Milovické zimní přežití, aneb Ardény 2009

Pravidelných, ročně se opakujících, akcí přibývá. Nemyslím tím jen Vánoce a koupi kuponu MHD. Tento víkend se odehrálo mé druhé zimní přežití ve vojenském areálu Milovice. Minulý rok nám počasí přichystalo veliké překvapení, protože jsme přežívali v krátkých tričkách a slunečních brýlích. Již na začátku týdne jsem tušil, že letos to stejný průběh mít nebude a že zimní počasí nám připraví trochu „chlapštější“ podmínky.

sobota 21.02.2009 21.02.2009 00:00:00 publikovaný vojenské zážitky Jenda
KDO (osoby a obsazení) aktivní zálohy AČR /
KDY (období a interval) víkend /

Nebe chrlící bílou nadílku a teplota držící se na nule mi, abych pravdu řekl, trochu naháněla strach. Ale odpočívající spacák do takovýchto teplot, odpočívající pod postelí, mi připomněl, že zase tak špatně nebude. Do batohu jsem přibalil (kromě želvičky) nově zakoupenou výbavu. Ešus a kuklu. Opasek mi zdobila „feldflaška“, také nový přírůstek (podívání o koupi těchto věcí mám v úmyslu také sesmolit).

Protože nebylo v mých cestovatelských možnostech dopravit se do tábora sám, vzal mne (tradičně) Roman. Vyráželi jsme až v sobotu ráno. Naložen jsem byl klasicky u Billy (koukám, že se můj život poslední dobou vyznačuje samými tradicemi) a vyrazili jsme. Cesta ubíhala rychle za pomoci mapy a GPS neustále padající z palubky. I přes to se nám povedlo (asi tři sta metrů) zvolit špatně směr. Ocitli jsme se uprostřed lesa, který byl důkladně vybaven sněhem. Romanovo auto nabylo nové funkce pluhu. Hrnoucí se sníh nám začal trochu zakrývat výhled z okýnka. Začali jsme tušit, že někde se stala asi chyba. Vyzkoušeli jsme tedy komunikační prostředky. Selhali. Po třetím volání na mobil, dvou SMSkách a neustálém mluvení do vysílačky se nám ozval Pepa. Upřesnění pozice nám sice trvalo trochu déle, ale přineslo úspěch. Dorazili jsme do vybudovaných pozic. Z komínu Vejdy se kouřilo a bunkr (sloužící před několika desetiletími jako raketová schovávačka pro soudruhy) byl zabydlen. Nechyběla ani lampa a kamna.

V dopoledních hodinách jsme popadli své zbraně (někteří airsoftové, někteří ne-airsoftové) a já foťák a vydali jsme se na Milovické sídliště. Tedy, sídliště to přestalo být při odchodu východních důstojníků a nenechaví občané tohoto státu krásu domů ještě vylepšili. Dobrovolně jsem se přihlásil jako válečný fotograf a zpravodaj. Rozděleni do dvou týmů, započali jsme válku. Ze začátku to sice připomínalo zmatené pobíhání chlapců s plastovými stříledly, ale při třetí akci jsme již naplno kooperovali a dobývání a čištění domu připomínalo scénu z amerických filmů. Bohužel čištění jiného domu. Byli jsme totiž postříleni odnaproti.

Když se ve vysílačce ozval hlas zvoucí k obědu, vyhlásili jsme mír a spěchali na základnu. Zvonění ešusů doprovázela vůně guláše a my jsme si báječně pošmákli. Po obědě byla krátká přehlídka výbuchů a střelba s malorážkou (i velkorážkou). Prostě o zábavu jsme se postarali. K večeři byli (opět tradičně) buřty na pivě alá „Pražák“ (což je jeden ze skalních členů 111.) i když v původním plánu sice nebyly, ale na žádost všech se plán upravil. S přicházejícím večerem nastala otázka, kam složit hlavu (a zbytek těla). Roman prohlásil, že nejsme „béčka“ a budeme spát pod širákem. Nikdo jiný náš nápad neakceptoval a já jsem zaslechl něco jako „blázni“, ale to se možná týkalo jiného tématu. Vědom toho, že Roman je vybaven stejným spacákem jako já, souhlasil jsem.

Slunce se sklonilo za obzor, teplota klesala také a čas spánku se blížil. Aby se nám lépe spalo, začalo sněžit. Vidina spánku v kuse umělého vlákna se sněžící oblohou nad hlavou mi začala trochu dělat starosti. Ale co, řekl jsem si, a na pět centimetrů čerstvého prašanu položil karimatku za dvě kila z obchoďáku a spacák nevážící ani kilo a půl. Nejhorší byl okamžik přechodu do ložnice. Znamenalo to odstrojení se jen do trika, trenek a fuseklí a rychle se zavřít. Zvládl jsem to. Ale řeknu Vám, že se zmrzlýma a třesoucíma se rukama se zdrhovadlo (též zip) hodně špatně zapíná. Lépe řečeno to ani moc nejde. Nakonec jsem to ale zvládl a čekal na spánek. Přišel. Neříkám, že to byla nádherná noc (párkrát jsem se zavrtěl a padající sníh mi také nadělal několik potíží), ale noc jsem přečkal a musím říct, že je to báječný pocit, když se probudíte, nad Vámi je bílá obloha, z ní padají vločky a vy jste pokrytý nánosem sněhu.

Ráno jsme řešili s Romanem stejný problém jako večer. Jak s chutí z vyhřátého spacáku do té zimy. Nakonec jsme odpor překonali. Důvodem byla (alespoň v mém případě) vidina podávané snídaně. Čaj (od Pepi) a tytéž báječné buřty. Chvíli jsem klepal kosu, ale několik minut u ohně to spravilo.

Zbývalo už jen sbalit ležení, upravit terén do původního stavu a vyrazit směr Praha. Všechno proběhlo bez závad, nebylo padlých ani raněných a pozice jsme udrželi. Celkově se tedy dá bojová situace popsat jako úspěšná. A z nevojenského hlediska? Klasika. Parádní víkend mezi skvělými chlapi se spoustou srandy.

Hodnocení

Zpracování článku (jak je článek čtivý)

nehodnoceno
článek je starší 3 měsíce a nelze jej hodnotit

Věrohodnost článku (jak odpovídá článek skutečnosti)

nehodnoceno
článek je starší 6 měsíce a nelze jej hodnotit

Komentáře

Komentář můžete vložit i jako nepřihlášený uživatel.

CAPTCHA Image

K tomuto článku dosud nikdo nevložil komentář.

Fotogalerie