Budu Vám vyprávět příběh (část první)

Budu Vám vyprávět příběh, v němž je popsán slet událostí odehrávajících se o mé vánoční dovolené. Co všechno jsem zažil během zasněžených (alespoň trochu) svátků klidu a míru rozepíšu do jednoho slohového díla, rozděleného na menší celky. Nechci Vás totiž nudit „deníčkem“ prozrazujícím dění den po dni. Dílo to bude dlouhé, protože předvánočno, Vánoce, Silvestr, Nový rok a ponovoročno jsem prožil s příjemnými lidmi a dobré zážitky byly tedy zaručeny. Tak tedy...

neděle 04.01.2009 04.01.2009 00:00:00 publikovaný události s kamarády a přáteli Jenda

Začátek dovolené a firemní Vánoční večírek

Celé to začíná 18. prosince (čtvrtek), neboť to byl první den mé slavné a dlouhotrvající dovolené. Protože se v tento den nacházel v Praze Kubík, pozval mne na squashové utkání. Sraz jsme měli o druhé hodině odpolední před halou, která se nalézá nedaleko mého (a i Jakubového) domova, totiž v Čakovicích. Znovu jsem předvedl svůj obdivuhodný orientační smysl a svou dokonalou znalost Prahy. Vystoupil jsem totiž několik zastávek před cílovou. Zavolal jsem tedy o pomoc Kubíka, který do sluchátka vyslovil něco o debilech, až to celá zastávka slyšela a se smíchem si mě začala fotit. Naštěstí MHD nedodržuje jízdní řády, a tak za několik minut přijel autobus, který na počmáraném plechovém stojanu nebyl vůbec uveden. Tak se stalo, že jsem do haly tělovýchovy a sportu (nebo co to bylo) dorazil jen pět minut po plánu. Kubík si oddychl, že již nedostane další zoufalý telefonát oznamující mu, že jsem kdesi u Pražského hradu. Započali jsme si tedy pinkat o stěnu. Já létal jako pérko v rozbitých hodinkách, Kubík stál uprostřed hřiště a vesele mi posílal míčky do rohů, tudíž je učinil nevybíratelnými. Po hodině usoudil, že už toho mám dost a zápas (s jehož výsledkem Vás nebudu ani seznamovat) jsme ukončili. Protože Jakuba čekal nakupovací ceremoniál, rozešli jsme se.

Když jsem rozehřátý dorazil domů, začal jsem se pomalu připravovat na Vánoční Logosí večírek, na který jsem se od léta (kdy bylo oznámeno jeho konání) těšil. Jak čas zmenšoval počet minut trvající do odchodu, vytrácelo se i mé zdraví a já jsem začal pociťovat cosi jako nemoc. Bohužel to nemoc byla. S krokodýlími slzami jsem mávnul rukou nad večírkem a zachumlal se do peřin, sledujíc televizi. Ráno bylo možná moudřejší večera, nicméně mi lépe nebylo. Ba naopak. Potil jsem se jak středoškolák u maturity, na jídlo jsem neměl nejmenšího pomyšlení (což je už co říci) a bylo mi špatně. Nebyl jsem ovšem sám, protože i Blekýska jevila známky nemoci, a chtěla trpět se mnou na gauči. Když jsem její přítomnost na lůžku odmítl, vrazila pod mou peřinu alespoň čumáček, a poté několikrát vrhla směsici granulí a něčeho hnědého na koberec. Mňamka. Koberec jsem nechal spálit a malé broučky velikosti hrnku vypudil Tesco voňavkou. Protože tu byla na návštěvě Lucka, bylo mi dopřáno péče vskutku královské. Dostával jsem pravidelně čaje, pravidelně prášky, pravidelně vše, na co jsem pomyslel. Jen díky tomu jsem proležel pouze jeden a půl dne. V sobotu odpoledne jsem již nemocí zdrcené tělo přinutil do pohybu a začal sledovat televizi vertikálně. V neděli jsme se pak vydali do víru nákupního centra a já jsem nabyl několika darů.

Tak šťastné a veselé

Povolán ke svým stvořitelům jsem byl již 23. prosince odpoledne. Dostavil jsem se tedy o 15. hodině k rodinnému krbu a pomáhal mamce připravovat kapří hody a salát bramborový. Dle plánu, kterého jsme se drželi, mělo být všechno hotovo den před Štědrým dnem. Na Ježíška jen štrůdlíček a hotovo. Ano, bylo by to krásné, kdyby vše šlo tak, jak jsme si to naplánovali. Ale změna je život. Mamka kuchtila dlouho do noci a přeci musela čtyřiadvacátého dělat polévku. S tou problém nebyl, ale štrůdl nám prováděl psí kusy. Dvě těsta byla totiž vyzdobena plísní a třetí máma neměla. Bylo zajímavé pozorovat, jak věc neživá uvedla mamku do stavu absolutní psychonálady a nervozity. Nakonec ukázala mamka své kuchařské umění a upekla vynikající jablkový koláč. Nálada se tedy opět vrátila k velmi dobré a nám už nic nebránilo užít si Vánoce. Asi jsem byl moc hodný, protože jsem pod stromečkem (řečeno obrazně, protože dárky jsem sbíral po celý prosinec) našel spousta krásných dárků. Všechny tři sváteční dny jsem strávil u našich rodičů v tónech pohody a klidu.

Povánoční sraz

Hnedle jak jsem opustil naše, přivalil domů dárky a do lednice umístil „vejslužku“, vyrazil jsem na setkání s Jindrou, Kubíkem a Vencou. Sraz byl na Pavláku, kam jsem ke svému velkému překvapení dorazil jako poslední. Následně jsme se odebrali do hospody (jestli chcete vědět kam, zeptejte se jinde). Tam jsme chválili Ježíšky, zaplakali nad neobdrženými dary (vila, auto, vzducholoď) a lili do sebe pivo. Když se provalilo, že jsem se před několika lety a několika dny narodil, na stole se objevily paňácy. Zelené. Čtyři kola a jedno navrch, protože prý co je liché, to je hezké. Ke Kubíkovu a mému údivu se s Jindrou zvedl i Venca s tím, že nás budou muset opustit, neboť následujícího dne očekávají návštěvu. „Srabi!!!“ zařval Kubík na celou hospodu a objednal pro silné nátury další pivo. Když jsme si nechali ujet poslední metro, naše řeč začala pomalu ztrácet na logice a zřetelnosti. Pokořili jsme ještě několik půllitrů a vyrazili dom. Autobusy nám jakž-takž jely, takže jsem se po přijatelně dlouhé době dostal do pelechu. Ráno jsem se pěkně vzbudil a musel konstatovat, že mi není ani v hlavě, ani v bříchu zrovna do zpěvu. Takže jsem zaujmul vyprošťovací polohu u keramické mísičky a chvíli jsem si popovídal. A hnedle bylo lépe...

Čas, který zbýval do velkého přechodu mezi jednotlivými roky, pomalu ubíhal a já jsem ho strávil pendlováním mezi televizí, počítačem, jídlem (kvalitní pytlíkové těstovinky), kafíčkem, zase počítačem, a znovu televizí. Prostě nějak se stalo, že na kalendáři bylo psáno:

úterý 30. prosince

Protože jeden z aktérů Silvestrovského slavení není Pražák, ani Čech (je to hrdý Moravák), dorazil s jednodenním předstihem. Na naší velké, z poloviny přestavěné a rozestavěné (rozesr...), chloubě zvané „Praha Hlavní nádraží“, se v půl sedmé na večer zastavil vlak. Z něj vystoupil přes davy Alan. I přes jeho velké přání naše první kroky nevedly do hospody, ale k Márovi. Tam si uschoval svou batožinu a Mára nám dal ochutnat Slovenskou smršť (v originále nazvanou Zbojnický čaj). Řádně se nám zamotala šiška, ale nepodlehli jsme a vydali jsme se do nejbližšího šenku. Cesta to nebyla dlouhá, protože se nacházela přes ulici. Tam jsme začali probírat detaily Silvestrovského oslavování. Protože byl lokál (s dvěma sály) nacpán k prasknutí, byli jsme umístěni do vinárny a k ruce nám byl udělen rozesmátý David, předčasně oslavující svůj svátek (ale Davídku, v práci se nebumbinká). Pili jsme pili, na stůl nám byly přineseny buráky v pikantním něčem (Markéta povídala, že je to protahovák) a k plánování se vlastně vůbec nedostali. Tak jsme se přesunuli jinam, snad v naději, že myšlenky nám utíkají kvůli prostředí. Šli jsme tedy za roh do non-stopu. Chyba. Všichni čtyři jsme totiž zvyklí, že jednou někdo přijde, kdo nás vyhodí. Ve čtyři hodiny ráno jsme přestali vyhlížet klíčníka a posledním pivem jsme stvrdili, že Silvestra oslavíme 31. prosince.

Silvouš

A tak se mé oči otevřeli daleko předaleko od mého bydliště. Vstávání bylo velmi zábavné, zvláště pro nevzbuditelného Máru a Alana. Z plánované deváté hodiny se stala hodina jedenáctá a minuta třicátá. Byl jsem označen za otravu, neposedu, nezmara a dalších několik desítek osob. Mára ale nakonec vstal. Vydali jsme se tedy vstříc nákupu. Seznam velikosti lístku na socku nám poskytl dostatečné vodítko, co vše vměstnat do vozíku. Ostatní jsme měli v hlavě – nikdy bychom nezapomněli na alkohol. Úspěšně jsme si vyprázdnili peněženky a Alan s Márou naplnili k neunesení batohy. Musím zde uvést, že Mára měl na svých bedrech 24 kilo. Přemístili jsme se ke mně a započali s kuchtěním. Alan se zhostil krájení pečiva (v kuchyni to vypadlo jako v malé drůbežárně), Mára dirigoval pravou a levou mazal vynikající Markétinu pomazánku (vlastně dvě – sýrovočesnekovou a oříškovou) a já jsem zmateně pobíhal po kvartýru. Vytvořili jsme asi padesát kilo a dvacet táců všemožného pohoštění. Byli jsme vyčerpaní a rozhodně jsme neměli hlad. Důkladně jsme se však podlévali a tak nálada byla i přes přežrání stále lepší.

Jako první dorazili Natálka a Jumbo. Přinesli s sebou jídlo a pití. Stoly se pomalu začaly prohýbat a obývák byl podobný sýpce. Alan s Márou navrhli, že bychom mohli část chlebíčků nacpat ptákům, ale to jsem jim zakázal. Co kdyby jim to zachutnalo a všechno sežrali, že? Zábava se rozjela. Natálka nám sdělila své tajemství o andulkách a Jumbo se s velkou chutí vyhnul Tatranskému čaji (další vynález našich východních sousedů). Jako další se ve dveřích ukázala Markéta. Ta musela totiž ještě pracovat. Takže si uvědomte, za jakou cenu jsme se mohli my (dovolenkáři), válet – někdo na nás musel pracovat. Dostali jsme pochvalu za tvorbu večeře pro regiment a začali si hrát na zvířátka. Každý z nás si na čelo přilepil cedulku s názvem zvířete. Úkolem bylo ptát se ostatních zvířátek a zjistit, kdo vlastně jste. Jestli máte kopýtka, nebo ploutve. Já jsem se například dozvěděl spousta zajímavých věcí. Všem nadšencům přírodních věd tuto naučnou hru doporučuji. Hlavně se u toho musí hodně chlastat. Pak totiž objevíte spoustu nových živočišných druhů.

S úderem osmé (a fous) dorazili poslední návštěvníci. Tereza, Irča a Jindra. Tento trojlístek rozšířil naší zvířecí farmu o další exponáty a zoo hra se stala ještě zábavnější. Pak kdosi (vlastně to ani nechci vědět, kdo to byl) navrhl zařadit do našeho programu jinou hru. Čtyři krále v nouzovém režimu. V obýváku se objevilo skoro deset lahví alkoholu a dvaatřicet čertových obrázků. Aby toho nebylo málo, zbytek prostoru zabrala vodní dýmka (nebojte, s jablkovým tabákem). Skleněné baňky pomalu ztrácely svůj tekutý obsah. To nám, s krátkými přestávkami (na zvířátka), vydrželo až do půlnoci. Bedlivě pozorujíc mechanický stroj času v televizi, jsme odpočítávali poslední vteřiny starého, osmičkovského roku. Pak už ťuknout skleničkami šampaňského o sebe a...

Hodnocení

Zpracování článku (jak je článek čtivý)

nehodnoceno
článek je starší 3 měsíce a nelze jej hodnotit

Věrohodnost článku (jak odpovídá článek skutečnosti)

nehodnoceno
článek je starší 6 měsíce a nelze jej hodnotit

Komentáře

Komentář můžete vložit i jako nepřihlášený uživatel.

CAPTCHA Image

K tomuto článku dosud nikdo nevložil komentář.

Fotogalerie