Celá přestavba trvá už několik měsíců a oba hlavní aktéři se změny chopili lépe než v televizních pořadech. Byt se pomocí sádrokartonových podhledů, nového osvětlení, barevných stěn, krásných dlaždiček, moderního lina a mozaiky vlastní výroby (velmi povedené) změnil k nepoznání. Některých změn jsem se přímo účastnil a musím říci, není to taková sranda, jakou můžete vidět v bedně. Proto oba obdivuji, že jim stále zbývají síly. Jako finální krok mělo být osazení kuchyně novou linkou a skříní. Vyslyšel jsem volání o pomoc a v pátek se po práci dostavil k Petře a Petrovi. Otevřít mi přišel Tomík, který u většiny prací byl také. Vlastně bych tipnul, že u všech. Pomocí tepláků a trička jsem se změnil na hadrníka a dožadoval se instrukcí.

„Nábytek ještě nedorazil“ bylo mi řečeno. Když jsem se ptal, kdy měl dorazit a jaký byl dodací termín, obdržel jsem informaci, že nábytek tu měl být do dneška před hodinou a půl. Zajímavý time-management. S dvouhodinovým zpožděním dorazila Avie a s ní i nabroušený dopravce. Všemi směry pronášel nelichotivé poznámky o Pražské dopravě a nám zdůrazňoval, že jestli ten nábytek někde ťuknem, dostaneme přes hubu. Vesele jsme nosily dřevěné konstrukce do schodů. Vesele ovšem jen do té doby, než byla Avie prázdná a Petra se udiveně ptala po dalších kusech nábytku. „To je všechno mladá pani, nic víc nemám. Naschle.“ instaloval se Aviář do svého stroje a zmizel v jednosměrce. Už se neobjevil.

Mobilní operátor obdržel požadavek na spojení dvou telefonních stanic. Petry a pana truhláře. Hovor se uskutečnil a Petra byla obeznámena s tím, že zbytek nábytku nebude, neboť... Konec hovoru. Takže jsme se dali alespoň do stavby kuchyňské linky. Vybaveni plánkem podobným z lega jsme začali dávat kostičky k sobě. První se ozval Tomík s tím, že mu jedna kostička chybí. Poličky (mimochodem, chyběly i díry pro ně). Mobilní operátor obdržel další požadavek. Některé drobnosti prý budou dodány později od samotného výrobce, který se sem chystá.

Legovali jsme dál. Postupně jsme zjistili následující nedostatky: chybí tři části nábytku, není vyříznutý otvor pro vedení odpadu, pracovní deska je o dva centimetry delší, chybí upevnění ve skříni na lednici, tapety na dvířkách jsou v jiném složení, než bylo na plánku a jako největší perlou bylo, že skříň na lednici je o tři centimetry mělčí, než samotná lednice. Tudíž se tam prostě (dle slov Petra) nevleze. Na Tomíkově a mé tváři byl smích, na tvářích Petry a Petra zklamání. „Debil“ zaznělo jednoznačné označení pana truhláře. Z posledních Petřiných sil se uskutečnil další rozhovor. Pan truhlář akceptoval fakt, že výrobek má jisté menší vady, které nejsou lehce odstranitelné a tudíž si nábytek odveze a chyby napraví.

O několik dní později jsem dostal elektronickou poštou pozvánku na kolaudaci. Měla se konat ve středu 10. prosince. Když jsem pozvání telefonicky přijal, Petr říkal, že nábytek ještě není, ale bude. Osmého prosince jsem obdržel elektronickou poštou zrušení pozvání na kolaudaci. Pan truhlář si prý něco udělal a nábytek do té doby nebude.

Přemýšlím tedy o tom, jaký je kvalitativní rozdíl mezi tímto „truhlářem“ a sériově vyráběném nábytku. Cena ve prospěch seriáku. Petře i Petrovi přeji, aby co nejdříve obdrželi vysněnou linku a skříň a mohli tak spokojeně začít bydlet jako lidi. No a samozřejmě se těším na tu kolaudačku, že...