Termín školení byl 18. listopadu. Když jsem pročítal, co se všechno dozvím, byl jsem uchvácen. Budu totiž vědět všechno a ještě něco k tomu. Počítal jsem. Dvanáct stovek je spousta peněz. To by tam mohla být i hromada jídla a pití. Chyba. Nenajeden jsem vyrazil na Device, kde v Evropské ulici sídlí firma Olympus. Bez problémů (a dvěma blouděním) jsem trefil, asi díky poznámkám, které jsem samozřejmě nechal doma.

Skleněná budova zářila přepychem. No jo, to budou dortíčky a chlebíčky. Byl jsem uveden do jakési čekárny. U dveří vyskládané půllitrové dobré vody. Na stolku automat na kafe. K jídlu nic. Začínal jsem se proklínat a tišit kručící žaludek. Ve dveřích se objevil nějaký dělník a pozval nás do promítacího sálu. Tak konečně. Tam to bude. Nic, jen pár židlí, kterým bylo znemožněno se hýbat a plátno. K jídlu nic. Na rychlo jsem slupnul omítku s párátky a sedl si, připraven ke sledování.

Na vteřinu přesně vstoupil do sálu přednášející. A protože dochvilnost je výsada králů, tři minuty po lektorovi dorazili další diváci. Jeden, projevující se hlasitým chrchláním si sedl vedle mě. Přednáška začla. Jeden po druhém jsme měli uvést, jaký typ fotoaparátu vlastníme a s jakým předchozím jsme pořizovali své fotografie. Chrchlou uvedl, že má fotoaparát, o kterém se dnes neškolí, ale jinde prý nebylo volno. „S tebou bude radost, chlape“. Byla. I s dalšími.

Přednášející nás seznamoval se základními daty a možnostmi fotoaparátu. S druhého konce místnosti se velmi hlasitě ozvalo: „Ako zte uvjédol?“ Ticho, jen v levém uchu mi trochu pískalo. Přednášející byl touto otázkou zaskočen. Zopakoval tedy znovu pět slajdů prezentace. Tázající byl spokojen. Školení pokračovalo. Jedna slečna konstatovala, že to zcela nechápe. Pravda, probírané téma bylo velmi složité. Základní menu. Přestal jsem vnímat hlad a zabýval se tím, že přednáška má trvat tři hodiny. Zatím uběhlo dvacet minut a pár sedících již perlí.

Musím konstatovat, že obě strany se snažily. Přednášející odpovídal na debilní otázky, zodpovídal dotazy začínající „A co kdybych...“ a vůbec, všemožně se snažil ukorigovat školení, i návštěvníci vymýšleli ty nejabsurdnější dotazy, fotili bleskem celou místnost, zvláště tak, aby oslnili přednášejícího a hlukově se projevovali. Zvláště můj soused. Ten svým chchrchláním rozhoupal i plátno.

Školitel nás přežil. Po dvou a půl hodinách tyranie nám oznámil, že už víme všechno, abychom byli schopni fotit a zpocený ukončil přednášku. Nedbal nic již dotazů východního souseda, který se „iba pýtal, co je...“. Protože jsem si dělal poznámky, vyšel jsem z místnosti jako vítěz. Ostatní, kteří cvakali spouštěmi teď věděli ho—o.

I když jsem byl zklamán, že jsem v Olympusu nedostal ani chlebíček, ani dortíček, musím říci, že mi toto školení hodně pomohlo. Byl jsem poučen, že nemám fotit na režim AUTO (jako až doposud) a bylo mi předloženo několik vychytávek, jak pořizovat ještě lepší fotografie.