Poté, co jsem si přesné místo našel na mapě, vystoupil jsem z tramvaje o zastávku dříve (zřejmě proto, abych ještě více nastydl) a zmrzlý a ufuněný jsem vstoupil do velkého sálu, v jehož jednom rohu seděly tři osoby mě známé. Vydal jsem se tedy směrem k jejich stolu a jako první, při pronášení věty „no nazdar, už je tady“, mě přivítal Milan. Dalšími spolustolovníky byly Ondra a Marek. Nepřítomnost Franty, který byl také slíben, mi byla interpretována tak, že se včera společensky unavil a dnes již nebyl připuštěn k další společenské události.

Po chvíli, kdy jsem musel před Milanem obhajovat svou přítomnost, se objevil číšník se slovy, jestli máme již objednáno. Vzhledem k tomu, že jídelní lístky již v tu dobu ležely na stole, Ondra a Milan své přání již vyslovili. Já jsem měl také hlad (a s vidinou snězení dobré krmě jsem také vstoupil do dveří), ale nechtěl jsem dále zdržovat (což by mi Milan určitě ani nedovolil) a tak jsem vypálil zcela od boku, ale s jistotou levného a běžného jídla „smažák s hranolkama“. Chyba!!! Nebylo mi hned zcela jasné, proč se špička Milanovy boty jemně, až mi vyhrkly slzy, dotkla mé holeně a z Milanových úst vyšel neidentifikovatelný zvuk, trochu podobný varování. To již ale číšník odešel a má objednávka byla objednána. Následně mi byl můj omyl vysvětlen za mého škubání si vlasů. Ondra mi znovu (poprvé to bylo v mailu) připomněl, že toto restaurační zařízení je pověstné velkými porcemi. Nad tím jsem však, zcela bláhově, mávnul rukou a pokračovali jsme v rozhovorech. Ale...

Tu se najednou objevila číšnice s ďábelským výrazem v očích a přede mě postavila dva talíře. Jeden s dvěma velkými kousky sýra a všemožné zeleninové oblohy a druhý s hranolky. Těch bylo (dle informací mých kolegů) neuvěřitelných 400 gramů. Zděšen touto kupou jídla, jal jsem se za přání dobré chuti do jídla. Asi po půl hodině a půlce talíře hranolek jsem musel povolit knoflík u kalhot a rozepnout pásek. Milan si vedle mě spokojeně pobrukoval a zlehka dojídal. „Musím stihnout autobus“ vysvětlil svůj nadlidský výkon. Vzhledem k tomu, že Milan už opravdu spěchal a já jsem šetřílek a jakékoliv nechávání se mi příčí, nakonec (asi po 45 minutách) jsem celou svou objednávku spořádal. Začínal se zlehka dostavovat pocit, který má had, když sní velkého hlodavce. Nemohl jsem mluvit, nemohl jsem se hýbat, v podstatě jsem nemohl vůbec nic.

Jak čas ubíhal, můj přeplněné žaludek začal dělat problémy. Nejhorší však bylo, že kolem mě se stále pohyboval číšník s jídlem. Myslel jsem si, že jsem se ocitl v mučírně. Milan vesele odhopskal a nechal se slyšet, že kdyby nepospíchal, jistě by si ještě něco dal. Pak dorazila Markéta. Nechápavě si prohlédla můj jistě velmi nenormální obličej a ptala se, co se mi stalo. Odpovědět museli Ondra a Mára. Já jsem nebyl schopen. Další události byly, že si Markéta s Márou objednali jídlo (což jsem lehce považoval za trestání) a dorazil Vláďa. Rozhovory zabředly do filozofické oblasti a jediné, po čem jsem já toužil byl domov a hladovka. Kolem desáté hodiny jsem se Já, Markéta a Mára sebrali a vydali se směrem k našim postelím. Mě (naštěstí) všechno jelo, takže jsem domů dorazil velmi brzy.

Závěrem chci poděkovat Ondrovi za uskutečnění velmi příjemného setkání a všem, kdo chce vidět neuvěřitelnou kupu jídla velmi doporučuji restauraci „Pod Slavínem“. Je zde velmi dobrá atmosféra, líbivé prostředí a dobré spojení. Jen upozornění – pozorně si přečtěte gramáž Vámi objednaného jídla.