Den před samotným odjezdem jsem se pídil, co si vlastně mám vzít s sebou. Na všechny strany jsem rozesílal maily, co si mám do svého batůžku krom želvičky přibalit. „Příbor a dobrou náladu.“ přišla mi od Romana odpověď. Učinil jsem tak, a s padesátikilovým (přibalil jsem si ještě nějaké drobnosti) batohem vyrazil do práce. Po půl páté se mi rozezvučel mobil, který avizoval blížícího se Romana s rodinou, v jehož autu jsem měl cestu na chatu podniknout. Nalodil jsem se a vyrazili jsme. Cesta z Prahy byla klasicky zasekaná, takže jsme dostali spoustu času na povídání. Probírali jsme všelicos a Lucinka (malá Romanova dcerka) mi vyznala lásku. Navrhl jsem, že se za dvacet let ozvu. Souhlasila.

Na hranicích Prahy jsme se potkali (plánovaně) s Pepou a Hankou. Dalším místem zastávky byl dům ve Strakonicích, bydliště Katky a Lukáše. Náš vozový park se tak zvětšil o další vozidlo. Kolona třech aut ještě zastavila v jedné příjemné hospůdce, kde jsme povečeřeli. Cíl byl na dohoz kamenu, ale i tak se nám podařilo jemně zabloudit. Hlasová navigace (Dana) nás však nenechala na holičkách a my jsme areál našli. V restauraci (která byla současně kulturní místností) se sešlo celé osazenstvo této akce. Roman, Běla a Lucinka; Pepa a Hanka; Lukáš s Káťou; Martin, Anna, jejich Zdenka a Alenka a svěřená Sofie; Luboš s manželkou; Michal a Dana; parta elektrikářů (měli na sobě triko s dvěma blesky a nějakým ptákem) a konečně moje maličkost. I když jsme byli znaveni cestou, vydrželi jsme docela dlouho a spát šli až kolem jedenácté hodiny.

V sobotu byl (pouze pro chlapy) na plánu střelecký závod. Takže jsme se v brzkých ranních hodinách nacpali do aut a jeli na střelnici. Při čekání na pal-posty Roman a Martin rozpoutal velmi nebezpečnou debatu s jedním starším soutěžícím na téma „minulost, současnost a budoucnost naší země“. Když došli opozici slova, odebral se dobrovolně mrznout ven, zatímco my jsme obhájili teplo kamen. Střelby dopadly dobře, a soutěžícím se několikrát povedlo přestřelit kovový držák na terč. Z toho měli pořadatelé samozřejmě velkou radost. Na vítězné místo se nedostal nikdo z nás, ale důležité je přežit.

Návrat na základnu byl až v odpoledních hodinách. Tam jsme se zbytkem posádky probrali jejich náplň dne (byly na výletě v Boubíně). Večer přišli dva „muzikanti“ dělat zábavu tak intenzivně, že jsme se po půl hodině vypařili. Inu kluci, dechárnu moc nemusíme.

Nedělní den již nepřinesl tak krásné počasí jako včerejšek. Asi proto, že jsme se vydali na výlet. Mlha, zima, a občas sprška deště nám chtěla tento den překazit. Bezúspěšně. Výstup k jezeru se povedl a my jsme na vrcholu slavnostně (mezi ostatními dorazivšími) vztyčili vlajku. Cesta zpátky byla provázena stejným počasím jako při cestě tam.

V našem prozatímním domově jsme věnovali trochu času střelbě z malorážky a pak se odebrali do restaurace. Tam jsme opět debatili, bavili se a pozorovali rozdováděné děcka, která byla očividně ve svém živlu. Roman přišel se skvostným nápadem. Půjdeme se vykoupat do místního bazénu (venkovního). Já, protože jsem na to dost švihlej, jsem účast potvrdil. Stejně tak Lukáš. Několik členů osazenstva si tuhle akci nemohlo nechat ujít a tak jsou i z této magořiny fotografie. Co budu povídat. Byla tam milimetrová zima. Od půl desáté hodiny byl pak elektrikáři pouštěn válečný film o finsko-ruské válce. V původním znění s titulky (dvojitými). Ten jsem nedokoukal, zřejmě znaven vodou.

Pondělí se neslo ve znamení odjezdu. Zbalit, uklidit, odevzdat, rozloučit se. Protože bylo hezky, rozhodli jsme se, že nepojedeme ještě domů, ale navštívíme hrad Helfenburg (tedy jeho trosky). I stalo se. Dokonce nám bylo nabídnuto (místním průvodcem), že můžeme za hradbami strávit víkend.

Následovala cesta domů, při které se postupně odtrhávaly kusy (jejich auta) party. Já jsem dorazil kolem páté. Ve foťáku spoustu snímků, odpočinutý, nabitý novými zážitky. Výsledek nemůže být jiný, když trávíte čas s milými lidmi. Snad bude podobných akcí v budoucnu hodně.