V sobotu odpoledne ke mně ještě přišli na návštěvu Markéta s Jakubem, aby se podívali, jak se to za ty roky změnilo (no jo, už jsi tam fakt nebyl dlouho, Jakube :)). Dostal jsem pochvalu, že je to hezké a mezitím co Markéta probádala obsah mého disku, Kubík ladil kytaru a koketoval s andulkami. Oboje dopadlo stejně katastrofálně.

Večer jsme se pak sešli na stanici metra I. P. Pavlova (nedávno jsem se dozvěděl, že ho mládež překřtila na slinták). Vlastně nesešli. Čekal tam jen Venca. Jakub poslal SMS, že domontuje postel a vyrazí. K nám se dostal až po hodině a půl, protože ta postel, jak poznamenal, potřebovala drobnější úpravy. Spokojeně jsme tedy uvítali Jakuba a zaplatili, protože v hospodě zavírali. Všichni jsme konstatovali, že noc je mladá a někam se přesuneme.

Abychom si užili čerstvého smogu, přesouvali jsme se, kopírujíc magistrálu. Dostatečně nasycení zplodinami jsme zakotvili v nějakém sklepě, kde bagrista za pultem (měl sluchátka a mačkal čudlíky) nalíval do lidí muziku plnými repráky. Množství lidí nám neimponovalo a tak jsme se po jednom malém pivíčku (ještě si tam hodili podmíru), které stálo tolik, že jsem se ani neptal, přesunuli na Staromák do klubu Image.

Hned na dveřích jsem si všiml cedulky velikosti dveří, na které bylo oznámeno, že je dnes sál zadán. Bohužel jsem si toho všiml sám a tak jsme zasedli. Nevím přesně, co to bylo za akci, ale setkání našinců to nebylo. Všude se to hemžilo anglicky, francouzsky a ještě nějak mluvícími lidmi, v různém rozmezí věku. Většinou pili „průhledné s brčkem“ a dobře se bavili. My jsme skvěle zapadli do kolektivu, protože ještě než kluci zasedli, přiběhl fotograf a vyfotil je. Chvíli jsme pozorovali terén, chvíli se bavili, a když se ze sálu ozvalo „Hepy brzdej tů jů“ kluci znejistěli. „Na dveřích bylo napsáno, že je to soukromá akce“ pronesl jsem skromně. Byl jsem upomenut, že jsem to měl sdělit dříve.

Po několika pivech nás napadl skvostný nápad, že půjdeme do davu trdlovat. Chvíli jsme se kroutili, ale pak zrak kluků přitáhla jiná věc. Mísa se salámy. A tak své taneční umění tomuto faktu přizpůsobili. Docela lituji, že jsem neměl kameru. Představte si pár, který tancuje tak nemotorně, že dosti často naráží do stolu s občerstvením. Hbité ruce přenášejí pochutiny z tácu do úst a tanec pokračuje. Taneční kreace končí ve chvíli, kdy je tác prázdný. Tím to ovšem nekončí, protože v různých částech sálu jsou další mísy. Takže se tančící pár přesunuje jinam.

Já jsem ovšem zažil jiné dobrodružství. Odskočil jsem si na toaletu a ve dveřích potkám mladého člověka s červenou košilí. Šel sem ze stejného důvodu. Tak si stojíme každý u své mušle a on povídá lámanou češtinou: „Achoj, jak Ty se jmenuješ?“. Hodil jsem po něm oko a odpověděl jsem. Konverzace však pokračovala. „Jakh se ty tu líbit?“. Jasně, že je to tu pěkné říkám, co by taky člověk chtěl. Jen to pivo mohlo být ještě zadarmo a nejen ty salámy. „Koho ty znáš tady?“ Tak tuhle otázku jsem fakt nečekal... „Karla“ vypálil jsem. „Karla Michalovského“ a směle jsem se sápal k umyvadlu s úmyslem vypadnout. Cizinci to nestačilo. „Karla jakh?“. Napadlo mě, že by mohl chtít ten červenokošiláč, abych mu ho šel ukázat a tak jsem zvolil chytře větu: „No, Karla Michalovského, ale on už odešel, byl tu jen krátce.“ Utřít ruce a vypadnout. Jen kdyby se típek posunul od dveří.

Dveře se otevřely a do místnosti vchází další osoba. „Achoj“ zazní. Zřejmě kamarád tady pana zvědavého. Noví příchozí je o hlavu větší než vyšetřovatel a netváří se moc příjemně. Nechal potřebu potřebou a zůstal na mě koukat. „Achoj, kdo si?“. „Čau, Honza.“ začal jsem se trochu obávat, že se tady sejde celý sál. Zřejmě byli s červenáčkem příbuzní, neboť položil stejnou otázku. „Koho tady znáš?“. Tak jsem zase vypotil tu svou mlhovinu a tvářil se asi dost debilně. Konverzace mezi těmi dvěma se chvíli odehrávala ve francouzštině a pak přešli na angličtinu. „He’s my enemy“ povídá ten menší. „Cože?“ říkám si. Tohle bude asi problém. Tak jsem mu to vymlouval mojí lámanou angličtinou. Asi jsem na lekcích něco pochopil, protože byl uspokojen a pak povídá: „Ncho, já zem se jen thak zeptal, to je f pochodě.“ a oba vypadli. Oddych jsem si, ještě jednou si odskočil, abych už jsem nemusel a šel zpátky od centra hudby.

Kluci mě uvítali, ptali se, proč jsem tam byl tak dlouho a konstatovali, že salám je fakt dobrý. Už si k tomu pořídili i rohlíky. Když jsem jim to vyprávěl, chlemtali se smíchy a pak šli sezobnout zbytek mísy. Více zábavy nebylo a tak jsme se odebrali na Republiku (náměstí) a jeli každý svým směrem. A protože jsem dítě štěstěny, já o 40 minut později než Jakub. Naštěstí je ještě větším dítětem Venca, protože ten čekal se mnou, a když jsem odjel, odpočítával si svých dvacet minut do jeho odjezdu.