Vzhledem k tomu, že Ikeu dlouhý čas odsuzuji, neboť se mi jejich nábytek a řešení interiérů nelíbí, překvapilo mě, že mě zaujala sedačka právě od nich. Mlsně jsem pár dní stále otevíral katalog a prohlížel si sedačku, která byla i v mé cenové hladině. Nadchnul jsem se. Ale vyvstal problém, jak jí sem dopravit a co horšího, jak se rozloučit s tou starou. Protože Jindra nedávno rozšířil svůj vozový park také o kombi (v tom Ferrari by se to špatně vezlo), poprosil jsem ho, zda-li by mi nepomohl. Pomohl. Teď jen dořešit kam s tou starou. Navštívil jsem nějaké stránky, kde byl rozpis o umístění velkoobjemových kontejnerů. Připadalo to na středu. Tak príma, vše se zvládne. Ve středu propukne den D. Bohužel, bylo to trochu jinak.
Plán byl takovýto: já dojedu domů, kouknu se, jestli je kontejner přítomen, dám vědět Jindrovi, sejdeme se v půl sedmé před Ikeou, nalodíme sedačku, dojedeme zpátky, vyhodíme do kontejneru starou sedačku, Jindra pojede dom a já smontuju sedačku. Paráda.
Od rána nám svatý Petr vylepšil stěhovací podmínky deštěm, takže před naším domem se vytvořili dosti velké kaluže. Nevadí, to přece přeskákáme. V práci jsem se nemohl dočkat konce. Ten nakonec přišel. Spěchal jsem domů a odhopkal (kaluže se mírně zvětšily) se podívat na kontejner. Na místě, kde měl státi, pózovalo několik křesel, ale velká kovová příšera nikde. Zaklel jsem a zaplul po kotník v louži. Nesvítilo se tam. Volal jsem Jindrovi, jestli to platí. „Jasně“, povídá, „prostě to tam někam narvem.“ Takto povzbuzen jsem odvodnil ještě pár děr v chodníku a vydal se směrem na Černý Most. Cesta probíhala klidně, v metru jsem se potkal asi s tisícovkou lidí, ale protože jsem měl v hlavě jen sedačku, nevadilo mi to. Ani to, že mi mladá maminka přejela třikrát nohu. V půl sedmé jsem vyhlížel Jindru. Počasí změnilo pršení na průtrž mračen. Štěstěna nám přála a tak postavila Jindrovi do cesty každé auto v Praze. Sraz se posunul na 18:45. Zbytek aut stál na parkovišti, takže zaparkovat bylo mistrovské umění. To nakonec Jindra zvládnul. Majiteli Škodovky se omlouváme, kdybyste jí hledal, máte ji v příkopě (pochopte, pospíchali jsme).
Vtrhli jsme do obchodu. Nejdříve jsem Jindrovi krátce prezentoval vybranou sedačku. Hezky jsme jí otestovali a vyzkoušeli odolnost proti otěru a ušpinění a podrobili jí důkladnému zátěžovému sezení. Něco vydržela, super, berem jí. Jednoho Ikeáčka jsme se zeptali, jestli je další z vybraných sedaček někde vystavená. Hodil po nás neinteligentní pohled, něco zakoktal a shodil polštáře, které skládal do pyramidy.
Já už jsem se definitivně rozhodl, že vezmu sedačku BEDDINGE LÖVAS (ani nechci vědět, co to znamená), a tak jsme zbytek obchodu prolétly a zastavili se až ve skladu (samooblužném). Na vozík nacpali tři položky (tak, jak bylo uvedeno v návodu) a Jindra začal celou koupi dokumentovat. Přiřítili jsme se ke kase s pěknou pokladní. Pěkná pokladní byla pomalá a po deseti minutách se usmyslela, že je unavená a půjde zpomalovat někam jinam. Zklamaní jsme jeli zaplatit jinam. Jindra stále fotil. Prodavač odnaproti nás informoval, že se tu nesmí fotit. Jindra ho vyfotil. Zaplatil jsem, obdržel přání hezkého dne a opustil platební zónu.
Protože jsme měli hlad, a protože Ikea nabízí občerstvení ze Švédska (párek v rohlíku), objednali jsme si jeden párek a bezedný kalíšek. Když jsme snědli suchý rohlík s masem, zjistil Jindra, že za námi je automat na kečup a hořčici. Zbývalo posunout se do další fáze dnešní akce.
To, jak vypadalo počasí, když jsme vyšli, ani nebudu popisovat. Neznám slovo, které by to vystihovalo. Nejspíše proto, že součástí balení byla i matrace v igelitu s dírkami. Jindrovo auto tam ještě stálo. Začal boj o místo. V podstatě jsme vyzkoušeli všechny kombinace, které lze s vnitřkem VW vytvořit. Fotit to, máme katalog o dvaceti stránkách. Nakonec jsme všechny součásti sedačky do auta dostali. Cesta domů probíhala dobře (opravdu dobře).
Aby Jindra zaparkoval, musel nechat auto ve vedlejší vesnici (až na hlavní). Před naším domem bylo narváno, což je zcela normální stav. Bohužel se nám teď moc nehodil. Všechno jsme nacpali do bytu (z kterého se stala komůrka, v které se nedalo hnout) a začali s degaučováním. Konečně jsem našel uplatnění pro sbírku mučících nástrojů. Několika(set)kilogramovou sedačku jsme rozmělnili na mnoho gramových dílků. Ty šli odklidit z místnosti daleko snáze. Puzzle sedačky jsme umístili před byt s tím, že pokaždé, když půjdu ven, vezmu jeden dílek skládačky.
Protože už se připozdilo a bylo patnáct minut po deváté večerní, Jindra vykasal plachty a své kormidlo nasměroval směrem domů. Já jsem si vnukl, že do rána je času dost (jak se říká mezi vojáky AZ) a pustil se do stavby nové sedačky. Návod byl jednoduchý, lehce pochopitelný a poté, co jsem si vybarvil všechny panáčky modrou pastelkou, pochopil jsem konstrukci. Pár obratů šroubovákem, několik přiskřípnutých prstů a sláva, po půl hodině stála v obývacím pokoji zbrusu nová sedačka. Musím se přiznat. Nejdříve jsem z ní udělal spíše lehačku, protože jsem zapomněl zcela přisunout spodní plochu. Notnou chvíli jsem chodil kolem jako mlsný pes pozorujíce, že nový nábytek zabírá poněkud více místa, než by bylo záhodno.
Nakonec jsem ale všechny mouchy vychytal, do místního kontejneru narval co se dalo (doufám, že popeláři to zase všechno nevyhodějí) a spokojeně šel spát. Konec samozřejmě patří poděkování. Mnohokrát děkuji Jindrovi, bez kterého by byla celá akce zcela nemyslitelná a touto pomocí si vysloužil doživotní volné sezení u mne. :) Ještě jednou díky chlape.