Na truc jízdnímu řádu se přišoural autobus o dvě minuty později, asi proto, aby bylo vidět, kdo je tu pánem. Řidič vypadal ve své kabince celkem spokojeně, nejspíše proto, že po jeho levé ruce hrála televize velikosti globusu a na volantu se povalovaly zbytky čehosy, co dotyčný s velkou chutí ukusoval. Vzhledem k tomu, že jsem nastupoval předmíni dveřmi (zadní nefungovaly a prostředními nastupoval nějaký pán se skříní), zahlédl jsem na pravém zápěstí řidičově malý nápis "Born to be wild, ride to kill", ale vzhledem k tomu, že nebylo moc světla, možná že jeho životní motto znělo jinak.

S rozhodnutím člověka, který dodržuje jízdní řád, zavřel dveře a pán se skříní přišel o dvě poličky. Rozjel se velmi prudce a velmi nedbale na to, že veze na své palubě "párek" živých tvorů. Kvílení pneumatik se mísilo se skřípěním plechů a my jsme se dostali až k výjezdu ze změti "kruháků". K našemu údivu však řidič místo doprava pokračoval rovně a dostal se tudíž na dálnici. Já jsem začal pátrat v paměti, jestli nebylo hlášeno, zda v poslední době nepustil svévolně nějaký obyvatel věznici. Řidič však svůj omyl rychle napravil, vykouzlil myšku tak šikovně, že odstavil kolemjedoucí kamion do pole za doprovodu Opela a prodloužil svou dálniční projížďku až k Čakovicím. Prohlídli jsme si tedy s nadšením konkurenční nákupní středisko a s velkými obavami pozorovali řidiče, jestli se vrátí na svou původní trasu, nebo nám ještě ukáže cosi kultury v jiných částech Prahy. Naštěstí exkurze skončila a autobus se zastavil na své další (plánované) zastávce. Zbytek jízdy již probíhal v klidu a já jsem dorazil na svou domácí zastávku.

Je ale pravdou, že "řidič tvrdý chleba má" a proto přeji všem řidičům pevné nervy, hodně kilometrů bez nehody a co nejméně takových přejezdů.