Ona: „K‘si napsal tu čéňu?“ Tazatelka se ptá svého spolužáka (přítele, manžela?), jak napsal písemnou práci z českého jazyka. Téma práce mi zůstalo bohužel utajeno.
On: „Jako víš co... ty voe, to je kráva.“ Chlapec konstatuje, že písemnou práci nezvládl a domnívá se, že to bylo způsobeno profesorkou.
Ona: „Dyť to bylo lechký. Cos tam zvoral?“ Myslím, že tato věta nepotřebuje upřesnění. Jen dodám, že slečna stále žvýkala s otevřenou pusou, takže mnohým očím neušlo, že vnitřek jejích úst je ozdoben kovovými cvočky.
On: “Jako rozumíš... sem to vůbec nepobral. Asi jako se učit takový kraviny nebudu.“ Mladík rozhořčeně mává kolem sebe rukama a dává najevo svou nelibost vůči mateřskému jazyku a profesorce češtiny.
Ona: „Si debil“ – smích.
On: „Kde vystupujem?“ Zcela jsem nepochopil, jestli tím, že je student prohlášen za debila, není si jistý tím, na které stanici má vystoupit.
Ona: „Teťkon. Ty voe, těch lidí, to je hustý.“ Oba studenti vystupovali na Florenci a je pravdou, že na nástupišti čekalo vskutku mnoho cestujících.
On: „To jo ty voe.“ Tím unikli mému sluchu, takže další konverzaci jsem již nepochytil. Myslím si ale, že se nesla ve stejném ražení, jako doposud.
Jen dodám, že ona měla na sobě kromě již zmíněného piercingu v jazyku asi kilo make-upu, černě zmalované oči, takže připomínala plačku, která je po práci a jako vhodnou obuv ke krátké černé sukni zvolila těžké, místy okované, vysoké boty. On neměl make-up, ale stejné množství tužidla ve vlasech, modré, velmi potrhané džíny a boty o tři až čtyři čísla větší. Když se tak zamyslím a uvědomím si, že tento mladý pár na mě bude jednou pracovat, až budu v důchodu...