Několik minut před začátkem jsem se dostavil do velké místnosti, kde stoly byly umístěny ve tvaru U. Uvnitř seděly dva páry žen, z nichž jedna byla očividně zodpovědná za průběh. Čeho si ale nešlo nevšimnou, byly tácy napěchované jídlem, umístěné na chodbě před zasedačkou. Zatím jsem jim ale nevěnoval žádnou pozornost, abych na sebe neupozornil. Nenažranec, který ani nerozumí, by byla hrozná vizitka.

Když byly židle obsazeny (ne všechny) a začátek školení minul, chopila se slova paní v kostýmu. Rozdala nám vizitky, které jsme si hned nato připnuli na hruď, přivítala nás a seznámila s průběhem následujících dvou dnů. Zeptala se, kdo z dotyčných vyžaduje prezentaci v anglickém jazyce. Ze všech rukou se zvedla pouze jedna. Patřila Bulharské slečně nastupující ve funkci obchodníka. Samozřejmě i jeden z jedenácti byl dostatečným argumentem k tomu oslovit společnost „hello everyone“.

První věty mi nebyly cizí. Ovšem nebylo to dáno mírou lingvistické vědomosti, ale obsahem tématu. Odtušil jsem, co nám dotyčná chce sdělit. Úvodní proslov netrval dlouho a plynule přešel k prvnímu tématu. Zhostit slova se měl původně sám ředitel společnosti, ale užíval si dovolené a tak před nás předstoupil jeho zástupce. Právě on rozptýlil můj klid, neboť nás vyzval ke krátké prezentaci sami sebe. Byl by rád věděl, s kým má tu čest. Má předtucha něčeho podobného mi zakazovala posadit se na kraj stolu. A vyplatilo se to. Bohužel dva lidi přede mnou, s kterými jsem před několika dny sdílel malou přijímací zasedačku, uměli anglicky velmi výtečně a několik vět vypustili během několika málo vteřin. Zrak pana Martina, přednášejícího, spočinul na mě. Vyplodil jsem tři věty. Představil jsem se, prozradil odkud přicházím a zbytek monologu jsem se omlouval za slabé komunikační schopnosti.

Spustil se maraton prezentací. Na pódiu se měnili přednášející, slajdy lítaly po plátnu jako zběsilé a tu a tam byla prohlášena pauza. To byl můj nejoblíbenější úsek. Sladké i slané občerstvení bylo totiž neustále doplňováno, takže i když po deváté hodině zely tácy prázdnotou, o hodinu později tomu už tak nebylo. Jistě pochopíte, že nechci a nemůžu prozrazovat firemní strategii. Navíc množství informací, které jsem vstřebal, by neúnosně prodloužily velikost článku. Jen prozradím, že obsahem byla i návštěva jednoho pracoviště v Praze, při níž se uskutečnil vskutku netradiční oběd (vezměte si cokoliv z regálu a řekněte, že jste od firmy). Povídáno nám bylo historii i budoucnosti, produktech i zákaznících, působení jednotlivých oddělení, byli jsme poučeni o povinnostech, právech a nebezpečích, financování i možnostech vzdělávání. Někomu jsem rozuměl krásně, někomu málo a někdy jsem tápal u každého slova. Co je ale nejdůležitější, že jsem bez větší újmy obstál a nadto si královsky mlsal. Při posledním motivačním proslovu nám pan Martin (opět) kladl na srdce, že firma má ráda žraloky ve smyslu lidí, kteří touží jít dopředu a pro spící medvědy tu není místo. Doufám, že nepoukazoval na mě. Velkým finálem bylo vyplnění dotazníků se spokojeností školení. Bez jakékoliv nadsázky jsem napsal, že to bylo nejlepší školení, které jsem podnikl.