Nastal pátek a s ním půldenní výlet do Žatce. Účelem však nebylo získání kulturního zážitku, ani ochutnávka věhlasného piva. Na sportoviště Žateckých paragánů jsme dorazili ve dvou autobusech, s batůžkami plnými trenclí, triček a kecek. A s vidinou následného fyzického týrání nás všech. Poprvé, alespoň co já pamatuji, mělo dojít k fyzickému přezkoušení vojáků aktivních záloh. Samozřejmě má to svůj smysl, neboť jak jednou řekl jeden profík, nosíme stejnou uniformu, stejnou vlajku na ruce, tak proč mezi námi dělat diference? Na rozdíl od všech těch maratonců, sportovců a jiných vyrýsovaných a nadupaných individuí, které se v jednotce nachází, jsem přistupoval k úkolu s obavami. Tabulky, podle kterých jsme měli být hodnoceni, byly naplněny hodnotami pro mě nedosažitelnými. Daleko trpčí bylo zjištění, že chlapíci, kteří jsou o dobrou desítku let starší nežli já, podávají lepší výkony. Budu se muset nad sebou zamyslet a něco s tím začít dělat. Třeba požádat o přeložení k písařům.
Na nástupu nás přivítali dva držitelé červeného baretu a několik sporťáků. Kapitán nás seznámil s průběhem přezkoušení a ujistil nás, že rozhodně nečeká, že všichni splníme na výbornou. Neznamená to ale, že nám budou povoleny úlevy, anebo něco odpuštěno. Pak se ke slovu dostal člověk odpovědný za výcvik profíků a předvedl nám několik předpisových kliků. Jediné, co nám odpustil, bylo sundavání trika při přezkoušení (aby bylo vidět, jak se hruď dotýká země). Prý z etických důvodů, zřejmě aby nemusel poslouchat pleskot pupků o zem. Cvičit jsme chodili podle abecedy. V první fázi jsme se po šesticích odebírali do malé místnosti, kde jsme absolvovali klikování a leh-sedování. Vnitřní prostory budovy nebyly rozhodně koncipovány na takovou vlnu cvičenců. Do šatny pro 20 lidí se nás nasoukalo asi čtyřicet, ostatní se převlékali na chodbě, záchodě a někteří za pochodu. Fronty, které se tvořily před dvojicí toalet (jako dvoje dveře, za kterými bylo po jedné míse), asi nemá cenu popisovat.
Vzhledem k tomu, že první písmeno mého příjmení má blíže k začátku abecedy a členů od A má rota málo, přišla na mě řada celkem brzo. Vstoupil jsem do čtvercové místnosti s žíněnkami na zemi, v které vládl nezaměnitelný odér potu i přes to, že všechna (dvě) okna byla dokořán. Potvrdil jsem svou přítomnost a zaujal klikovací postoj. Když zkoušející odstartoval třicet vteřin, začal jsem se snažit. První tři cviky byly v rychlém tempu a pak časová prodleva mezi jednotlivými kliky začala rapidně stoupat. Za půl minuty jsem předvedl předpisových čtyřiadvacet kliků a potil se jak prase. Vyměnil jsem si místo s druhým zkoušeným a měl tak možnost skoro minutu odpočívat. Pak jsem se položil na záda a čekal na start leh-sedů. I v této disciplíně jsem dokázal, že fyzická připravenost je hluboko za chtěnou hranicí. S křečemi v břiše a plícemi na cestě jsem dosáhla čísla 39 za minutu. Mé snažení bylo u konce. Už jsem jen podržel nohy kolegovi a s rozloučením vypadl ven.
Na chodbě vládla jednoznačně otázka "tak co?". Někteří se připravovali, někteří byli čistě po (ti nedýchali) a někteří hlásili své výsledky. Petr, starý mazák, stejně jako několik jiných veteránů, mě svými výkony vyrazili dech. I přes velký počet nedobrovolných uchazečů šlo vše velmi rychle a do začátku druhé fáze zbývala chvilka. Tu jsem utrácel bezduchým chozením, debatou s ostatními a posedáváním. A samozřejmě přípravou na běh. Protože skupiny běžkyň a běžců byly objemnější, měl jsem to štěstí, že jsem startoval s Petrem a Edou. Požádal jsem je, jestli by mě vzali pod svá křídla a já se jich mohl držet. Souhlasili. Protože oba dva nehodlali trhat rekordy, ale chtěli zaběhnout za jedna ve své kategorii a jelikož jejich datum narození je zařazovalo do skupiny s nižšími nároky, říkal jsem si, že bych jim mohl stačit. Vyzkoušeli jsme to, společně oběhli čtyřsetmetrový (přesněji 375 metrový) ovál a já měl příjemný pocit, že bych mohl stačit. Michal (mimo jiné trenér) mi ještě nabídl, že mě připraví tím, že se "vyflusáme". Budilo to sice ve mě nemalé obavy, ale nakonec jsem souhlasil a svěřil se do jeho péče. Naší činnost ale po několika vteřinách ukončil nástup první skupiny běžců.
V průběhu rozdávání startovních čísel mě polilo horko, když se mezi startující dostaly i slečny mimo abecedu. Měl jsem hodně velké obavy, že se do skupiny nedostanu a budu odkázán na vlastní určování tempa (takže neudržování). Štěstěna se nakonec neotočila zády, ale vyšla mi vstříc. Oblékl jsem si jedno z posledních čísel a postavil se na start v první vlně. Nervozita ve mě stoupala, ale na druhé straně mě uklidňovalo vědomí, že trápit se budu necelou čtvrthodinu. Zaujal jsem rádoby startovní postoj a čekal na tlesknutí pana kapitána. To přišlo zanedlouho a já uvedl svoje tělo do pohybu. Po levé ruce Petra s Edou, v hlavě jen myšlenku o správném dýchání. Nemluvil jsem, jen sledoval jejich nohy. Po desítce metrů jsem začal přemýšlet nad tím, proč nemám jako všichni ostatní krátké nohavice, ale šaškuji tu v teplákách.
Abych alespoň obstál a splnil, musel jsem oběhnout šestkrát dokola a fous. Během třetího kolečka jsem věřil, že to zvládnu, ve čtvrtém jsem začal propadat depresi, že už nemůžu. Ale Petr mě kontroloval, sledoval a udával tempo. Takhle jsem vydržel pět a půl kola. Pak jeho tempo na mě bylo moc a já cítil, že i když bych chtěl zrychlit a udržet krok, nedokážu to. Tak jsem se od Petra odpoutal a capkal podle svého. Zatímco já jsem začal zpomalovat, on naopak zrychlil a během chvilky byl desítky metrů před námi. Úleva se dostavila s dlouhým písknutím. Dvanáct minut uběhlo a běžet dál nebylo povoleno. S napětím jsem čekal, kdy se tep dostane do normálu.
Zkoušející si poznamenali vzdálenosti jednotlivých vojáků a my mohli opustit dráhu. Už jsem byl skoro na startu, když na mě Petr zavolal. Stál nad sedící postavou a mával na mě, abych tam dorazil. Jak jsem se přibližoval, zjišťoval jsem, že dotyčný svobodník nesedí na zemi jen tak, ale je podpírán a klepe se. Jestli existoval v tu chvíli obraz síly vůle nevzdat to, zrovna jsem na něj koukal. Pan svobodník prostě běžel a běžel a když se ozval hvizd píšťalky, omdlel. Jak už jsem uváděl, Petr je srdcem i zkušenostmi medik, takže dotyčnému podal odbornou pomoc a společnými silami jsme ho doprovodili do šaten, kde vyčkal na příjezd paní doktorky. Po odjezdu sanitky, která vojáka odvezla na pozorování, jsme se s Petrem vrátili na sportoviště a sledovali fyzické výkony ostatních. Ani jeden z členů neupřednostnil vlastní pohodlí před potem a nikdo to nevzdal. I když jsem s obdivem sledoval sporťáky, kteří s každým kolem zrychlují a hltají metry ve vteřině, respekt jsem choval k těm, kteří i když spíš vyklusávali, anebo rychle šli, nevzdali to. A to slunný den neudával zrovna ideální podmínky pro běh.
Účastníci se na oválu vystřídali všichni a na seznamu nakonec nezbyl nikdo, u koho by chyběla vzdálenost. Nezbývalo tedy nic jiného, než se znovu převléknout do maskáčů, vyslechnout si výsledky, nasednout do autobusu a nechat se odvézt zpět na Doupovská kasárna. Další fyzicky náročné hodiny nás teprve čekaly. Na nástupu roty jsme byli seznámeni s vypjatou situací (imaginární) a vydanými opatřeními. Nebudu to rozmazávat, rozkaz velel sbalit si nejnutnější na pěší přesun a udal čas, kdy máme stát před ubytovnou. Spolehl jsem se na informace rozvědky a na postel si vyskládal jen věci potřebné do večera. Spacák, extra teplé prádlo a karimatku jsem ignoroval. Protože totéž učinil i Petr a věcí bylo na velký batoh málo, poskládali jsme se do jedné velké polní. Totéž jsme doporučili i ostatním členům družstva, oni se však rozhodli nést své břímě každý zvlášť. Následoval další nástup, kde byla situace zopakována a hlavní radou bylo držet se naučených a procvičovaných postupů. Celá akce měla za úkol ověřit naše znalosti.
Na korbu Tatry jsme naskákali podle pravidel, seděli podle pravidel, mířili podle pravidel a chovali se podle pravidel. Jelikož se na vozidle nacházel i vrchní praporčík s kamerou, bylo mi jasné, že ať vypustím ze svých úst cokoliv, musím to řvát. Aby to mělo efekt. Osmikolové monstrum nás nevezlo daleko, když přišel rozkaz připravit se k výsadku. Jakmile se náklaďák zastavil a sajtna šla dolů, vyskákali jsme z něj, zaujali kruhovku a vyčkali na jeho odjezd. Po dostatečně dlouhé časové prodlevě, abychom se ujistili, že nejsme sledováni, se naše družstvo přesunulo do lesa. Jak už jsem několikrát zmiňoval, velení bylo v tomto družstvu hračkou. Kulomeťák Adam zaujal nejlepší místo, radista Michal se uhnízdil nedaleko mě a začal navazovat spojení, Petr se staral o ostatní. Na mě zbylo sednou si do trávy a pozorovat, jak to pěkně šlape. Nicméně, abych i já přispěl svou troškou do mlýna, zíral jsem do mapy a zavolal si pátrače Edu. Společnými silami jsme určili naši pozici a první bod, kterým musíme projít. Když náš úmysl shledal správným i Petr, vyrazili jsme. Jelikož byl možný postup po veřejné komunikaci, roztáhli jsme se po krajnicích do šachovnice a šli. Družstvo, vedeno Edou, postupovalo celkem svižně. Tu a tam zahlásil pátrač možnou nástrahu, jednou jsme se schovávali do pangejtu kvůli projíždějícímu autu. Jinak bez závad. Navíc nám záda krylo první družstvo.
I přes to, že bylo velmi nepravděpodobné, že dojde během přesunu na první kontrolní bod k nějakému kontaktu, dodržovali jsme naučené postupy. Dorazili jsme k checkpointu a hned na jeho kraji nás přivítala plechová značka označující chemické nebezpečí. Navíc nám člen spřátelené jednotky oznámil, že oblast je zamořená a její překonání je možné pouze za použití chemického obleku. Takže jsme se hezky nasoukali do atombordelu a za vydatného zadýmení prošli skrz. Všichni (a v pořádku) jsme se na konci znovu změnili (podle příruček) z monster ve vojáky a mohli pokračovat dál. To už na krajinu padal soumrak a s ním i zima. Podle navigačního přístroje, kterým byl Eda vybaven, byl druhý bod nedaleko. Provedli jsme úpravu výstroje a vydali se nepříteli vstříc. Velmi opatrně jsme postupovali přes hřeben a ve tmě vyhlíželi nepřítele. Do ticha najednou třískl výstřel a my popadali jako hrušky. Odehráli jsme to, co jsme se naučili. Opětovat palbu, řvát, dorovnat a loupat se do bezpečí. Byl by zázrak, kdyby někdo padl zraněn, vzhledem k použité slepé munici, ale říci to musím stejně. Z místa kontaktu jsme vyvázli všichni živí a zdraví.
Zpocení, plní adrenalinu, emocí a lehce vzteku (to když se zasekne zbraň) jsme zaujali kruhovou obranu, zkontrolovali ztráty a stavy a podali hlášení o napadení. Instrukce nás, i silně oslabené, směřovaly dále na poslední kontrolní bod. Tudíž jsme se s dvěma nepoužitelnými zbraněmi, ploužili tmou a blížili se na pěchotní střelnici Plešivec. Právě na jejím začátku jsme se spojili s velitelem čety Radkem a přijali další rozkazy. Naším úkolem bylo navázat na levé křídlo druhé čety, rozvinout oponu a držet pozice. Protože bylo přísně zakázáno používat jakékoliv světelné prostředky, vesměs jsem se mezi klukama orientoval omakem a podle paměti. Při čekání jsme řešili hledání únikové cesty (Eda) v případě stažení, vytýčení palebných sektorů, doplnění munice a jiné podstatné drobnosti. Díky tomu se doba frontálního útoku nepřátel přiblížila dříve. Když oblohu osvětlila první světlice, nestalo se nic. Pak následovala druhá, třetí a čtvrtá. Střelba žádná a proto nebylo co opětovat. Pak z druhé strany linie zarachotil sapr a my spustili. Munice (těm, kdo jí měli a mohli střílet) v zásobnících mizela a za chvilku bylo naše družstvo kompletně na suchu. Chvilku se radista pokoušel tento fakt nahlásit do vysílačky, ale když se opakovaný pokus nesetkal s úspěchem, ustal a já zavelel ústup (což byla velká chyba). Ze strany od Petra jsme se stáhli a postupovali, stejně jako ostatní družstva, k záložnímu postavení.
Tam se ukázala pravda. Totiž že jsem neměl právo své lidi, neschopné střelby, stáhnout z bojiště, ale měl jsem vyčkat rozkazu. Výtku jsem si vzal k srdci, ale zpátky jsme nešli. Po zformování jsme se vydali na shromaždiště, což bylo parkoviště střelnice. Na něm již čekala nastartovaná kolona, připravená nás odvézt do postelí. Večer ještě proběhl malý debriefing a šlo se chrupat.
