Ostré střelby totiž nebyly jedinou aktivitou dne. Ze Žatce k nám zavítali medici (doktorka - již zmíněná kapitánka a pan řidič) s cílem ukázat nám poskytování první pomoci v boji a použití různých pomůcek k zastavení krvácení (vytvoření škrtidla). V horní části střelnice probíhalo praktické cvičení v maskování techniky a živé síly (sám sebe). Naším prvním stanovištěm byla zdravotnická příprava. Shlukli jsme se kolem sanitky a vzhledem k prvnímu dojmu neočekávali příjemný přístup. Ale opak byl pravdou. Paní kapitánka, stejně jako její parťák, byli velmi příjemní odborníci a poskytli nám spousta informací (třeba jako že bez třícípého šátku ani ránu). Dostali jsme samozřejmě i prostor k tomu, abychom si vše vyzkoušeli. Protože já jsem byl ve dvojici s Petrem a ten je kovaný záchranář, zůstalo omotávání gázou na mě. Řešili jsme mimo jiné průstřel plic, tepenné krvácení a odsun zraněného. V podání některých jedinců se jednalo o profesionální činnost, někdy to byla komedie. Závěrem si odvážlivci vyzkoušeli i nakládání zraněných do sanitky. A nezvolili si žádného drobka, ale pořádného chlapáka. Pokus skončil úspěšně, Žabák se ocitl na horním lůžku sanitky. Daleko zábavnější bylo pak pozorovat, jak se ze stísněného prostoru voják snaží vyprostit. Chvilku se sanitní vůz pohupoval ze strany na stranu, chvilku stál téměř na zadních, ale jak bylo vidět, jednalo se o terénní vůz. Veškeré zátěže v klidu ustál.

Vytlačeni další skupinou jsme se přemístili k ženijní přípravě. Pan praporčík nás přivítal, vyjevil nám úkol a smutně konstatoval, že se vzhledem ke stanovenému času nedá stihnout. Ve dvojstupu jsme si vyslechli, co je základem maskování. Rozbití kontur, zamaskování pleťové barvy, splynutí s terénem. A abychom nezůstali jen u poslouchání, rozutekli jsme se do polí a začali s realizací. Jednou z nemilých povinností stanoviště bylo si zmalovat obličej voskovými barvami. I když většina ze zúčastněných dělala co mohla, aby obličejové poskvrnění bylo co nejmenší, nedařilo se to. Jako žoldákům z džungle, i nám hrály tváře zelenou a hnědou. Nastrkali jsme si trávu, větve a někteří i kusy stromů na helmu, do vesty a za blůzu. Siluety vojáků zmizely, zato četa silně připomínala Entí sraz.

Dalším úkolem bylo maskování techniky. K dispozici byl pod dvěma vzrostlými stromy zaparkovaný UAZ a nepojízdná štábní V3S, zřejmě inventář střelnice. Svobodně jsme losovali a naše družstvo vyhrálo náklaďák. Přenesli jsme si maskovací síť a začali s ukrytím. Obecně jakákoliv týmová práce nám šla od ruky a tahle nebyla výjimkou. Fyzicky zdatní jedinci vyskočili na střechu polorozpadlého vozidla, silnější vyhodili maskovačku za nimi a já, no já chodil s rukami v kapsách a radši nepřekážel. Během pár minut byla přes celou "Vejdu" natažená síť a my začali s přivazováním a zápasením s pavouky (dráty k rozboření kontur maskované techniky). Spokojení s výsledkem jsme oznámili panu praporčíkovi splnění úkolu. Ten však naše nadšení nesdílel a začal poukazovat na chyby. Maskovací síť byla špatně ukotvená, na několika částech se na spíše objektu válela, než by ho kryla a pavouci byly instalovaní spíše k náhodnému odstranění čidla zraku kolemjdoucího, než k účelu, pro který sloužil. Navíc by Tatra nebyla schopna rychlého výjezdu, aniž bychom si úkryt nezničili. Upozornili jsme, že vozidlo stojí na podvozku, protože koly nedisponuje, ale na to nebyl brán zřetel. Zkrátka a dobře nebylo naše snažení hodnoceno kladně. Na druhou stranu vzal zkoušející v potaz nedostatek času. Jako na výměnný pobyt jsme se šli podívat ještě na zamaskování UAZu, které první družstvo pojalo jako naskládání větví a jiných plodů lesa na vozidlo. Ani tady se to panu praporčíkovi nelíbilo, ale výčitky a slova kritiky nám jaksi fyzicky neublížila. Všechno jsme sbalili, poděkovali za představení a rozloučili se.

Nadešly nám střelby. Vzhledem k tomu, že je měly ve svých rukách instruktoři, dal se očekávat zážitek. A také tomu tak bylo. Napáskovali jsme si dva plné zásobníky do pistole a pět patron strčili do kapsy a stejný počet zásobníků do pušky (a deset do kapsy). Naskládali jsme se na palebnou čáru, každý před svůj terč a v pár větách si vyslechli poučení. Cílem střeleb bylo naučit nás správné manipulaci, míření a mačkání spouště. K tomu jsme měli výjimečné množství munice a i nějaký ten čas. Začali jsme hezky od začátku. Zhruba metr od terče. Na zcela nevojenský pokyn "hop" jsme vytasili zbraň a vedli střelbu na určený terč. Krom klasických zmenšujících se kruhů jsme měli k desce přišpendlený arch rozdělený na čtyři sektory s různými grafickými obrazci. Na papíře se nacházel čtverec, trojúhelník, kružnice a množinu zkrášloval i polygon. Byl jsem až překvapen, že při chybném uchopení zbraně a dalších nedůsledných úkonech může člověk terč z metru minout o třicet čísel. Provedl jsem soukromou sebekritiku, sám sobě promluvil do duše a rozhodl se, že vlastní iniciativu naprosto potlačím. Budu dělat pouze to, co jsem se naučil. Raději pomalu a správně (tohle není má věta), než rychle a do polí. Moje úsilí přineslo ovoce a dírka, kterou jsem vyrobil se blížila místu, na které jsem mířil. Dostavila se radost a nadšení.

Hodina a půl, kterou jsme měli vytyčenou na střelby utekla jako voda. Nejprve jsme zvětšovali odstup od terče. Samozřejmě se vzdáleností klesala i přesnost, ale tu a tam se mi podařilo poslat kulku, kam jsem si přál. Na samotném konci jsme stáli od terčů zhruba patnáct metrů. Samozřejmě to není žádné umění, ale pro mě, který začínal s nosem nalepeným na terči, to byl úspěch. Střelba probíhala v krátkých sériích. Instruktoři nám řekli, co po nás chtějí a pak nás nechali vyniknout. Zkoušeli jsme mířenou střelbu, pudovou (rychlou), dvojvýstřel (jedna rána na kolečko, druhá na čtvereček). Za chvíli došlo i na změnu pozice během střelby (ve stoji, pak v kleku). I když bylo ještě co ládovat do pistole, pustili jsme se do Sa-58. V podstatě podle podobného scénáře. A na závěr, kdy se ke slovu dostaly patrony zatím odpočívající v kapsách, proběhl nácvik potlačovací střelby. Deset ostrých z pušky jsem pustil do terče a když mi zůstal závěr vzadu, shodil jsem dlouhou zbraň na záda, tasil pistoli a pokračoval s ní. Exkluzivní zážitek.

Nemůžu opominout dvojitý zásah požárního oddílu po střelbách našich kulometníků. Těžko viditelný dým po chvilce zhoustl a nakonec se objevily i plameny. Družstvo připravené ze statečných dobrovolníků zabojovalo a požár zahnalo. Bohužel při třetím poplachu už na živel byli krátcí a problém museli přijet řešit hasiči.

S posledním výstřelem jsme byli od řídícího střeleb informování, že nastal problém. Do odhoukání střeleb zbývalo sotva deset minut, ale bedna před stanovištěm obsahovala ještě spousta ostrých. Dle standardních postupů, které armáda (a hlavně my) musíme dodržovat se to nedalo v žádném případě stihnout, takže nastoupili instruktoři. My zastávali funkci nabíječů a profíci spustili kakofonii. Co několik desítek vteřin na našem stole přistály prázdné zásobníky různé ráže a ruka, která je přinesla bleskurychle popadla plné a zmizela. Celá operace připomínala soutěž. I když náboje mizely, čas také. Bylo to napínavé. Nakonec se zadařilo a poslední výstřel padl pár vteřin před signálem oznamujícím ukončení střeleb. Jediné, co nám kazilo dojem byl fakt, že tyhle zbraně pak budem muset čistit. Vlastně dojem to kazilo ostatním. Mě se totiž moje zbraň nevrátila. Našel jsem jí ve shluku profíků, řídícího, zbrojíře a pana ředitele. Jejich počínání ze začátku připomínalo laborování, pak byla vidět zoufalost, ke slovu se dostala síla a nakonec byla moje pistole označena za poškozenou, hlaveň byla obtočena izolačkou a v mých rukách se do konce cvičení už neukázala.

Rozloučili jsme se nadobro s instruktory (skoro se slzami v očích) a pustili se úklidu střelnice. Zobání hilzen se zdálo býti nekonečným. Ono taky nebylo se čemu divit, když vezmu v potaz fakt, že se na place 20 x 30 metrů vystřídalo zhruba pětatřicet lidí a standardně z nich každý vytrousil kolem sedmdesáti nábojnic. A to nepočítám střelecký maratón v podání instruktorů. Chvilku jsme čekali na něco konkrétního, chvilku jsme čekali na něco a nikdo nevěděl na co. Na nástupu, při kontrole zbraní, jsem všechny vyděsil hlášením, že postrádám osobní zbraň. Sice událost byla již nahlášená a zaprotokolovaná, ale dopustil bych se velkého přečinu, když bych svému veliteli neříkal pravdu. Náklaďáky nás odvezly zase na Dlouhou a pro dnešní den se žádné operace venku nekonaly.