Přejezd do Dejvic probíhal v klidu, za neustálého sledování spolucestujících. Já byl sledovaným, ne sledovačem. Zřejmě jsem se právě cestující skupině nějak nezdál. Odlišnosti od spoluobčanů a jednolité oblečení zmizely až vstupem do areálu kasáren. I když jsem se dostavil na plac přesně (respektive v nejzazší možný termín), našel jsem tam jen pár bojovníků. Ostatní byli na vstupní prohlídce. S přítomnými jsem se přivítal a vyčkal skupinového odvodu za ostatními. Před sídlem lékaře postávala celkem objemná skupina vojáků a podobné množství bylo umístěno uvnitř budovy. Jak vidno, proces by si zasloužil drobet vylepšit. Během čekání jsem se setkal se všemi členy svého družstva, jakož i s nadřízenými. Přestože zařazovačka obsahovala drobné personální změny, jádro bylo k mé neskonalé radosti nezměněno. Během čekání jsme si svěřili svá očekávání, poslední civilní zážitky a nejaktuálnější předpovědi počasí uváděné ve Skandinávii.
Zatímco u některých lidí se pobyt v ordinaci měřil na desítky minut, já byl hotov během vteřin. Tlakoměr-pamětník poskytl potěšující hodnotu a když jsem pana doktora ujistil, že se cítím býti ve fyzickém stavu umožnující mi cvičení, byl jsem shledán chtěným. Nadešly další časově náročné peripetie. Jako čekání. Vyfasoval jsem si po jedné osobní a jedné organické zbrani, upravil si strůj (nesmějte se, to je armádou užívaný výraz) a umístil si bagáž na Tatru. Tyhle činnosti mi zabrali zhruba následující hodinu. K autobusům, které již čekaly na parkovišti, vyslal velitel roty určeného dobrovolníka, který měl řidičům oznámit, že jsme již na cestě. Je otázkou, co tam dotyčný dalších pětačtyřicet minut dělal. Celkem očekávaně a nepřekvapivě jsme nabrali hned na začátku zpoždění. Možná z toho důvodu po nás nikdo nechtěl ani vidět potřebné dokumenty. Zpoždění ale nic nezměnilo na potřebě uspořádat nástup, ve kterém jsme byli přivítáni, byla zdůrazněna bezpečnost (hlavně aby se nikomu nic nestalo) a nulová tolerance alkoholu. Pak jsme si hezky zakřičeli a konečně se posunuli k autobusům.
Cestu na Doupov jsem chvilku prokecal s Radkem, Petrem a Mírou, chvilku prospal. Z klimbání mě probrala až ostrá zatáčka z hlavní silnice, předzvěst blížící se ubytovny. Co nás velmi překvapilo a co jsem doposud nezažil, byl lehký poprašek sněhu, pokrývající okolí. Trochu jsem se obával, že jsem balení podcenil a pletené palčáky přeci jen měl vzít s sebou. Můj strach navíc posilnil i pohled na teploměr v autobuse. Ukazoval tři stupně. Se vzpomínkou na ústřední topení a šeptaným přáním na rtech jsem vystoupil z vozidla a přidal se k ostatním. Po teplu nebyla ani památka. Jen staří mazáci se smáli a prohlašovali, že konečně okusíme kouzlo Stalingradu. Ještě před nastěhováním přišla Blanka, coby velitelka prvního družstva, s nápadem, že bych se mohl vzdát Jitky a poslat jí k ní do družstva. Neprotestoval jsem. Jednak se tím vyrovnal počet členů obou družstev a hlavně nadšený pohled svobodnice prozrazoval, že bude ráda. Tak nás nakonec zůstalo osm. Za mnou stál Petr (můj nepostradatelný parťák a pravá ruka), pak kulomeťák Adam, stratég Eda, legendární "žabák", další kulomeťák Míra (nyní střelec), radista Michal a tvar uzavíral Dan, kterého jsem doposud neznal. Nebál jsem se toho, jestli mám správné lidi, to jsem věděl. Bál jsem se hlavně toho, jestli tohle družstvo povede správný velitel.
Naším domovem se stala cimra 311. Ne, že by na tom bylo něco unikátního, ale říkal jsem si, že tenhle důležitý fakt nemůžu vynechat. Nastalo vybalování, naskladňování a stlaní. Ti rychlejší a šikovnější pak mohli věnovat zbývající čas do další atrakce lenošení. Já jsem nebyl ten případ. Dlouze jsem přemýšlel nad tím, jestli si dám ponožky do druhého anebo třetího fochu. Jelikož jsme si oběd měli zajistit svépomocí, první fasovanou stravou byla až večeře. Té jsem se už nemohl dočkat. Zřejmě proto, že jsem oběd z vlastních zdrojů podcenil (vypustil) a v žaludku mi pořádně kručelo. Po velmi dobré krmi (kuchaři vařili výborně po celou dobu cvičení) jsme nastoupili ještě před barák a vyslechli si rozkaz velitele roty. Trocha rutinního povídání neobsahovala žádných překvapení, ani důležitých informací. Všechno jsme věděli díky dokonalé komunikaci našich velitelů. Před večerním klidem proběhlo ještě oblíbené poučení o střelbách, manipulací s materiálem a dalších neopomenutelných záležitostí. Samozřejmě s přezkoušením. Nato jsme se rozešli do pokojů a za nějakou dobu ulehli a podlehli spánku. Podle rozvrhu zaměstnání a podle sestavy naší jednotky to vypadalo na hodně příjemné cvičení.
