S programem dne jsme seznámili i holky, aby se i ony měly na co těšit. Vize blikající oblohy a večerního výletu je však moc nenadchla, ale fakt, že znovu uvidí Davídka, Domču a Lukáše je očividně potěšil. Poslední den mého volna utekl, chlebíčky, jednohubky a další Silvestrovské pochutiny povážlivě mizely a večer se přiblížil. Oblékli jsme se a vyrazili na místo srazu. Tím byl rohový dům stojící nedaleko Hlavního nádraží, ale na dosah vzdálený nádraží Masarykovu. Mžilo, ale vchod budovy nám poskytl dostatečný úkryt pod mokrem. Holky vyhlížely Lukášovo auto, i přes zákaz přešlapovaly pomyslnou hranici (schod) a Julinka zdravila kolemjdoucí. Když kolem projelo tmavomodré auto a z okna mávala Káťa, vypuklo obecné veselí. Holek i naše.

Lukáš nám prozradil, že nás provede tajuplnými Pražskými uličkami a část cesty podnikneme temnými Stínadly (žlutým špendlíkem vybaven nebyl nikdo). Prošli jsme skrz nejstarší nádraží v Evropě, současně jediné koncové v Praze (cesta byl k mé radosti i s výkladem) a pokračovali dál Havlíčkovou ulicí. Překročili jsme Na Poříčí, propletli se spletitými uličkami a ocitli se před kostelem svatého Petra. Jak, to skutečně netuším. Odtud to bylo na nábřeží, kde jsme měli stát, už jen kousek. Já si dosytosti mohl užívat Lukášova průvodcovství, protože Julinka s Terezkou se držely výhradně ženských rukou. Na nábřeží bylo sice trochu hustěji než v normálu, ale prostoru bylo ještě hodně. Kyvadlo jsme měli krásně před sebou, časová rezerva byla více než dostačující a z repráků se nesla doprovodná zvuková kulisa.

Jak bylo v médiích avizováno, deset minut před začátkem představení zazněl výbuch. To vytvořilo na tvářích našich dcer jisté zděšení, i když se zatím velmi hezky zaměstnávaly (jídlem od Káti). Ujistili jsme cácory, že se nejedná ani o bubáka, natož čertíka. Drobné váhání v nich však zůstalo. Naprostý šok přišel minutu před začátkem, kdy rány byly tři. Julinka se pustila do pláče a mezi jednotlivými vzlyky prosila o návrat domů. Vzal jsem jí do náruče a utěšoval. Ale nenašel jsem ten správný způsob, jak jí oznámit, že už se nehneme z místa a navíc ani nevím, kterým směrem. Tak jsem jí vyprávěl o budoucích krásných barvičkách a svítících kytičkách. Všechno marné. Zavrtala hlavu do mého ramene a plakala. Lucka měla s Terezkou stejné trápení.

Vypukl ohňostroj a obloha začala zářit barvami. Protože jsem Julince popisoval dění, vzbudilo to v ní zájem a za chvilku otočila opatrně hlavu. I když jen na okamžik. Opatrnost v ní sice přetrvávala až do konce představení, ale dobrou polovinu rachejtlí viděla. Dokonce se na její tváři objevil i úsměv a radostně mi popisovala, jaká barva se teď vykreslila na horizontu (i když někdy špatně). Desetiminutová projekce skončila, následoval bouřlivý potlesk a masy se daly do pohybu. My jsme pochopitelně nepodlehli šílenství a drželi svoje pozice dál. Když se okolí trochu rozprostřelo, dali jsme se do pohybu i my.

Návrat se odehrával po mírně odlišné trase. Díky tomu jsme se akorát včas nacházeli u obchodního domu Kotva, potažmo Palladium. V tu dobu se totiž nechala Terezka slyšet, že by ráda upustila kapalinu ze svého ústrojí. Sice se to nehodilo, ale bylo to nutností. Už samotné dveře nákupního střediska vypadaly děsivě. I když byly dokořán, průchod byl díky davům (mířícím dovnitř i ven) nemožný. Popadli jsme děcka tak, aby byly všem na očích a prorvali se dovnitř. Pohltila nás lidská vlna a nám nezbývalo nic jiného, než se modlit, aby tekla správným směrem. Naštěstí tomu tak bylo. Vyjeli jsme jedno patro, jedno vystoupali po svých a ocitli se v samém srdci rychlého občerstvení. Celkem zmatené navigační cedule nám nakonec ukázaly dvoukřídlé vrata nesoucí znak panáčka a panenky. Stačilo se jen probít haldou žvýkajících, zevlujících, překážejících a náhodně pohybujících se individuí. Uvnitř ani kapacita zhruba dvou desítek mušlí nestačila pokrývat požadavky. Jinými slovy, bylo to peklo.

Když jsme se vypotáceli a znovu okusili krásu čerstvého vzduchu (i když pražského), připadali nám ulice prázdné. I když Florenc byla nedaleko, rozhodli jsme se dojít znovu až Hlavnímu nádraží, abychom nebyli vystaveni komplikovanosti přestupů. Vyplatilo se to. Káťa, kluci a Lukáš nás doprovodili až k zastávce. Zřejmě z obav, že bych rodinu zavedl do záhuby. Chtěl bych poděkovat všem za společnou výpravu a zážitek v novém roce.