Plán ale nesl některá zákoutí. Prvním logistickým zádrhelem byla doprava nových loží do Prahy. To bravurně pořešila Lucka a stavebnici přivezla. Po několika dnech, kdy se vracela zpět na západ, připadl úkol mě. Rozložit a naskládat nábytek do zavazadlového prostoru, aby byl možný i převoz dětí. Ale tady jsem ostře narazil. I když jsem rozkládal co se dalo, nejdelší dílky stavebnice se do kufru prostě nevešly. Poklopit zadní sedačky jsem nemohl a umístit desky nad hlavy holek jsem nehodlal. Bezmocný a zoufalý jsem tu nepříjemnou novinu oznámil manželce. Jedním z možných řešení byly následující škatulata.
Všichni pojedeme za babí, já pak pojedu autem zpátky do Prahy, naskládám postýlky do auta. Následující den pojedu autem do práce a po práci za holkama. Tam zanechám postýlky, holky i vůz a vlakem se dopravím zpátky do Prahy, abych mohl po zbytek týdne vykonávat své zaměstnanecké povinnosti. Jestli se Vám to zdá komplikované, vězte, že nejste sami. Mě to taky dvakrát nenadchlo. Ale co se dalo dělat? Navíc jsem zjistil, že jaksi postrádáme jakýkoliv spojovací materiál (ten nám Kubík předal v překrásných dvou pytlících) a protože postele nejsou lego, nebudou držet pohromadě. Když jsem neexistenci šroubů a kolíků oznámil Lucce, prohlásila, že netuší, kde jsou. Po prohledání různých možných skrýší v našem bytě jsem doufal v to, že jsou stále na původním místě.
Ozvalo se zvonění na mobilu a na displeji se objevilo Kubíkovo jméno. Vzhledem k tomu, že jsme se neviděli od Silvestra, zvedlo mi to náladu. Po pár větách se mě zeptal, jestli bych s ním chtěl posedět, popít pár pivek a probrat chlapské náležitosti. Jeho rodinné povinnosti, jak mi tlumočil, byly pro aktuální den totiž vyřešené a měl volno. To mi náladu zase odebralo. Vylíčil jsem mu situaci, seznámil ho s problémy a s nalezeným řešením. Na konci svého monologu jsem uvedl, že i když bych rád anuloval interval mezi naším posledním setkáním, bohužel to není v mých silách uskutečnit.
Kubík mi s naprostým klidem položil otázku, jestli jde jen o to, dopravit postýlky mimo Prahu a zase se vrátit. Po mé kladné odpovědi mi sdělil, že tedy vezme auto, dojede ke mě, naložíme nábytek a odvezeme ho za holkama. A když to všechno hezky stihneme, mohli bychom skočit na pivko u něj, respektive v Zelenči, protože odtud jezdí pravidelná železniční linka do Vysočan a jemu bus domů. Lehce v rozpacích jsem souhlasil. Nakonec tedy nebudu muset podnikat člunkový přesun mezi dvěma, osmdesát kilometrů vzdálenými místy. Bylo dohodnuto a Kubík oznámil, že do čtyřiceti minut je u nás.
Zatímco Lucka balila a oblékala holky, já jsem dokončoval demontáž. Co se dělo v hlavách našich dcer nevím, ale když se přišly juknout do pokojíku, jejich výraz byl zmatený. Chvilku smutně stály a dívaly se na prázdné místo po postýlkách, ale letící míč jejich truchlení rozptýlil (hlavně, když přistál na hlavu). Kubík dorazil přesně podle slibu. Dole jsme se hezky přivítali, podali si dveře a zase se rozloučili (holky směřovaly do auta, my pro skládačku).
Když Kubík viděl kupu dílů skládanky, povalující se po zemi a opřených o zeď, překvapilo ho to. Ještě více ho pobavil fakt, že polovina dílů nepatřila jedná a zbytek druhé postýlce, jak by se asi zdálo logické. Julinčino lože se skládalo z šesti velkých dílů (když počítám i matraci), zbytek patřil Terezce. Všechno jsme díky Kubíkově umění a objemnému zadku (vozidla) naskládali do kufru a vyjeli za cílem. Abychom minimalizovali riziko z čekání v zácpě, nechali jsme se navigovat podle aktuální dopravní situace (navíc nám cestu navrhla i Lucka, která postávala v koloně). Celkem ladně a rychle jsme se prodrali městem a za necelou hodinu byli na místě.
Největší radost měly dcerky, když znovu spatřily Kubíka, druhým jsem byl pak já. Lucka mi totiž slavnostně přinesla drobotinu k montáži postelí. Abychom co nejrychleji odbavili přivezený materiál a mohli se vydat zase ku Praze, vytvořili jsme živý řetěz. Na jeho počátku byl Kubík, mladé slečny tvořily nejdůležitější, totiž přepravní články a já transport uzavíral. Šlo nám to hezky od ruky a za chvilku bylo vyloženo (to Julinka nesla smutně, protože chtěla ještě nosit). Na několik pokusů (jednou bylo papa, pak pusa) jsme se rozloučili a upalovali zpět.
Cestou ku Praze jsme pokračovali v konverzaci, kterou jsme začali při minulé cestě. Trochu jsem se bál, že nám u půllitru dojdou slova, když jsme prokecali skoro dvě hodiny. Ale naštěstí se tak nestalo. Doma Kubík uspokojil akutní potřeby svých dětí (pustit film, najít něco na internetu) a s zacházejícím slunkem, občasnými poryvy větru a hrozícím deštěm jsme vyšli na dvoukilometrovou procházku do Zelenče. Naštěstí nás počasí nevytrestalo a kromě postupného stmívání nepřišlo nic horšího. Za chvilku jsme dorazili k vratům pohledné hospody s poloprázdnou zahrádkou. Obsadili jsme prázdný stůl a dorazivší obsluhu požádali o pivo a nakládaný hermelín (nějak jsem ještě nevečeřeli).
Díky vynálezům dvacátého století jsme mohli v klidu sedět do té doby, než nám jely spoje. Kubík opustil Zeleneč zhruba deset minut přede mnou, ale v přirovnání k právě uplynulým dnem se jednalo o drobnost. Vlak mi přijel přesně (navíc jsem si čas mohl krátit pozorováním omladiny) a následná cesta z Vysočan domů byla otázkou minut. Protože jsem neustále kontroloval pytlík se šrouby, dorazil jsem v pořádku a celý.
Děkuji Kubíkovi za pomoc a ochotu se místo posezení lopotit autem. Jsem Ti vděčný, že jsi nám pomohl vyřešit tak zapeklitou situaci a hlavně, že jsme si našli i chvilku na ten pokec. Navíc jsme objevili skvělý způsob, jak se vidět a přitom nemusí Kubík utíkat v půl desáté na vlak. Inu, když nemůže Mohamed (Ali) k hoře, může hora k Mohamedovi.
