Hlavním cílem týdenního cvičení Sahel bylo poskytnout podporu cvičícím profesionálním vojákům (hastrmanům), připravujícím se již několik měsíců do zahraniční mise. Jelikož hastrmani budou při výkonu své práce v dennodenním kontaktu s národní gardou, kteří jsou černí jako bota, je potřeba kromě střelby a taktiky trénovat i spolupráci. A tu národní gardu jsme měli představovat my. Bubáci. Tolik k vysvětlení. Nicméně jsem se dostal trochu dál, než jsem chtěl, takže začnu znovu, hezky od začátku.
V krásný čas, půl šesté ráno, jsem prošel bránou kasáren Generála Píky a ocitl se ve společnosti zhruba třech desítek vojáků. Nikdo žádné aktuální informace neměl, ale všichni jsme měli velké očekávání. Tento výjezd nám byl prezentován jako velice akční, plný zážitků a možností sebezdokonalování. Nástupní, kontrolní (u doktora jsem si málem ani nesednul) a fasovací proces se odehrál velmi rychle. Autobus dorazil taky podle plánu, nastoupení bez problémů, prokličkování ranní Prahou nebylo narušeno jedinou komplikací. Naprosto ideální průběh (když pominu tradiční nezastavení na benzině). První smutek se dostavil s informací, že nepodnikneme celé cvičení jako celek, ale budeme rozděleni. Já jsem zažertoval a zeptal se, jestli nám nechají alespoň uniformu, když už nebudeme spolu. To jsem netušil, jak blízko jsem pravdě.
Vypotáceli jsme se na buzeráku v Dlouhé a rovnou padli do spárů kapitánovi a nadrotmistrovi od hastrmanů. Nižší hodnost přečetla rozdělení s tím, že skupina deseti lidí (v níž jsem byl i já), zůstává zde a zbytek bude dopraven na Jeseň. Bohužel jsme se tímto byli nuceni mimo jiné rozloučit s Blankou, Ondrou a Petrem. V tu chvíli nesli odloučení ještě hořce. Naše skupina se vešla do jedné cimry. Ta se nacházela na konci chodby, na opačné straně ubytování hastrmanů. Zřejmě, abychom je nerušili, anebo je nenakazili. Vybalování proběhlo rychle, vzhledem k tomu, že jsme měli naplánovaný brífink. Na něm, v jídelně, jsme se dozvěděli pravdu, celou pravdu a nic než pravdu. Bohužel. Z již tak okleštěné jednotky vyvstaly čtyři týmy. Dva po třech a dva po dvou. Trojice byly čistokrevní bubáci a já se s Petrem a Radkem (chvála aspoň za to) nacházel v jedné z nich. Dvojice byly podbubáci, neboť se podle scénáře jednalo o černochy pracující v bezpečnostní agentuře, bez nároku na střelnou zbraň.
Pan nadrotmistr nám v postupných dávkách (kdyby to bylo najednou, zřejmě bych vyskočil oknem) sdělil toto. Bubáci, aby byli odlišeni od cvičících vojáků, budou oblečeni do vojenských montérek, taktických vest a ozbrojeni samopalem. Jejich úkolem bude nepřetržitě střežit objekt kasáren. Samotné střežení bude probíhat na třech již vybudovaných stanovištích. Střídání bubáckých směn navrhl nadrotmistr pod dvou (od 10:00 do 18:00) a čtyřech (od 18:00 do 10:00) hodinách. Nejsilněji mě ovšem zasáhlo to, že směnu nastupujeme o pondělní dvanácté hodině (tedy asi za dvě hodiny) a skončit nám bude dovoleno ve čtvrtek taktéž v poledne. Podbubáci se budou střídat ve stejných intervalech, ale jejich jediná pozice je brána. Úkolem je pouštět, prohledávat a hlásit. I oni nebudou mít právo nosit uniformu a jelikož vojenské montérky jsme vylosovali už my, bubáci, dostanou civil. Jejich prázdné ruce budou vyzbrojeny tonfou. Když nastalo ticho, protože nadrotmistr čekal na dotazy, štípal jsem se po celém těle, abych se probudil. Bohužel to nepomohlo.
Následovaly detaily, jak a kam se stavět a co dělat v případě bojového a požárního poplachu. Při obou událostech to znamenalo změnu jen pro odpočívající směnu. Pokud by došlo k napadení, šli se její členové postavit na chodbu v suterénu anebo posilovali jednotlivá stanoviště. Při požáru jsme měli dorazit ke stromu označeném patřičnou cedulkou. Kvůli praktičnosti jsme si jednotlivá stanoviště prošli. I když každý okop byl jinde, z každého byl stejný výhled. Metr před naskládanými pytli z písku (do písmena U) byl plot a za ním neposekané pole, přecházející postupně v les. Nepochopit nešlo co.
Po návratu na pokoj jsem se nasoukal (poprvé za svou záložáckou kariéru) do stejnokroje vzor 92 (včetně té debilní čapky) a s přetěžkým srdcem uklidil maskáče. V horizontální pozici jsme vyčkali oběda a po něm se odebrali na svá stanoviště. Započal trest nejvyšší. Strážní stanoviště číslo jedna se nalézalo nedaleko vstupní brány, na rozlehlém plácku, postrádající jakýkoliv stín. To s faktem, že bylo slunko na obloze právě nejvýš a denní teploty překračovaly třicítku, činilo pobyt vskutku příjemný. Po prvních pár minutách se mi objevily na zádech krůpěje potu, přecházejí pomalu v souvislý proud.
Zhruba po deseti minutách se za mnou zastavil kdosi od hastrmanů a zeptal se mě, jestli mám co pít a proč není moje místo vybavené židlí. Že bubákům je dovolen trávit střežení v pozici v sedě. Pak se zmínil o tom, že bych neměl chodit (dělal jsem dva kroky na jednu stranu, dva na druhou), neboť bubáci jsou umístěni ve strážní budce, kde je chůze nemožná. Odporoučel se a po chvilce se vrátil se sesličkou pokrývající půlku mého zadku. Už vím, čemu se říká Prokrústovo lože.
Mé útrapy ze slunce nakonec pozbyly trvání, protože přišel jiný hastrman a seznámil mě s faktem, že bubáci jsou skryti pod střechou a tudíž i já mohu spočinou ve stínu. Ten mi poskytoval strom vzdálený asi deset metrů od stanoviště. Novinu jsem přijal s povděkem, opustil pytloviště a schoval se před paprsky. Po zbytek první směny, která trvala neuvěřitelně dlouho, se nic zvláštního nestalo. Po vystřídání a shledání se s ostatními jsem Radkovi málem s brekem přiznal, že tohle není úkol pro mě. Prosil jsem o milost, anebo alespoň o radu, jak si mám to moře času nějak ukrátit. Protože Radek je hodný a rád pomáhá, prozradil mi, že on si v hlavě počítá integrály. Když jsem na něj zůstal nechápavě hledět, dodal Míra, že integrál má značku podobnou houslovému klíči.
A tím by v podstatě mohl celý příběh skončit. Když vynechám odebírání stravy a odpočinek, nedělal jsem nic jiného, než že jsem tupě čučel skrz plot, počítal minuty a střídavě seděl, stál a chodil. Ano, chodil. Později mi už bylo naprosto jedno, co bubákům je a není dovoleno. Bojoval jsem s nastupujícím šílenstvím. Jelikož by nebyl článek moc vtipný, dodám i pár událostí, které se během našeho cvičení odehrály. Tady jsou:
Zhruba druhý den ráno jsme se dozvěděli pracovní náplň druhé, dvacetičlenné skupiny. I oni byli rozděleni do menších týmů a jejich posláním bylo škodit, anebo spolupracovat s profíky (v tomhle případě se jednalo o hodně vycvičené hastrmany). Ondra nadšeně psal o tom, jak se pořád něco děje, někam jezdí, něco řeší a mezi bubáky a hastrmany probíhá celkem přátelská diskuze. O stravu se jim staral hastrmančí kuchař vysoké kvality a zmrzka, či jiný zákusek nebyl výjimkou. Střelné zbraně zaujaly hned od začátku místo pod postelemi. Hastrman-velitel prý prohlásil, že kdyby byly uloženy pod polštářem, bubáky by to tlačilo. Co se odehrávalo v mojí hlavě, když jsme se dozvěděli, že poslední večer proběhla grilovačka, nebudu raději ventilovat.
Během požárních poplachů jsme si všimli, že hastrmani dostávají do těla. Měřil se čas, kontrolovaly se splněné úkoly, jakými byla záchrana materiálu a dokumentů. K evakuaci patřilo ověření, že nikdo se v budově již nenachází. A aby byla tahle činnost složitější, instruktoři umisťovali do zákoutí a přehlédnutelných míst umělou figurínu. Nejednalo se o však o pomůcku švadlen, ale promyšlenou hračku. Mraky elektroniky umožňovaly nastavit figuře příznaky různého zranění, krvácení a změnu chování. Když jsem poprvé spatřil, jak čtyři chlapi vlečou na nosítkách cosi, bylo mi z jejich výrazů jasné, že věc neváží kilo. Navíc plastový paňác vydával zvuk připomínající kravské bučení. Až později mi došlo, že se jedná o hekání, které má prohledávající upozornit na jeho přítomnost. V podstatě se jedná o něco takového.
Jelikož za čtyři dny proběhl pouze jeden bojový poplach s napadením a střelbou a já zrovna nebyl ve službě (ten nám rozdělil čtyřhodinový odpočinek na dva), nevystřelil jsem si ani jednou. Nespornou výhodu to samozřejmě mělo v tom, že nebylo potřebné pozdější důkladné čištění zbraně. Navíc jsem poprvé zažil fakt, že nespotřebované střelivo je možné vrátit.
Podbubáci dostávali v rámci procvičení hastrmanů zajímavé scénáře (zakládající se na skutečnosti). Měli simulovat rvačku mezi sebou, přijít do směny pod vlivem alkoholu, anebo si uprostřed noci pouštět hlasitě hudbu. Všechny tyto incidenty byly bezprostředně zažehnány a pokaždé stejně. Stačilo pohrozit ztrátou práce, anebo finanční persekucí. Evidentně podbubáci si neradi nechávají sáhnout na prachy.
Během směny jsme se samozřejmě setkávali s hastrmany a i my prohodili několik slov. Díky ostatním jsem se dozvěděl o budoucnosti hastrmanů zajímavé informace, ale jelikož jsem vázán přísnou mlčenlivostí, nemůžu je zde zmínit. Můžu však prozradit, že naše přítomnost byla kladně hodnocena a výkony podbubáků a druhé skupiny byly excelentní (to cituji nadřízené).
Nebudu to vyprávění již zbytečně prodlužovat. To je vlastně vše. Můžu jen vést, že na čtvrteční dvanáctou hodinu jsem se těšil snad jako na nic jiného. Pak jsme sice neměli tak úplně volno, protože jsme byli alokováni i na demolici stanu, strážních stanovišť a úklid jídelny, ale pořád zbylo trochu času na večerní skupinovou procházku. I když nerad, musím napsat, že tohle cvičení mi nedalo vůbec nic a naopak jsem odhalil své remcání ostatním spolubojovníkům v daleko širším, pro ně zatím nepoznaným, záběru.
Ale jako správnou pohádku to musím ukončit dobrým slovem. Radostný byl rychlý návrat domů, rychlá výstupní kontrola a společné pivko. Drazí vojáci, omlouvám se Vám za ty tisíce poraženeckých slov, ale byla to pro mě skutečná očista, kterou již nechci zažít. Děkuji Vám za trpělivost, se kterou jste moje stavy přecházeli a za povzbudivá slova, kterými jsme mě zahrnovali.
