Když se východ sejde se západem

3. díl: Palačinky a pá-pá

Ráno jsme zase okupovali obývák první. Holky měly kupodivu kreslící náladu. Místo lumpačení a přetváření uklizených věcí na zmatek spořádaně seděly u jídelního stolu a kreativně se realizovaly (čmáraly) na papír. Publikovat se to samozřejmě nedá, ale jakožto rodiče nepotlačující jejich sebevědomí jsme těch pár čar nedávající smysl pochopitelně vychválili. Zanedlouho na nás od schodů vyjukl Filípek. Právě on byl předvoj probudivší se druhé rodiny. Po chvilce dorazili i Majda s taťkou. Markéta domů ještě nedorazila. Mára ověřil zdraví své manželky. Všechno bylo v pořádku, aby neriskovala usnutí, odpočívala u tety.

neděle 24.06.2018 publikovaný události s kamarády a přáteli Jenda

Nadšení z kreslení opadlo a děcka se začala věnovat drobnému zlobení, přerůstající v anarchii. Z důvodu obnovení klidu a kázně jsme se pustili do stavby dřevěné železnice. Samozřejmě nastaly drobné i větší komplikace, protože Filípek byl zkušený architekt a našim holkám postačilo k radosti ukradnout závory anebo sedět přes koleje a znemožnit tak průjezd vlaku. Ale zadařilo se a železnice ožila. Mašiny se proháněly po kolejích, vagónky občas nestíhaly tempo a most se stával padacím.

Dopoledne dorazila Markéta. Podělila se s námi o zážitky, které načerpala během noční směny. Zážitky to byly radostné a zábavné i celkem děsivé, ale jak se říká, konec dobrý, všechno dobré. Abychom neodjížděli s prázdnými žaludky (už jsme avízovali svůj dopolední odjezd), pustila se do pečení palačinek. Nebyly to ale obyčejné palačinky. Když pominu moc dobré těsto, podávány byly s domácím pacholíkem a domácí marméládou. I když jsem několikrát oznámil, že mi to bude stačit, stejně jsem si přidal. Tomuhle jsem nemohl odolat. Navíc se musím pochlubit dárkem, který jsem dostal. Ke jmeninám jsem obdržel krásný plecháček se jménem.

Na výlet ani procházku už nezbývalo moc času. Stejně jako při cestě sem jsme chtěli využít předobědové holčičí pauzy k ujetí co nejvíce z trasy domů. Rychle jsme sbalili a rozloučili se. I přes hořkost loučení jsem měl dobrý pocit z toho, co v posledních minutách zaznělo. Návštěva byla krátká, podle sdělení i pro druhou stranu příjemná a shodli jsme se společně na tom, že na opakování bychom nemuseli čekat tak dlouho. Vzhledem k tomu, že děti si k sobě cestu velmi rychle našly a dospělí mezery v komunikaci také nemají, je většina předpokladů splněna. Teď to už jen naplánovat.

Moc děkujeme za pozvání. Bylo více než radostné Vás zase všechny vidět a po těch letech se sejít. Obrovskou radost mám z toho, že tak dlouhá doba i vzdálenost neroztrhaly vazby a máme si stále o čem povídat. Doufám, že další setkání na sebe nenechá dlouho čekat a my brzo najdem termín ve kterým návštěvu uskutečníme.

...a to je asi tak všechno.

Hodnocení

Zpracování článku (jak je článek čtivý)

vynikající

Lukáš hodnotil(a) 14.08.2018 10:45:01

vynikající

Lucík hodnotil(a) 23.07.2018 16:10:17

vynikající

37.188.133.226 hodnotil(a) 23.07.2018 14:06:00

vynikající

Milda hodnotil(a) 23.07.2018 13:27:00

vynikající

článek je starší 3 měsíce a nelze jej hodnotit

Věrohodnost článku (jak odpovídá článek skutečnosti)

slovo od slova

Lucík hodnotil(a) 23.07.2018 16:10:38

slovo od slova

článek je starší 6 měsíce a nelze jej hodnotit

Komentáře

Komentář můžete vložit i jako nepřihlášený uživatel.

CAPTCHA Image

Jenda napsal(a) 23.07.2018 12:57

Jinak k tomu hrníčku... nestal se jen položkou v kredenci, ale pravidelně si do něj dělám kafe :)

vytvořit / odpovědět

Seriál a související články

1. díl: Jak jsme našli Hliníka

Je tomu už hodně stovek dní nazpět, co jsme navštívili jihomoravské městečko a setkali se s Markétou, Márou a jejich Filípkem. Synátor byl ještě špuntík a Majda poletovala po houbách. Po našich slečnách nebylo ani památky, ale nebyl bych tak úplně přesný. Tou dobou se Lucka nacházela v prvním týdnu. Ale abych se vrátil k přítomnosti. Po několika zmařených pokusech o rodinnou návštěvu se nám to podařilo a my jsme se znovu setkali. Jak se dá ale tušit, nebyla převaha dospělých. Jednalo se o fair-play utkání.

2. díl: Jak jsme křižovali brněnskó přehradó

Zatímco naproti se přání plnilo a za dveřmi bylo ticho, u nás začal povyk kolem šesté ráno. Jak Julí, tak Terezka se chumlaly ven. I přes naše pokusy o utěšení, které se ukázaly marné, jsme museli vstát a začít nový den. Přesunuli jsme se do obýváku a holkám dali dostatek času, aby vykrámovaly, co se dá. Na koberci se znovu objevily plyšáci, kostky, proběhl i pokus o rozházení puzzlí (tomu jsme striktně zamezili) a prim hrálo chvíli i piánko a flétna. Decibely vydávané naší rodinou se pomalu ale jistě zvyšovaly, až domácí zavítali mezi nás. Už jsme byli zase všichni.

3. díl: Palačinky a pá-pá

Ráno jsme zase okupovali obývák první. Holky měly kupodivu kreslící náladu. Místo lumpačení a přetváření uklizených věcí na zmatek spořádaně seděly u jídelního stolu a kreativně se realizovaly (čmáraly) na papír. Publikovat se to samozřejmě nedá, ale jakožto rodiče nepotlačující jejich sebevědomí jsme těch pár čar nedávající smysl pochopitelně vychválili. Zanedlouho na nás od schodů vyjukl Filípek. Právě on byl předvoj probudivší se druhé rodiny. Po chvilce dorazili i Majda s taťkou. Markéta domů ještě nedorazila. Mára ověřil zdraví své manželky. Všechno bylo v pořádku, aby neriskovala usnutí, odpočívala u tety.