S Lukášem jsem se setkal až ve večerních hodinách. Lukáš měl ještě nějaké vyřizování a tak jsme se dohodli, že mě nabere na magistrále u Hlavního nádraží. Všechno bylo tak přesně naplánováno, že Lukáš dorazil přesně ve chvíli, kdy jsem se vynořil na autobusovou zastávku. Jelikož nejel svým vozidlem, ale náhradním (o poznání menším), zaplnili jsme svými zavazadli skoro všechen prostor. Auto postrádalo i další komfortnosti, jakými je klimatizace, všechny fungující reproduktory, anebo pár koňů navíc. Nic z toho však nezamezovalo naší cestě na východ.
Cestování po dálnici v takto pozdní hodinu má své výhody. Omezení (dalo by se říci permanentní) v podobě zúžení sice nezmizely, ale po silnicích putovalo daleko méně cestujících. Do kolony jsme nevjely ani jednou. Během těch několika set kilometrů jsme probírali události od minulého setkání, vzpomínali jsme i plánovali a já si prohlédl Lukášovo video extrémní stavební proměny (kam se hrabě "Jak se staví sen"). Štreka přes Brno, Vyškov, Prostějov, kolem Olomouce a Přáslavic až do Radíkova nám zabrala tři a půl hodiny. O půlnoci jsme vjeli do kempu a moc nás překvapilo, že i přes hodně pokročilou hodinu se éterem esla hudba a bdících (v různých stavech) bylo hodně. Zaparkovali jsme, organizátora se optali na možnost postavit nocleh a i s věcmi se přesunuli na louku označenou jako stanová. Za světla čelovky jsme se pustili do stavby.
Když jsme konečně vztyčili obydlí, věci nainstalovali, anebo poschovávali a zalezli k očekávanému, ani ne šestihodinovému spánku, začalo kolem nás divadýlko. Nejprve se odněkud vylouply dvě dívčiny, které měly obrovskou touhu komunikovat s obyvateli stanu (dvojice mladíků) stojícího vedle nás. Protože všechny čtyři mladíci evidentně požili alkohol, byl rozhovor více než komický. Jedna z dívek byla cukrářka (alespoň to tvrdila), takže jedním z témat byla výroba dortu. Pak se slova zacílila na nepřítomného kamaráda. Nakonec k naší radosti proběhlo i rozloučení a my jsme na sebe s Lukášem mrkli, že snad bude konečně klid. Mýlili jsme se. Po odchodu dámské společnosti se jednomu z mladíků (tomu méně výmluvnému) udělalo nedobře a zlo jeho zažívacího organismu začal vypouštět před stan. Druhý toto dění komentoval a zvracejícímu poskytoval rady. Poskytoval mu slovní pomoc jakými byly prsty v krku nebo doušky vody (to mělo za následky další "grcání"). Když se dlouho neozýval specifický zvuk nevolnosti, konstatoval druhý, že za pět minut zavírá vchod stanu. K tomu nedošlo. Důvod asi nemusím prozrazovat.
Situace u vedlejšího stanu a velmi hlasitá hudba s pokusy o karaoke nám nedávala možnost zabrat. Jen jsme se převalovali a zoufale sledovali utíkající čas. Nakonec se povedlo a my jsme se propadli do spánku. Další probuzení nezpůsobil ani budík, ani světlo, ale velmi vytrvalý déšť. Vnímal jsem jen silné bubnování kapek na stan, obavy z promočení střechy a fakt, že repráky konečně nic nevyluzovaly. Protože jsem se nacházel v suchu, znovu jsem usnul. A probudil se až po šesté.
I když jsme byli vybaveni na snídani, Lukáš navrhl provést nejprve registraci. To se ukázalo dobrým nápadem, protože účastníků pomalu ale jistě přibývalo. Vyzvedli jsme si tedy mapy, potravinové balíčky a pochodové listiny (já je dostal na Lukášovu přímluvu, protože jsem neměl doklad totožnosti) a vratili se zpátky ke stanu. Cestou potkal Lukáš svého kolegu Jardu. Posnídali jsme, sbalili vše nutné a s Jardou, jakožto třetím členem, vyrazili na trasu.
Ze začátku bylo pod mrakem a teplota nepřesáhla dvacítku. Šlo se dobře. Bohužel to netrvalo celou dobu. Po pěti kilometrech jsem začal pociťovat nepříjemný pocit na obou patách. Vinu jsem připisoval srolované ponožce a začínajícímu puchýři. A nemýlil jsem se. Na prvním kontrolním místě, ten se nalézal ani ne ve třetině trati, jsme se pokusil o samoošetření. Z příruční lékárničky, která měla konečně premiéru, nalepil náplasti, znovu navlékl ponožky a pořádně si utáhl tkaničky. Sice se mi pomalu odkrvovaly nohy, ale nic nedřelo. Nastavené tempo rozhodně neodpovídalo odpočinkovému, jak jsme se s Lukášem dohodli. Jak k tomu došlo nevím, ale v průměru jsme pochodovali šest kilometrů za hodinu. Šance, že bychom mohli zpomalit, se rozplynula s Jardovou odpovědí na Lukášovu otázku. Ten se ptal, jak mu vyhovuje toto tempo. Jarda se jen pousmál a prohlásil, že je zvyklý chodit o kilometr rychleji, ale našemu tempu se přizpůsobí.
Na trati, která měla pilovitý profil, nebylo o asfalt nouze. Vlastně musím říci, že jsme si jej užívali spíše než Moravské přírody. V kombinaci se žhnoucím sluncem, dusnem a otlačeninami na obou nohách, se mi nešlo moc příjemně. Nízký komfort mi však nahrazovalo povídání s Lukášem a Jardou (i když ten toho moc nenapovídal). Jelikož jsme s Lukášem podcenili vodovou výbavu (jde to s námi z kopce), musel jsem na posledním, třetím, kontrolním bodě doslova prosit o vodu. K dispozici byl sice stánek s tekutinami obsahující alkohol i bez, ale pro mě bylo zboží nedostupné, jelikož jsem se nevybavil penězi. Nabídku chladného nápoje se rozhodli využít oba spolupochodující. Zatímco Lukáš s Jardou stáli ve frontě nevykazující sebemenší pohyb, já znovu přerovnal nohy v botách. Když se ani po deseti minutách neposunuli blíže k pípám, čekání vzdali a my vyrazili na poslední štreku.
Během ní se nám naskytla možnost zchladit své vnitřky a doplnit tekutiny. Šlapali jsme zrovna vesnicí sousedící s cílovým Radíkovem (byl to Boňkov?), když se se na obzoru objevilo stavení se symbolem Zubra na štítě. Zaplesali jsme a přidali do kroku. Radost měl i projíždějící cyklista, který se nás navíc zeptal, jestli nevíme, zda mají otevřeno. Upozornili jsme ho, že se k hospodě blížíme, ne vzdalujeme. Ale jeho odpověď evidentně nezajímala, protože šlápnul do pedálů a během chvilky byl u ní. Otevřeno měli. Dali jsme si Kofolu, jak poznamenal Lukáš, asi nejrychleji vypitou za posledních pár let a pokračovali dál.
Zbytek pochodu byl otázkou minut. Za necelých šest hodin (se vším všudy) jsme dorazili do kempu. V cíli jsme obdrželi ocenění a vystáli si krátkou, zato časově náročnou frontu na slosování. Bohužel štěstí do naší původní skupiny (Jarda někam zmizel a už se neukázal) přišlo jen poloviční a tak Lukáš odešel s prázdnou. Já si odnesl půllitr. Jelikož naše pochodové lístky obsahovali i příspěvek na jídlo a já pociťoval hlad, vyzvedl jsem si ještě klobásu. Lukáš se posilnil jen kávou. S občerstvením jsme se rozložili u stanu a pomalu vstřebávali kilometry. Musím říci, že zvolení kratší trasy bylo dobrým krokem.
Vyklidili jsme louku, pobrali výbavu, umístili ji do vozidla a se staženými okny opustili areál pochodu. Stejně jako při cestě na Moravu, i při putování opačným směrem jsme se nesetkali s kolonami a stáním. Nic to ovšem nezměnilo na faktu, že vzdálenost je to ukrutná. Navíc, jak Lukáš trefně podotkl, to ubíhalo o poznání pomaleji, protože najednou jsme vnímali, kudy jedem. Dálniční čas jsme si ovšem krátili tlacháním a jednou doplňovací zastávkou (s tou vodou jsme to opravdu podcenili). Moc děkuji za možnost se účastnit dalšího pochodu a doufám, že bude brzo další a navíc dodržíme naše úmluvy. Například tu, že příště půjdem v růžovém a to na Avonu :).
