S několika změnami (jak termínovými, tak lokačními) a zmatky jsme nakonec dosáhli úspěchu. Pojedeme se podívat do Jizerských hor, nedaleko Liberce a konečný počet jezdců bude pět. Jiřík, Milda, Mirďák, Zdenda a já. Milda se postaral o návrhy destinací, kam bychom mohli podniknout pěší výlet. Zdálo se, že organizační náležitosti, kromě potravin, máme podchycené. Svačinu, snídani i něco dobrého (o tekutou variantu se postaral Jiřík) jsme zajistili během pátečního oběda. Čas odjezdu byl daný na půl čtvrtou. Jiřík pojede se Zdendou, já s Mírou a Milda, kterého pracovní povinnosti zavolali ještě domů, sám. Vše klaplo, nikde se nikdo nezasekl a my dle očekávání vyjeli.
Protože nám scházel Lukáš, nemohli jsme v koloně (dvě vozidla už kolonou určitě jsou) navázat spojení jiným způsobem, nežli telefonicky. Naštěstí se nejednalo o nic nebezpečného (navíc porušující předpisy), neboť obě auta byla vybavena zařízením umožňující volání bez nutnosti cokoliv držet. Při opouštění hlavního města jsme neměli štěstí a nepovedlo se nám to rychle. Po hodině jízdy jsme posouvali nedaleko Počernic. Což, jak uznáte, není výkon nikterak uspokojivý. Abychom si zoufalou dopravní situaci zpříjemnili (a posilnili se na další kilometry), zastavili jsme se u rychlého občerstvení. Na stejném místě udělal zastávku i Zdenda s Jiříkem. Důvodem ale byla vysychající nádrž.
Tele-most pokračoval další hodinu. Kdybych napsal, že jsme probírali pracovní nebo rodinné úspěchy, plány na následující akci, anebo teorie čehokoliv humánního, nehorázně bych lhal. Ba hůř. Z důvodu zachování dobrého jména nemůžu uvést nic, co jsme diskutovali. Přidaná hodnota byla sice nulová, ale cesta nám krásně a rychle ubíhala. A když nám tunel spojení přerušil? Nevadí, vytáčelo se znova.
Kombinace navigací (Jiříkova, Mírova v telefonu i autě, Zdendova i moje) nás zavedla na celkem nezachovalou železniční zastávku Bílý potok. Začali jsme pátrat, kudy by se mohla stáčet cesta jdoucí k rekreačnímu zařízení Jizerky. Nakonec jsme našli. Cesta byla klikatá, místy velmi úzká, ale na jejím konci nás čekala osada plná chatek, které jsme si pamatovali z obrázků na internetu. Sláva, dosáhli jsme cíle. Zaparkovali jsme na místě, kde se dalo tušit nejmenší překážení a počali jsme hledat recepci. Zřejmě šestý smysl vedl řidičům ruce a my stáli přímo před ní. Lísteček na dveřích oznamoval, že v nepřítomnosti je potřeba zavolat na uvedené číslo. Použil jsem tedy svůj aparát a během minuty dorazil chlapík s klíčema v ruce.
Přivítal nás, rozdal nám povlečení a zapůjčil zapomnětlivému Jiříkovi ručník. Klíček od chajdy si nechal v ruce s tím, že nás uvede. Poslušně jsme jej následovali až k chatě 112. Patrová chatka ve stylu pionýrských táborů nám naprosto vyhovovala. Dvě ložnice, sprcha a rádoby společenská místnost. Židlí akorát, jedna postel navíc. S rozloučením nám oznámil (na můj dotaz), že platit to máme přijít v neděli a zmizel. Chlapská jízda započala.
Během přesunu materiálu do stavení dorazil i poslední člen výpravy - Milda. Proběhl přípitek, uždíblo se něco z proviantu a vyrazili jsme do víru velkoměsta (hodně nadneseně řečeno). Naši chůzi jsme zastavili u první hospody. Nestalo se tak proto, že bychom byli tak žízniví, ale před hospodou byla prázdná lavice přesně pro nás. Vývěsní štít lákal na Svijany a Konráda. Když jsem si jako první vybíral značku, zvolil jsem na ochutnání Konráda. Jelikož si všichni ostatní dali Svijany, podlehl jsem a přidal se se svou volbou k ostatním. A jak jsem později zjistil, mé rozhodnutí bylo správné.
V nedaleké továrně (anebo z čeho to trčel komín) se konal koncert, takže jsme náš debatní kroužek měli okořeněný i muzikou. Samozřejmě nejen tím. Naší pozornost si získali i některé osoby ploužící se kolem nás. Ovšem největší zábavou bylo sdílení a vyprávění si zážitků a událostí, kterých jsme od minulého setkání nabili. Milda vyprávěl kolik lidí zabil s Jindřichem (místy se zdálo, že se jedná o nového přítele), Míra se Zdendou kontrolovaly nezobrazující se kontrolní body mobilní aplikace a Jiřík vypravoval o dětech. Ani teplota, ani zhoršená viditelnost nás nevyhnala, bylo to něco jiného. Hlad. Protože v našem současném působišti dělali jen pizzy, rozhodli jsme se najít takovou provozovnu, kde bychom dostali něco na zub.
V obci jsme nalezli několik pohostinství. Bohužel někde již nevařili a v některých se ani nesvítilo. Jak je vidět, půl desátá je v místních končinách pokročilá hodina. Nakonec jsme nalezli (jí i do ní) jakýsi bar. Bujarý ryk, který vyluzovali lidé posedávající na zahrádce v nás vzbudil naději, že tady by se nějakou chvíli zavírat nemuselo. Navíc byl interiér, jak jsme později zjistili, vybaven šipkami. Vlezli jsme si tedy do prázdné místnosti, vyčkali příchodu obsluhy a objednali si. K pití byl pouze Konrád. A k jídlu dvoje utopenci. Už se nám nechtělo se přesouvat (hlavně nebylo kam), tak jsme souhlasili s nabízeným. Dva nakládané buřtíky (k tomu asi pět plátků chleba) se stalo společným občerstvením, stejně jako opakovaně objednané brambůrky. Do toho se vrhaly (někdy dost razantně) šipky a zábavy byla kopa. Když Zdenda s Mírou mírně upravil pravidla (byl nastaven spodní a horní limit hodu), došlo i na několik nízko-voltových panáků. S přihlédnutím na sobotní výlet jsme aktivity včas (jak pro koho) ukončili a rajzovali zpět na chatu. A nebyli bychom to my, aby cesta byla nudná. Nalezením balónu nabralo šlapání nový rozměr.
Po návratu se nešlo hned do postelí. Téma konverzace dohromady již nedám, ale hádám, že na vysoké úrovni nebylo. Navíc nezůstalo jen u slov. Nějak se událo, že jsme s Mírou skončili v klinči (co mě mrzí, že mojí vinou) a vzpomínali na časy dávno minulé. Zatímco jsme se kočkovali a Milda spal, Jirka se zmocnil Mírova telefonu a na intelektuální úrovni pokračoval v rozjeté konverzaci s Mírovou známou. Zdenda komentoval jak Jirkovo, tak naše počínání. Aby byli všichni informovaní, co se děje na druhé frontě. Zápasík samozřejmě nemohl dopadnout jinak, než mou prohrou. Stejně tak skončila i komunikace po mobilu. Nocleh jsme sice neustále odsouvali, nakonec na něj ale stejně došlo a my ulehli a usnuli (v klidu).