Musím uznat, že breefing a zpracování bojového rozkazu bylo jak z vojenského filmu. Na plátno byla promítaná mapka objektu, většina vojáků zuřivě vařila tužky a Jirka nepíchal do mapy prstem, ale červenou tečkou ukazovátka. Všechny otázky byly zodpovězeny, připomínky vysvětleny a nápady přijaty. Teoreticky jsme byli na obranu vodárny připraveni. Teď zbývalo jen vyzkoušet si některé aktivity i prakticky (nanečisto).
Za vstupní bránou ubytovny jsme (1. četa) zbudovali KPM. Proběhlo krátké seznámení co je účelem tohoto místa, jaké jsou pravidla a jaké jsou naše povinnosti a činnosti. Díky tomu, že je v četě spousta odborníků (ať už profesních, anebo nadšenců), byly předané informace na vysoké úrovni. Pak jsme se rozdělili na malé skupinky a projížděli jednotlivé scénáře. Osobní prohlídka osob, jištění kontrolora i reakce na chování prohledávaného. Pak jsme přešli k nácviku prvotního kontaktu s osobou dožadující se vstupu do areálu objektu. Tentokrát ve dvou jsme si zkoušeli zastavení vozidla a komunikaci s řidičem. Nezdálo se, že by to někomu dělalo vysloveně potíže i když někteří příslušníci volili spíš hlaveň v obličeji, než vlídné slovo.
Po výtečném obědě (musím říct, že nekonzervovaná strava byla opravdu chutná) jsme ještě pokračovali v rozjetém výcviku a následně si vyměnili s druhou četou plácky. Procházeli jsme řešení situací mimo i vně objektu, Blanka s Romanem předvedli ukázkové zadržení osoby a zopakovali si pravidla pro strážní a hlídkovou službu. Ke slovu se znovu dostaly scénky. Dvojice dobrovolníků (jeden v roli hlídky, druhý v roli narušitele) dostala příležitost předvést své úmysly. Jelikož ani jeden ani druhý netušil reakci druhého, bylo to zajímavé. Z některých chybek, které jsme si našli, jsme se sami mohli poučit. Když padala nad Krušnými horami tma, provedli jsme ještě krátké seznámení s vysílačkami a komunikací a odebrali se pakovat. Během večeře nám výkoňák Petr sdělil, že je potřeba odevzdat ubytovnu do osmi hodin a krom úklidu nás čeká ještě náklad našeho materiálu.
Jak se s tím poprali ostatní netuším, ale já jsem se balením trápil celkem dlouho. Bezhlavě nahňácat výstroj do batohu (jak to normálně na konci cvičení dělám) jsem nemohl. Spousta věcí budu potřebovat na ODOSu. A tak jsem smutně posedával na chodbě obklopen vrchním i spodním oblečením a zoufal jsem. Díky Radkovi, který má neuvěřitelně pozitivní vliv na lidskou psychiku a výkonnost, jsem zoufal jen po dobu nezbytně nutnou. Zadařilo se. Použité prádlo bylo umístěno dospodu a ešus spolu s výbavou pro zlepšení komfortu (rozinky a šála) byly rychle dostupné. Mobil jsem si nenastavoval, protože budíček dostal na starosti nejschopnější z schopných.
Probuzení nakonec nebylo v tak brutální hodinu, jak bylo předesíláno. Nechali nás spát o třicet minut déle. Zatímco venku vládla hluboká tma, po chodbě se začaly ploužit roztodivné postavy, každá se svým cílem. Já jsem směřoval své kroky ke zdroji studené vody, abych se dostatečně probral. Stálo to hodně odtočených decimetrů krychlových, než jsem udržel obě víčka otevřená. Ale povedlo se a já začal fungovat. Dobalil jsem si zbytky do báglu a šel ukrást koště (naše družstvo mělo za úkol vyšůrovat pokoj). Voják se stará, voják má. Zřejmě proto, že každý dbal na dodržení termínu, všem šla práce od ruky. Nejdřív z cimry zmizelo pár zavazadel, pak zbyly jen dva a nakonec v neevidovaného materiálu zbývala jen nabíječka v zásuvce. Zametli jsme, pro jistotu i vytřeli a zhasli. Hotovo.
Na place před ubikacemi se to hemžilo vojáky s bednami, krabicemi, lejstry i cigaretami v rukou. Vládl trochu zmatek, protože nikdo nevěděl co se kam má naložit, ale nepřikládali jsme tomu velkou váhu. Stává se to. Jak bylo dohodnuto, pár minut před osmou, dorazili na parkoviště autobusy. Zajásali jsme, můžeme odjet. Ale všechno bylo jinak. Ze zatím pro nás neznámého důvodu jsme se odebrali do autoparku na nástup a věnovali se oblíbené činnosti. Stání ve tvaru. Proč tam stojíme a na jak dlouho nám nikdo nesdělil. Tak jsme tam stáli a počítali plynoucí minuty. Těch nakonec bylo skoro šedesát. Po téměř hodině jsme byli upozorněni na skutečnost, že všechen materiál naložen nebyl (po dobu cvičení vládla poklidná a přátelská atmosféra) a nahnáni do autobusů. Vyrazili jsme do Prahy.
Protože k objektu střežení jsme se měli přesunout takticky, autobusák (s velkým nadšením) provedl vysedací zastávku u malého plácku na sídlišti. Chodci svou zvědavost vůbec neskrývali, řidiči věnovali pozornost dopravě skutečně malou. Pro druhé družstvo první čety (jako k nám) přišel rozkaz, že se máme na ODOS přesunout na nákladním vozidle a provést rekognoskaci. Past jsem nemusel tušit, bylo to celkem jasné. Ale účelem cvičení je cvičit a mít všechno na zlatém podnose je nezáživné. S Petrem, Edou, Tomášem a Danem jsme nalezli na korbu a nechali se dovést k bráně vodárny. Tedy skoro k bráně. Zpomalovací manévr začal o několik metrů dříve a i když jsme neviděli situaci, zaslechli jsme výkřiky demonstrantů. Velitel vozu nás přišel osvobodit z korby Tatry právě ve chvíli, kdy si nás přišel prohlédnout i jeden ze řvounů. Převzetí objektu nebude až tak jednoduché, jak by mohlo být.
Zaujali jsme kruhovou obranu vozidla a seznamovali se se situací. Čtveřice mladíků, z nichž jeden třímal transparent s požadavkem na zrušení NATO, postávala mezi bránou a námi a velmi kvalitně překážela. Nejdříve přišel pokus o navázání komunikace. Chlapci nás upozorňovali, že o nás na tomto místě nemá nikdo zájem, že rušíme jejich klid, celkem razantně nás poslali pryč a podávali další podobné slovní projevy. Naše družstvo se striktně drželo pravidel. Neodpovídat, nepouštět a hlídat. Situace zamrzla na mrtvém bodě. Nic jiného jsme totiž dělat nemohli a čekali jsme na rozřešení shůry. Ten nepřicházel a nepřicházel. Když Petr upozornil překážející, že porušují zákon a bude přivolána policie, trochu změkli. Svou tužbu nás vyhodit již neopakovali, naopak vznesli zcela jiné požadavky. Materiální. Na ty jsme my opět nereflektovali a dál se smažili na slunci bez jediného slova.
Po chvíli dorazil velitel roty. Oznámil nám, že policie nedorazí, protože jí ani nikdo nekontaktoval. Jsme v tom sami a musíme si poradit. Vyzbrojen jen diplomacií šel promluvit k skromnému davu. Za chvilku se vrátil s tím, že neobstál. Vlídná slova nezabrala. To už jsme před vjezdem stáli asi třicet minut. I instruktoři začali být krapet nervózní. Upozornili velitele, jestli jsme dostatečně obeznámeni s našimi cíli a časovým harmonogramem (začátkem osmnácté hodiny mělo začít ostré hlídkování). Luboš vznesl požadavek na zaslání posil (sami bychom výtržníky nerozprášili, i když ten nápad tu byl) a po dalším čekání dorazil i zbytek roty. Než bylo proti demonstrantům zakročeno, muselo být provedeno i poučení (anebo na co se čekalo). Po celkových šedesáti minutách od příjezdu začala vytlačovací akce. I když oponenti byli hodně vysportovaní, proti několikanásobné přesile neměli šanci. Samozřejmě se nedali jen tak a zákrok nám dostatečně okořenili. Vrcholem bylo zhroucení všech čtyř delikventů na zem s jasným cílem překážet, co se dá. Nevydrželi, byli odtáhnuti. Tím byl první z incidentů ukončen a vyhodnocen. Byli jsme upozorněni na drobné chybky i velké nedostatky a dostali jsme spousta podnětů k zlepšení. Za sebe musím uznat, že scéna mi připomínala bitvu u Thermopyl. Čtyři muži hrdinně zadržovali padesátihlavý dav. Sice nebyl žádný mrtvý, ale hodinové zdržení bylo pro nás prohrou.
Nastalo velké budování. Za pár hodin měly vyrůst strážnice, KPM, opevnění a stan pro odpočinek. Odborníci i lajci tušili, že se to nedá stihnout. I přes to jsme dělali, co jsme mohli. Naše družstvo (a nejen to) bylo určeno pro zbudování KPM. Kolem plechového kontejneru, který měl být velitelstvím, se začal obtáčet žiletkový drát, po nespočet pokusů byla umístěná mobilní brána, před areál jsme umístili značky a montovali retardéry, pro které sice byly návody, ale podle nich to sestavit nešlo.
