Během zrychleného přesunu se zátěží (na zádech batoh, v ruce jezevec) jsem přemýšlel, na co někdo vymyslel služby poskytující v mobilu jízdní řády, když i přes to nejsem schopen vyrazit z domova včas. Myšlenka, že velitel, ať už jakýkoliv, by měl jít příkladem a dochvilnost by měla být jeho vizitkou, mě hnala neustále vpřed probouzejícími se ulicemi. Rozhodně ne přímou spojnicí (cesty v Dejvicích jsou křivolaké) jsem se dostavil před brány kasáren s několikaminutovým zpožděním. Dav, pohybující se různými směry, neustále měnící sestavu, mě však přesvědčil o tom, že nástup se nekoná a můj pozdní příchod nevzbudil nijak velké pohoršení. Začalo mé první cvičení, kde jsem měl vystupovat v roli pro mě neznámé, jako velitel družstva.
Vměstnal jsem se do chumlu a nadobro tak rozdrobil pochybnosti o tom, jestli jsem přišel včas. Od Radka, nového velitele čety, jsem obdržel seznam vojáků, které budu vést, ať už kamkoliv. Oddechl jsem si, protože prvním jménem byl zkušený mazák Jarda. V mé hlavě jasně zazářila myšlenka. Všechno eskalovat na něj. Bohužel od úmyslu jsem musel upustit, protože v minutě další mi bylo oznámeno, že Jarda je přemístěn do jiného družstva, jiné čety. Mé družstvo mělo podle rozpisu šest lidí. Dva z nich byli nováčci. Další změnou bylo pozbytí dívčiny, která skončila pod křídly Martina. Ve finále se naše družstvo skládalo z Edy, Tomáše, Dana a Radima. Od té chvíle jsem si připadal jako kachna, která neustále kontroluje svá káčata.
Během zdravotní prohlídky, která se stala celkem velkou hrozbou, nebylo uznáno schopným provést cvičení několik lidí. Celkem tři. Zbytek, občas s výhradami (a nařízeným čekáním kvůli poklesu tlaku), prošel. Celkem příjemným překvapením bylo nafasování stehenního pouzdra na pistoli. Nebudeme tedy muset nosit pistoli v "koženém programu" z dob hlubokého totalismu. Dalších pozitivních překvapení však nebylo, tedy pokud někdo nepovažuje nafasování BDP za přínos pro zdraví. Naskákali jsme do autobusů a bez tradiční zastávky na pumpě (to ty pistole) dorazili na Doupov. Mě cesta uběhla celkem rychle a velmi příjemně, protože jsem klábosil s Radkem. Vyměňovali jsme si nejen dojmy z otcovství, ale sdělovali jsme si i očekávání z nových funkcí.
Pro tři družstva byly tři ložnice moc a jedna málo. Tudíž bylo rozhodnuto, že první a druhé družstvo leží spolu, velení bude sdílet ložnici s velením. Během stěhování nastala neřešitelná situace. Nás bylo pět, lidí z jedničky bylo sedm. Sedm a pět je dvanáct. Na cimře bylo devět postelí, tedy bylo zapotřebí tři přinést. Stalo se. Lůžka jsme naskládali, v pokoji se už nedalo téměř hnout. Zbývalo přiřadit bidla mezi lidi. Pokusil jsem se vydat svůj první rozkaz. Řekl jsem všem přítomným, aby si rozebrali postele. Nestalo se nic, jen se všichni začali zmateně rozhlížet. No, velet není žádná legrace. Tak jsem to zkusil znovu. Každý měl položit ruku na matraci, na které chce ležet. To bylo lepší. Až na malý detail. Jeden člověk stál s posmutnělým výrazem a ruce měl v kapsách. Jedna postel chyběla. S Blankou, velitelkou prvního družstva, jsme na sebe nechápavě podívali. Na opakovanou otázku, jestli jsou všichni přítomní z prvního nebo druhého družstva, jsem dostali kladné odpovědi. Položili jsme stejnou otázku, tentokrát negativně postavenou. A znovu, ne, není tu nikdo, kdo by patřil do jiného družstva. První družstvo má sedm členů, druhé pět. Sedm a pět je dvanáct (málem jsem vyndaval kalkulačku). Postelí je dvanáct. Jeden člověk nemá postel. Tak kde je problém? Vyndali jsme seznamy a četli jména lidí přiřazených do družstev. A vida, problém vyřešen. Jedna osoba putovala k sousedům, protože k nám nepatřila.
A to byla asi nejzajímavější událost dne. Následovalo jen vybalování, seznamování, jedna prezentace, sem tam nějaká porada anebo sdělení, jinak nic.
Druhý den cvičení probíhaly celodenní střelby. Od rána až do noci nás čekaly střelby. Prověřit naši schopnost míření a vedení palby za dne měly dvě cvičení ze samopalu (pro kulomeťáky z kulometu) a jedno z pistole. Večerní kreslení po obloze pak příslušelo jen osmapadesátce. Při nadílce několika desítek nábojů na čtrnáct hodin zbývalo spousta času, který bylo potřeba nějak zužitkovat. Naštěstí nad naší rotu bdí odborníci a ovládají bezchybný time-management.
Byli to právě oni, naši nadřízení, kteří rozhodli o tom, že máme dostatek času a není potřeba nikam nespěchat. Zřejmě z toho důvodu přikládali důraz na stání ve tvaru za poslechu předčítaných opatření, nařízení a poučení. Nemůžu opomenout novinku, která se stala častou činností. K seznamování s již tisíckrát čtenými dokumenty přibylo i zkoušení. Po dvou, třech odstavcích směřoval předčítač (tuto záživnou roli zastával velitel roty) několik dotazů na naše hlavy. Zřejmě nepodstatnou stala se schopnost umístit projektil blízko středu, anebo položit figuru. Priorita vojáka je vědět, kolika náboji střílí, jaké číslo má cvičení a že bezpečnosti se dosahuje maximální organizací a kázní cvičících.
Svou nevoli vůči lejstrům jsme předvedli už dopoledne při prvním delším poučení. Z ruky do ruky, od družstva ke družstvu, od čety k četě putoval několikastránkový dokument, který jsme měli podepsat. Protože si první zřejmě nepřečetl hlavičku dokumentu (kdo to taky dělá?) a ostatní jen hledali své jméno, povedlo se nám místo seznámení s bezpečností na střelnici přidat parafy na výsledky střeleb. Nás to pobavilo (v kolonce nadepsané celkem bodů byl uveden datum), ale pro armádu vznikl katastrofický problém. Protože jsme tím zřejmě ztratili v očích nadřízených jakýkoliv respekt, byli jsme k podpisu volání jmenovitě, podle abecedy a podpis byl kontrolován. Manévr nám alespoň zkrátil den o půl hodiny. O poklesu nadšení a morálce radši pomlčím.
Konečně jsme se bez dalšího vracení a zdržování ocitli na palebné čáře a se samopalem v rukách se mračili na své terče. S dvěma zásobníky po pěti nábojích jsme předvedli své střelecké umění. Nástřel i bodované střelby zvládlo naše družstvo celkem obstojně a většina nezalepených děr zela kousek od středu (i nejvzdálenější kruh je kousek). Protože se stanoviště pro pistole nalézalo hned vedle, vyměnili jsme se s druhou četou a za hodně podobné režie opakovali scénu se zbraní osobní. Synchronizace střeleb (důmyslný systém mávání), abychom si navzájem nelezli před hlavně, byla nastavena Jirkou a Radkem bravurně a bezchybně fungovala.
Pak došlo na oběd a my se začali připravovat na terčové manévry. Poučení a prozkoušení samozřejmě nechybělo. Bez sebemenších iluzí o tom, že trefím kulomet, jsem dávkami kypřil zeminu a protínal oblohu. Ať jsem se snažil jakkoliv, mhouřil levé, pravé i obě oči, figury dolu nešli. Jediné, co jsem nepokazil byla povelová technika. Cvičení ve střelbě za dne byla ukončena. Zbývalo předpisově vyčkat pět hodin. Abychom nebyli trnem v oku kolemjdoucím velitelům, probírali jsme použití zbraně během strážní služby. V opakovaném módu jsme si ve skupince četli sedm bodů vojenského řádu. Bohužel nebyla skupinka shledána dostatečně tvarová a byli jsme důkladně prozkoušeni z detailů bojového rozkazu (co na tom, že oficiálně byl vyhlášen až následující den). Dalšímu samostudiu jsme se věnovali za přírodní překážkou (hustým porostem). Samozřejmě nebylo důvodem naše zmizení. To bychom si nedovolili.
Nakonec byla celá rota umístěná do učebny, kde probíhalo (podle metodického listu) poučení o KPM a ODOSu. Radek to nepojal klasickým scholastickým principem (seď a poslouchej), ale spíš jako řízenou debatu. Že se tento způsob zalíbil ostatním není až tak podstatné, jako že se s ním spokojil pan ředitel. Během probírání témat přicházely a odcházely trojice vojáků k plnění poslední činnosti dne. Když jsem i já se dvěma příslušníky odešel k výdejně, netušil jsem, že na nás vyšlo "dostřílení". Naše směna ještě s dalšími třemi nebožáky rotovali od přípravné čáry k palebné, pak na buzerplac a znovu k výkoňákovi pro náboje. Bedýnka s municí musela být prázdná a my dostali na starosti, aby se tak stalo. I když šancí k položení osvětlených siluet bylo mnoho, neuspěl jsem. Terče byly sice vidět (na rozdíl od střeleb ve dne), ale o mířidlech jsem měl pouze tušení. Místo toho jsem se kochal červenými čárami, které moje zbraň vytvářela. Pan Lucas by měl radost - Hvězdné války jednadvacátého století.
Tím byly střelby ukončeny. Nikomu se nic nestalo, nikomu nic nezbylo, nikdo nic neztratil. Napěchovali jsme se do vozidel, byly převezeni na kasárna a já rovnou ulehl do postele (jsem prase, ale z hygieny jsem se pověnoval jen zubům).
