V sobotu ráno jsem se dostavil před zdravotnické středisko Kbelských kasáren. No, vlastně sám ne. Zcela zmaten (nevím čím) jsem lehce zpanikařil a na místo se nechal odvést Petrem. Na malém plácku jsme se setkali s ostatními členy této trestné, asi dvacetičlenné, výpravy. Prošli jsme zdravotní prohlídkou (kdyby nás náhodou nad těmi papíry kleplo), přičemž vyšetřující lékařka si zjevně odskočila z Jizerské padesátky (podle barevného, velmi strakatého, úboru). Všichni shledání způsobilými, tedy kromě řidiče, který se cestou někde zatoulal. Nastoupili jsme do vozidel a byli převezeni do Dejvic, kde se nalézá hlavní štáb pražského KVV. Kanceláře našich nadřízených budou pro nás dočasným domovem.
Už samotná cesta od vstupních dveří budovy ke stolům byla více než zajímavá spíše dobrodružná. Bezpečnostní rám, kterým jsme museli každý projít, pípal jako o život, ale ochranka objektu byla celkem shovívavá. Samozřejmě proto, že jsme byli v doprovodu pohlavárů. Schody dolů nás zavedli ke dveřím na dvůr, ten jsem přecupitali a ocitli se tváří v tvář těžkým železným vratům nákladního výtahu (dobytčáku). Vyčkali jsme jeho příjezdu a byli velitelem seznámeni s jeho obsluhou. Pro uvedení zdviže do chodu bylo potřeba stlačit a držet bílý knoflík a poté zmáčknout a ponechat v této poloze čudlík se čtyřkou (jako čtvrté patro). Po dvou vteřinách je možné oba ovladače pustit. V případě dřívějšího uvolnění hrozí zastavení výtahu a dlouhodobé uvěznění. Co jsem ještě neuvedl je fakt, že po zavření dveří výtahu zhasne světlo, takže všechno se dělá v podmínkách se sníženou viditelností. Vlastně ve tmě, protože malými okny neproniká téměř žádné světlo. Měli jsme štěstí a první vývoz jsme přečkali bez potíží. Navíc jsme si stání v ploužící se kovové bedně ukrátili čtením písemných projevů záklaďáků (bývalých). Některé z nich byly velmi poetické.
Po opuštění výtahu nás velitel vedl chodbou plnou zamřížovaných dveří, po schodech jsme se dostali o jedno podlaží výše a prošli dveřmi vyžadující vstupní kartu. Až za nimi se konečně rozprostíral prostor krajského velitelství. Do velké zasedačky, dalo by se říci operační místnosti, jsem vstoupil pln očekávání. Zabral jsem volnou židli, k ruce si vzal papír a tužku a čekal. Po pár větách přivítání jsme byli seznámeni s programem nastávajících dnů, našimi úkoly a očekáváními nadřízených. V neděli odpoledne bychom měli mít na jedné kupě všechny podklady, které budeme potřebovat na cvičení. Kolik jich bude jsem zatím netušil.
První lejstro, které se mi dostalo do ruky, byla zařazovačka. Na osmi řádcích, které měly obsahovat členy druhého družstva, byla téměř polovina prázdná, o jednom člověku jsem věděl, že odchází a jednoho vojáka jsem přislíbil kolegovi. Začátek slibný. Podobně na tom byl i Ondra, který seděl vedle mě. Ten našel na soupisce jmen víc, z nichž většina byla pro něj i mě neznámých a jednoho dobrodruha, který se na cvičení pár let neukázal. S těmito čísly jsme měli nadále pracovat.
Pak se před mýma očima objevil grafický plán cvičení. Polovinu doby budeme trávit na Doupově, dny druhé poloviny budeme střežit (coby ODOS) pražskou vodárnu na Zličíně. Protože nás velitel roty seznamoval s některými organizačními, materiálními i personálními změnami, dělal jsem si poctivě poznámky a čtverečkovanou A5 pokryl zanedlouho drobnými písmenky. Úvod pomalu dosáhl konce a my jsme vstoupili do další fáze. Přípravy.
Slovo si vzal Jirka, místnost potemněla a projektor na plátnu vykouzlil první z obrázků. Letecký snímek ukazoval objekt, který budeme chránit. Když se po snímku začala míhat červená tečka laserového ukazovátka, připadal jsem si jako člen rady obrany státu. Jirka nám postupně předkládal důležité informace i perličky. Prostor, který budeme chránit, je obdélník o delší straně půl kilometru, obsahuje čtyři malé a dvě velké budovy a je kompletně oplocen. Přístup je možný pouze jedinou branou nacházející se v severovýchodním rohu objektu. Během našeho působení bude uvnitř areálu probíhat normální život, v prostoru se budou pohybovat zaměstnanci a členové stálé ochranky (je vidět, že nám moc nevěří). Na západě se nachází Ikea, severním směrem leží teritorium bezdomáčů, na protilehlé straně jsou nové bytovky a východní směr je bohatý na nespokojené obyvatele vily (kteří to již během rekognoskace dávali jasně najevo).
Velitelé družstev první čety (honosně to vypadá, ale byli jsme to Ondra a já), dostali na starosti zpracování KPM. Jirka nás seznámil se svým zpracováním a návrhem. Kontrolně propouštěcí místo bude umístěno za vstupní branou. Sice je to z bezpečnostního hlediska riskantnější, ale rozhodnutí ovlivnil jediný, zato rázný fakt. Místní obyvatelé nehodlají akceptovat možné terénní změny způsobených vojenským nářadím. Jinak řečeno, až na konci cvičení zmizíme, nesmí být poznat, že jsme tam kempili. A pokud někdo z domorodců nalezne byť jedinou zlomenou větévku, bude zle (patrně na nejvyšších místech).
Vybaveni pravítky, tužkami nejrůznějších stavů ořezání, barevnými fixami, mapami a snímky, zhostili jsme se plánování. Pro každého ze šesti členů KPM (velitel, řidič a čtyři strážní) jsme zakreslili pozice a definovali jejich činnosti v době pohotovosti. Časově náročnější bylo kreslení, než vymýšlení. Jednotlivé prvky plánu musely být totiž barevně odlišené, takže taktické rozmístění stráží na bráně připomínalo spíše omalovánky pro předškoláčky. A to nemluvím o nákresu v případě výjimečné situace a napadení. To bylo impresionistické dílo. Nicméně Jirkovi se to líbilo. K oběma výtvarným dílům se přidala úvodní stránka, opatřená hlavičkou, nadpisem a znakem a tím byl dokument hotov.
Skutečným oříškem bylo vypracování zajištění jednotlivých stanovišť pro celý objekt a střídání stráží. Původním záměrem bylo postavit dvě směny, střídající se po dvanácti hodinách. S tím, že každá směna se bude skládat ze čtyřiadvaceti vojáčků. Abychom se během půl dne nezbláznili, tucet bude střídat druhý tucet po dvou hodinách. A aby těch počtů nebylo málo, šestice bude na KPM druhá šestice bude zajišťovat objekt. Snad jste se v tom neztratili. Jak vidět, vojančina není žádná sranda. Sečteno a podtrženo, jen pro ochranu ODOSu je potřeba 48 lidí. A tady vyvstal problém. Když chcete mít v prodejně otevřeno šest kas, taky Vám pro chod prodejny nestačí šest lidí. Stejné je to i v armádě. Těm nebožákům na stráži musí někdo velet, někdo musí velet tomu, kdo velí nebožákům a tak dále a tak dále. A když se počet lidí, kteří nastoupí na cvičení, pohybuje mezi 50 a 70, je zde velká pravděpodobnost, že při poplachu nebude mít kdo střílet, anebo nebudou mít čím pokradmu z čeho. Dvanáctihodinovka padla a plán se přepracoval na třikrát osm hodin služby.
Nejen my, ale všichni členové velitelského sboru (to tak honosně zní) se potýkali se zapeklitými problémy. Skupinka sedící naproti nám dávala dohromady střeleckou přípravu. Poručík po mé pravici sepisoval bezpečnost skloňovanou do různých podob. Osazenstvo v druhé kanceláři kompletovalo podobné materiály jako my s tím, že jejich cílem byl ODOS. Nebudu zdlouhavě rozvádět kdo co dělal. I když to bude znít hodně alibisticky, každý byl něčím zaměstnán a s hodinovou pauzou na oběd (který nebudu líčit) jsme jeli až do odpoledních hodin. Pár minut po půl páté jsme se mentálně unaveni sešli před vstupními dveřmi a spořádaně se přesunuli na vrátnici. Velmi pozitivní byla zpráva, že někteří jedinci (mezi které jsem se přihlásil) budou odvezeni zpět do Kbel. Sice v mírně stísněných přepravních podmínkách, ale za zlomek času jsem se ocitl na konečné červeného metra. A odtud jsem to měl pár minut domů.
Během pěšího přesunu jsem si pořídil večeři a bezduchým pohledem na televizi ulevoval hlavě v průběhu večera. Vzhledem k tomu, že raní nástup byl stanoven na osmou hodinu, bylo to dál než dnes a ještě k tomu se posouval čas, do pelechu jsem zalezl celkem brzo. Místo krásných snů mi hlavou létaly oranžové šipky hranic palby a znak naší roty. Budík se ozval rozhodně dřív, než bych čekal.
Druhý den cvičení se nesl v podobném duchu. S tím, že jsme už dodělávali jen "zbylé" dokumenty. Bohužel nikdo netušil, kolik jich přesně má být. A tak jsme vyráběli a tiskli na vyžádání. Jednou přišel velitel roty a zeptal se nás, jestli máme písemnou přípravu na střelby. Ihned po záporné odpovědi se místností ozval klepot klávesnice a po chvilce se rozblikala tiskárna a začala chrlit papír. Pak přišel výkoňák. Jestli máme soupis potřebného materiálu. Klep-klep a ze zásobníku zmizel další papír. Intervaly mezi otázkami se více a více krátily. Je neuvěřitelné, jaká kopa dokumentů musí vzniknout kvůli pár dnům cvičení. Odhaduji, že první týden války by položil Šumavské hvozdy a za měsíc by nebylo na co tisknout. Kapitulace by se zřejmě musela předat na hliněných tabulkách.
Během neděle jsem získal pojem o následujících termínech: "Metodický list", "Střelecká příprava", "Písemná příprava", "Bezpečnostní směrnice", "Požární směrnice". Každá pro Strážnici a KPM zvlášť. Navíc ve dvou variantách. Cvičná a ostrá. Co bylo obsahem těchto dokumentů ani nechci prozrazovat. Jak jsem předesílal v minulých článcích, je potřeba důkladně popsat co, kdo, kdy, kde a jak bude dělat. Musí to být tak obsáhlé, že pokud zrovna skáčete na místě a kontrolní orgán se zeptá, co to děláte, nestačí říci, že skáčete. Každý takový skákající jedinec provádí činnost skákání v rámci přípravy skákání, která mu byla uložena plánem skákání.
Když jsme naplnili dostatečně desek a potiskli dostatek papírů, naše činnost byla ukončena. I když se každý z nás těšil domů, večerní hodina (bylo chvíli před šestou) a psychické vyčerpání z nás udělal ploužící se trosky, takže hurá úprk se nekonal. Jako bezduší jsme se rozloučili před branou a nabral směr domů. Nejvíc mě děsí jedna věc. Já jsem si užíval tohle dva dny, ale na zdi kanceláře byl vyvěšen plán cvičení a první porada se odehrála v říjnu minulého roku. Navíc mi Radek, coby nový velitel první čety, sdělil, že on chodí pravidelně na schůzky jednou za měsíc. To mě vede k jasnému rozhodnutí. Nesmím se stát dobrým velitelem, protože bych mohl povýšit a sám sebe uvrtat do papírového pekla.
