Několikrát se stalo, že naše domácnost připomínala spíše tržnici či módní butik, než spořádanou domácnost. A manželčina činnost se smrskla na službu v koupelně. Po vyprání všeho (to nastalo až večer), co stačily dcerky upatlat, pocintat či jinak ušpinit, se v obýváku vyskytl ověšený velký sušák. V kuchyni překážel menší závěsný a větší kousky oblečení (jako svetry a kombinézy) byly pověšeny po nábytku. Tím řehole nekončila, právě naopak. Ráno, když holky procitly k dalšímu řádění, se musel sušák z obýváku přesunout do pokoje, aby tam sušící se věci ještě vydržely. A krom toho, vlhkost stoupající kvůli mokrému prádlu působila nehezké mokré stopy po parapetech. A to vůbec nezmiňuji hodiny žehlení, které Lucku čekalo. A tak Lucka přišla s nápadem pořídit sušičku.
Jelikož trh nabízí nepřeberné množství těchto domácích spotřebičů, nebylo těžké si vybrat. Mající nějakou finanční rezervu, nebyla pro nás ani peněžní otázka nezodpovězena. Velký otazník přišel v otázce kam s ní. Logickou volbou zdála se být koupelna. Jedná se sice o druhou nejmenší místnost v bytě (nemusím přiznávat, že prim drží toaleta), ale mít bílou techniku v ložnici není nic oku lahodícího. Bylo rozhodnuto. Navíc je celkem běžné, že dvojkombinace pračka-sušička je stavěna na sebe. I v našem případě bylo toto provedení chtěné. Avšak prostor nad pračkou byl doposud chytře využit vestavěnou (podomácku) skříní. Z toho důvodu bylo potřeba provést jisté stavební změny. Samozřejmě jsem neměl nejmenší chuť se do manuální práce pouštět svépomocí, ale jinak to nešlo. Lukáš měl práce nad hlavu.
Pochopitelně jsem si nedovolil pustit se do díla bez předchozí konzultace. Z Lukáše, když nám zavítal na krátkou návštěvu, jsem vytahal, co se dalo. Při představě rozkopaného bytu, nevratných změn a následném zjištění, že tudy cesta nevede se mi ježily zbytky vlasů na hlavě. Lukáš problém odborně posoudil a do pro mě naprosto dokonalých plánů vmetl vidle. Upozornil mě, že pokud hodlám napojit oba spotřebiče do jedné zásuvky (a to jsem chtěl), převýším možné zatížení elektrické sítě a vyhodím si jistič. Buď si máme pořídit kombinaci dva v jednom, anebo mít v provozu vždy pouze jednoho elektrického pomocníka. To pro nás nebylo zrovna pohodlné. Řešení postrádalo časovou úsporu, která byla jedním z hlavních kladů.
Lukáš se nakonec slitoval a odhalil nám další možnost. Tou by bylo využít zásuvku primárně určenou pro napájení žebříčku (takový ten nahřívací vertikální sušák). Tento návrh se pro nás stal jasným vítězem. Protože z mých rukou nevzniklo žádné komplexnější sádrokartonové dílko (vlastně vůbec žádné), položil jsem Lukášovi ještě sadu otázek ohledně stavby. Zdálo se, že máme vyřešeno. Stačí jen provést drobné změny a pomocník může začít sloužit.
Velký den nastal v sobotu. Všechny tři holky užívaly zimy u babičky a tak jsem měl dostatek prostoru a času na přestavbu. Začal jsem před devátou hodinou ranní, po vydatné snídani. S hrnkem horké kávy (na Lukášovu počest) jsem se dostavil do koupelny a začal s demontáží. Ta se neukázala tak časově a fyzicky náročnou, jak jsem očekával. Jedna deska po druhé začaly mizet a po dlouhých létech bylo znovu vidět od vchodu do sprcháče.
Po poledni jsem začal s měřením a plánováním. Abych zachoval smysl uzavíracímu ventilu, nemohl jsem postavit sušičku přímo na pultík. Zabránila by totiž přístupu právě k uzávěru vody. A při mém štěstí by za čtrnáct dní začala téct pračka. Takže jsem musel vytvořit jakési mezipatro. Potřebnou výšku určovala šířka mé ruky. Ať jsem si zápěstí deformoval, jak jsem chtěl, pod deset centimetrů jsem se nedostal. Budiž.
Nasedl jsem do auta a vydal se do nedalekého Obi s úmyslem pořídit pár potřebností. Současně jsem se ale rozhodl, že náš účet nezatížím zbytečnými položkami a budu se snažit využít odpadový materiál. U pokladny jsem stál jen s dvoumetrovým trámem, bílým akrylátovým tmelem v tubě a hromadou kolínek a trubiček, které mi vtiskla paní od sanity (to když jsem se zeptal, jak napojit sušičku na odpad pračky). Pustil jsem se do práce.
Z balkonu jsem si vytvořil provizorní dílnu. Ze sklápěcího stolu si vyrobil ponk a začal řezat. Trámy, lišty, desky. Bohužel nemůžu říct, že počet řezů byl totožný s počtem nutných řezů. I přes pečlivost a trojnásobné počítání a měření jsem (naštěstí) řezal věci moc dlouhé. K řezání přibylo i vrtání, šroubování, sem tam nějaké to vztekání. Jak hodiny utíkaly, nad pračkou se zjevovala konstrukce.
Největší práci mi dalo zaklopení zadní části koupelny (stěna, kterou jsem musel o fous posunout. Když máte jen jeden pár rukou a desku potřebujete držet z jedné i druhé strany a překáží Vám v tom stěna, je to celkem radost. Nechtěl jsem, aby bylo hned na první pohled zřejmé, že zedník byl blbec, tak jsem se snažil dosáhnout ve všech rozích desky stejné odsazení od zdi. Trochu jsem se naběhal, ale pak se mi to s pomocí provázku, snahy a jemného posouvání zadařilo. Navíc mě povzbuzovala skutečnost, že holky dorazí druhý den a přivítat je pohledem na záda sušičky nemám v úmyslu. Skončil jsem něco kolem osmé hodiny. Ne z důvodu finalizace, ale prostě proto, že už jsem byl unaven. To hlavní bylo hotovo. Na neděli jsem si nechal "dolaďování" detailů a drobné úpravy.
K dokončovacím pracím jsem nakonec přidal i koupi, odvoz a instalaci sušičky. Co bych neudělal pro svou milovanou ženu? Navíc jsem si říkal, že jí udělám radost tím, že může spotřebič používat, než abych jí ukazoval prázdné místo a zahrnoval jí sliby. Protože jsme již dříve vybírali s Luckou kandidáty, objednávka nebyla dlouhou záležitostí. Chvilku jsem přemýšlel, jestli si nechat sušičku dovést. Když jsem ale zjistil, že za doručení vysolím dvě stovky, stejně jako za výběr přesného termínu, rozhodl jsem se jinak. Dojedu si pro ní sám.
Odpoledne mi došlo oznámení o možnosti vyzvednutí. Vyrazil jsem do Šterbohol a bál se, jak se ztrapním svou snahou narvat bednu do kufru. To, že se tam nevejde na výšku, jsem již věděl. Ale kdo se bojí... Zboží mi po pár minutách čekání dovezl obří skladník na rudlu. Jelikož byla jeho ruka silná jako můj trup, byl jsem zvědav, jak s tím pohnu. Dalo se. Dojel jsem ke kufru a nového pomocníka začal soukat dovnitř. Nedbal jsem přitom cedulek upozorňující, možná spíše přikazující, zákaz náklonu. Pán vedle rval podobnou bednu stejným způsobem.
Povedlo se. Vrátil jsem vozík a upaloval zpátky. Dotáhnout sušičku domů bez koleček bylo pro mě trochu náročné, ale na výběr jsem neměl. A když už jsem ho dotáhl až za dveře bytu, šoupnul jsem ho i na pult. Hurá, měl jsem překvápko pro rodinu. Spokojený s výsledkem, nechal jsem mysl pracovat a to byla chyba. Hluboko v hlavě mě začala hryzat obava z položení spotřebiče. Uvědomil jsem si totiž, že pán, který na parkovišti položil do kufru spotřebič stejně, měl sporák. A u toho není moc věcí, které obsahují kapalinu. Začal jsem hledat na síti, jestli to nebude problém. A našel jsem. Mezi častými poznámkami bylo upozornění, že sušička obsahuje olej, který může zatéct na nesprávná místa, hrozí trvalé poškození, na které se nevztahuje záruka a ještě spousta dalších příjemných informací. Naštěstí jsem našel i vzkaz, že stačí spotřebič nechat stát bez zapojení do elektrické sítě po dobu dvanácti hodin a nebezpečí nehrozí. Tohle jsem potřeboval. Žádná porucha nebude. Rozhodl jsem.
A to je vlastně konec příběhu. Když se počet obyvatel našeho příbytku vrátila do normálu a manželka objevila nového parťáka pračky, byla ráda. Během chvilky prostudovala manuál a druhý den provedla první zkušební sušení. To se setkalo s úspěchem. Navíc mi oznámila, že všechno špinavé prádlo z koše je již uklizené a vyžehlit je potřeba pouze dva páry mých košil.
Holky, děkujeme.
