A teď znovu za Vyškovské brány. První, kam směřovaly naše kroky, byla recepce ubytoven. Ondra, který měl povolávací rozkaz v ruce napochodoval jako první před pult, vyplnil papíry a obdržel klíče od pokoje. Mezitím jsem se já opodál potil, protože i když jsem armádní list ukládal na bezpečné a nepřehlédnutelné místo, teď jsem jej nemohl najít. Při představě že jedu domu, protože jsem zapomněl obálku na jídelním stole, mě mrazilo. Prohledání zavazadel a kapes uniformy (a že jich tam je) nakonec skončilo úspěchem. Dokument jsem našel v levé náprsní kapse (abych ho měl hned po ruce) a odevzdal ho milé paní. Vyplnil jsem stejný papír a obdržel (naštěstí) klíč od stejného pokoje. Recepční nám oznámili, že na pokoji 412 budeme celkem tři a nocležník již přijel včera.
S jasnou představou, že si nejdříve uložíme batohy, abychom je netahali po Vyšpointu (místní název), jsme vkročili hlavním vchodem do vrátnice. Předložili jsme rozkazy našeho KVV a dožadovali se vstupu. Jenže ouha. Nic takového neproběhlo a pracovníkem stráže jsme vpuštěni nebyli. Místo toho nám ukázal prosklenou kukaň, v němž postávalo již několik vojáků, a poslal nás do ní. Uposlechli jsme. Za pár minut vpochodoval nadrotmistr od červených baretů a svolal si všechny kurzisty aktivních záloh. Provedl prezenční kontrolu a odeslal nás na schody naproti.
Přesunuli jsme se do velké haly, kde už byla vyskládána asi stovka kurzistů a nových nadějí armády. Všichni po sobě hleděli stejně zmateně, jako my. Když tu se zcela znenadání zjevil plukovník a vnesl do chaosu pořádek. Oznámil nám, že se všichni členové aktivních záloh mají přiblížit na doslech, on je bude volat a provede kontrolu. Tento rozkaz byl sice v přímém rozporu nadrotmistrovu, ale hvězdy berou. Takže instruktor sklapl desky a pokynul nám, abychom se drželi pokynů vyšší šarže. Dlouho to netrvalo a halou se ozvalo i moje jméno. Zařval jsem "zde" tak hlasitě, jak jen to šlo a cupital ke stolku. Komise si mě prohlédla od hlavy až ke kolenům (níž neviděli, tam zavazel stolek), pohlédli do papírů a jeden z kontrolorů se mě zeptal, jestli jsem byl povýšen. Přitakal jsem. Samozřejmě nemohlo přijít nic jiného pojeb. Mé nárameníky (obrazně řečeno) byly v přímém rozporu se záznamy v dokumentaci. Tudíž by bylo vhodné, abych neprodleně provedl nápravu. Navrch mi byla do ruky vtisknuta masová konzerva (pozor, ne Viva), kokosová Margotka, štůsek místních stravenek a visačka (dočasná vstupka).
Šestnáctičlennou skupinou prolétla informace, že se máme být v 9:45 připraveni na učebně číslo 213. Úkoly do té doby byly jasné. Najít pokoj, ubytovat se a najít učebnu. Zbývající čas se dal kategorizovat jako osobní volno. Naštěstí pro nás byl jeden z budoucích velitelů (Slávek) znalý místního areálu a provedl nás. Náš třílůžák se nacházel ve čtvrtém patře budovy I-8 (I jako internát). První nelogickou věcí byla nutnost zvolit na výtahu třetí podlaží. Ano, když jsme vyjeli do čtyřky, pokoje začínaly na pětistovce. Vyhledali jsme cedulku 412, zacloumali klikou a vstoupili. Jedna z postelí byla obydlená. Postavili jsme bagáž na zem a zabrali židle. Zanedlouho po našem příchodu dorazil i spolubydlící Zdeněk. V této čtveřici jsme konverzovali až do odchodu na učebnu. Témat bylo spousta, od osobní prezentace, po variace Mariáše.
Přesně podle harmonogramu a hlavně ve tvaru, jsme se přesunuli před učebnu. Tam na nás čekal jednak instruktor (nadrotmistr), jeden praporčík a jeden nadporučík. Přivítali nás, krátce nás seznámili s obsahem následujících dnů a upozornili, že dvouměsíční přípravný kurz pro budoucí velitele družstev není možné nasoukat do čtyř dnů. Tudíž nemůžeme být překvapeni z toho, že nebudeme schopni řešit bojové situace. Kurz byl postaven na základě požadavků KVV a hlavní důraz byl kladen na vypracování bojového rozkazu. Oddechli jsme si. V dnešní době je nejprioritnější vyplnit správně papíry, než nenechat postřílet své lidi (pochopitelně ironie). Pak se obě vyšší hodnosti odebrali pryč a my jsme zasedli do lavic. Nadrotmistr spustil sérií prezentací s různou tématikou. Já, vědom si svých nedostatků, jsem si důležitosti zapisoval i přes to, že instruktor poukázal na to, že poznámky dělat netřeba. Po jedné přestávce a několika dotazech přišel čas oběda.
Cestou na oběd jsme potkali několik čet přijímacího kurzu. Na rozdíl od nás byli rudí, i přes nulové teploty zapocení a evidentně hladoví. Zatímco my jsme si v klidu vyšlápli schody, seznámili se s nabízenou stravou a odebrali jí, vojíni (a vojínky) jedli ve velmi svižném tempu. S úsměvem na rtech jsme vzpomínali na časy přijímače. Jídla byl dostatek, chuťově neurazil. U stolu proběhlo kromě nasycení i krátké seznámení. Zjistili jsme, že šestnáct výtržníků (jako nás), kteří byli nominování do funkcí velitelských, pochází z různých koutů republiky. Také jsme si vyměnili názory na dosavadní průběh kurzu a vesměs se shodli.
Od čtrnácté hodiny promítání pokračovalo. Naštěstí byl na spojnici jídelny a učebny umístěn automat na kávu, takže přísun dalších vědomostí šel kofeinově podpořit. Během prvního dne jsme se dozvěděli, kdy, komu a kým se vydává bojový rozkaz, co obsahuje, co určuje a jak se zpracovává. Dalšími probíranými okruhy byl algoritmus rozhodování velitele, typy rozkazů a další a další témata. Když nám před čtvrtou hodinou instruktor oznámil, že budeme končit, mé srdce (i mozek) zaplesalo. Měl jsem hlavu jako pátrací balón a navíc drobným písmem popsaných desítku stránek. Odsunuli jsme se na pokoj a přemýšleli, co z načatým večerem.
Zdeněk, který měl nabaleno vše podle výstrojního listu, nám nabídl promítání filmu na svém přenosném počítači. Jeho filmotéka byla pestrá, takže bylo z čeho vybírat. Nicméně před večeří jsme výběr neprovedli, protože každý měl zatím hlavu plnou palebných náčrtků. Po večeři bylo více než jasné, že do víru Vyškova nepůjdeme. Všichni tři jsme byli urvaní (hlavně z dřívějška) a sledování "Pravdivých lží" zpod deky bylo tou nejlepší variantou. S rozechvěnými bránicemi jsem zavřel oči pár minut před devátou hodinou. A usnul. A spal.
Probuzení přišlo po šesté hodině. Nevím, jestli dlouhý odpočinek způsobila dlouhodobá únava, anebo velmi pohodlné postele. Hygiena, dresscode, snídaně, všechno podle plánu. A od osmé ranní zařezávat v lavicích. Stalo se. Na úvod se dostavili zase všichni tři velitelé. Úkol dnešního dne byl jednoznačný. Na základě obdržených dat vypracovat bojový rozkaz velitele družstva. Zadání nebylo nikterak složité. Jednotka v síle roty bude vyslána ke střežení skladišť po dobu jednoho měsíce. Důvodem povolání vojska je hrozba možného útoku pětičlenné (toho nepoměru si nevšímejte) ozbrojené skupiny. Navíc bylo zjištěno zmizení deseti kompletních uniforem armády a je možná infiltrace nepřátel na základnu. Naším úkolem bylo naplánovat všechno od opuštění domácí základny po reakci na nepřítele. Času na zpracování jsme měli dostatek. Celé úterý.
Nato nám pan nadrotmistr rozdal mapy, letecké snímky a blank rozkazu velitele. Abychom si mohli situaci lépe představit, šli jsme se na skladiště podívat. No kdo by to byl řekl, že se budovy nalézají ve Vyškovském areálu? Budovu jsme si prolezli skrz naskrz, vyráběli náčrtky a krokovali rozměry. Objektem byla dvoupodlažní (druhé patro bylo spíše podkroví) obdélníková budova o rozměrech 15x80 metrů. Přepažena byla na několik menších místností. Pak jsme se šli seznámit s okolím. Když pan nadporučík viděl okolí, smutně pronesl, že terén není zrovna způsobilý. Ale jakožto budoucí chlouba záloh si s tím musíme poradit.
Šestnáct párů kanad začalo pobíhat po place a šestnáct rukou (ať už pravých, anebo levých) začalo škrábat nákresy. Někteří si své výtvory pojistili i elektronickou dokumentací. Když jsme souhlasně potvrdili, že máme hotovo, juchalo se zase zpátky na židle. Dlouhý den začal.
Zpracovat asi desetistránkový dokument nebylo tak jednoduché, jak se zprvu zdálo. Chlívky fáze měsíce, východ a západ slunce, anebo všeobecná situace byly vyplněny hned. Ale vyplnit záměr operace, manévr, anebo palby plánované pro přesun to už chtělo kumšt.
I když jsem se rozhodl, že celý rozkaz vypracuji sám, po několika hodinách utrpení a vaření mozku jsem své rozhodnutí (a to by velitel neměl) znovu zvážil a obrátil se pro pomoc na Ondru. Ten mi samozřejmě poradil. Když lehce upravím tuhle část a vyhodím tuhle větu, budu mít co psát do zatím prázdného okýnka. A pokud budu stručný, budu mít ještě omáčku pro kolonku o stránku dál. Maturitní zkouška z jazyka mateřského byla proti tomu sranda. U čeho jsem se opravdu zapotil, bylo plánování stráže. Existuje pár striktních pravidel, kterými se strážní služba řídí. Obecně se stráž drží na tři směny z důvodu odpočinku. Když vezmu v potaz, že mám dvanáct lidí včetně mě na strážení objektu, vychází mi na jednu směnu čtyřka. Navíc musím jednoho člověka přikotvit jako velitele stráže, takže ven můžu postavit jen tři. A to se mi zdálo na hlídání tak velké budovy málo. A pak taky střídání. Pokud bychom jeli ve čtyř hodinových cyklech, za prvé mi za týden nikdo ani nevstane a nebožáci postávající venku přes noc zmrznou. Naštěstí nám praporčík práci ulehčil. Jakékoliv požadavky zaneste do rozkazu a budou splněny. Tak jsem napsal, že družstvo bude vystrojeno zimními doplňky a kulometné stanoviště bude zastřešeno. A je to.
Hodiny utíkaly jako voda. A když nám instruktor oznámil, že máme dokončit myšlenku a opustit učebnu, bylo mi ouvej. Prázdných stránek bylo ještě dost. Sbalil jsem si materiály a lehce znechucen vlastní neschopností se rozhodl, že se budu problému věnovat i na cimře. K mé velké radosti (to nebyla škodolibost) jsem zjistil, že stejný problém má 90% posluchačů. Takže na pokoji jsme rozložili papíry a již jako skupinovou práci procházeli chybějící položky.
I když jsme se vzájemně ujišťovali o tom, že bychom si po dnešním náporu zasloužili pivko, nepodlehli jsme chtíči a chuti, ale zadaný úkol jsme dokončili (chvilku po deváté večerní). Se zaklapnutím desek a zavřením fixek jsme rozhodli, že si pivko dát musíme. Ovšem nastal další problém. V kraji s velkým výskytem členů ozbrojených sil se restaurační zařízení zavírala v deset hodin. Nehledě na vzdálenosti. Nakonec se Ondrovi zdařilo najít hospodu, kde je večerka vyhlašována o hodinu později, než je místní standard. Vybavili jsme se chrániči proti chladu a ve třech jsme vyrazili.
Z kasáren se stačilo vydat jen dolů a před řekou zahnout dvakrát vlevo. Cesta nijak nenáročná, navíc krátká. Zavítali jsme do podniku U Miloty. Trochu nás překvapil naprosto prázdný lokál. Nejistě jsme zasedli ke stolu a čekali, jestli budeme vyhozeni, anebo obslouženi. Naštěstí jsme se dočkali toho druhého. Objednali jsme si tři plzínky a s požitkem si je vychutnávali při debatě. Strasti a útrapy dneška jsme nechali na pokoji (na naší 412) a slíbili si, že si tím nebudeme ještě více motat hlavu. Samozřejmě nezůstalo jen u jedné trojice naplněných půllitrů. Nakonec nás dvoučlenná obsluha nechala posedět trochu déle, než jen do zavíračky. Nehodlali jsme se ale zdržet dlouho. Zítra nás znovu čekají povinnosti a vydání (obhajoba) bojového rozkazu.
