Aby holky nemusely trávit těch několik dní bez pomoci otce, odvezl jsem je v neděli k babí. Ještě v dopoledních hodinách jsem se vracel domů coby slaměný vdovec a chválil si, jak všechno krásně klape. Asi proto se to začalo komplikovat. Necelý kilometr od domova si vynutila mé zastavení policejní hlídka. Jelikož dodržuji dopravní předpisy, netušil jsem, proč se tak stalo. Mladý policista pozdravil a položil mi záludnou otázku. Jestli pak vím, proč jsem legitimován a kontrolován. Pravdivě jsem odpověděl, že nemám tušení. Má nevědomost netrvala dlouho. Technická prohlídka vozidla není dva měsíce platná. Tudíž jsem se dopustil přestupku a krom pokuty je auto nezpůsobilé k jízdě po komunikaci. S otevřenou pusou jsem doslova civěl na příslušníka a uvědomil si, že se tím lehce komplikuje blízká budoucnost.
Lehce v šoku jsem dojel až domů (naštěstí bez nehody), napsal Ondrovi tu nemilou skutečnost a rozhodl se, že oběd umístím v žebříčku priorit na nižší pozici. Nejdůležitějším bylo vyřešit překonání 250 km. Doma jsem jen popadl velký techničák a znovu zasedl za volant. Otevírací doba Holešovické provozovny je potěšující a já doufal, že před vraty nepotkám kolonu automobilů. Jestli hledáte o pár řádek výše větu, ve které jsem uvedl, že byla neděle, hledáte správně. Ale to mi ve chvíli, kdy jsem upaloval k Vltavě, nedošlo. Zaparkoval jsem na prázdném parkovišti a začal lomcovat klikou. Pochopitelně nic. Za okny tma, nikde ani človíčka. Zkoušel jsem volat, marně. Studoval jsem otevírací dobu uvedenou na dveřích a začal nadávat na všechny strany. Až internet mi prozradil, že sedmý den týdne není určený pro práci. Měl jsem smůlu. Ondrovi jsem oznámil své trable. Ať už se do Vyškova dostaneme jakkoliv, naším autem to nebude. Optimistická odpověď ve mě vzbuzovala novou naději. Ondra vezme svoje auto, i když před tím projevil jisté obavy. Pustil jsem se tedy do balení a chystání a starosti s cestou pustil z hlavy.
S mírným zpožděním (i jeho dostihly komplikace) oproti původnímu plánu dorazil Ondra k nám. Radostně jsem ho přivítal a omluvil se. Zatímco jsem házel věci do kufru, sdělil mi, že mu na přístrojové desce červeně poblikává kontrolka zobrazující olejničku. Nepřikládal tomu však velkou důležitost. Auto dostalo prý před cestou všechny potřebné kapaliny a vozidlo se chová normálně. Nastoupili jsme a vyrazili. Po několika metrech se blikání změnilo ve svit. Něco je špatně. Zastavili jsme u pumpy. Jednak jsme museli pořídit na přední okno dálniční známku (mojí vinou), tak jsme nákupní seznam rozšířili ještě o olej. Samozřejmě se vzhledem k místu nákupu nejednalo o nic levného. Navíc se mi povedlo prohloubit si u Ondry dluh, neboť jsem ke kase donesl lahev pití, ale peníze byly zavřeny v kufru.
Do olejové nádrže jsme vpustili jen lehký vzorek. Krátce nato nastala komedie s vyplněním dálniční známky. Hezky jsme se posadili na sedadla a zjistili, že psací potřeby jsou umístěné v kufru. Rozhodl jsem se, že pero přinesu, ale skončil jsem na tom, že neumím otevřít kufr auta, takže řidič musel stejně vystoupit. Znovu jsme se naskládali do auta a co? Vystupoval jsem ještě jednou, abych potvrdil kombinaci čísel na SPZ. To byl poslední teatrální kousek na aktuální pozici. Popojeli jsme pár metrů a kontrolka se znovu hlásila o řidičovu pozornost. Ondra však nepodlehl a dovezl nás až na jižní spojku. Tam jsme zaslechli nehezké zvuky ozývající se z motoru.
Zastavili jsme v odstavném pruhu a lehce začali panikařit. Cesta velmi silně ohrožena. Ondra nalil do nádrže zbytek flašky, potahal pár kabelů a znovu nastartoval. Nejenže nepříjemné klepání nezmizelo, ale nad motorem se začal zvedat dým. Konečná. Začali jsme plánovat další činnost. Vzhledem k tomu, že bylo dvacet minut po sedmnácté hodině a cesta trvá kolem tří hodin, nejvíce pravděpodobnou byla varianta nenastoupení kurzu. Jenže to bych nesměl našemu nadřízenému volat já. Sklíčeně jsem mu oznámil, že se nalézáme pár kilometrů od startu, auto se stalo nepojízdné a do Vyškova je cesta dlouhá a trnitá. Něco jako rezignace nebyla připuštěna. Jasně mi bylo sděleno, že do sedmé ranní je ještě času habaděj a stále je v našich silách cíle dosáhnout.
Z rychlostní komunikace nedaleko Skalky, s bagáží v rukou, se celkem špatně prchá. Navíc by tam Škodovka nevydržela asi dlouho. Ondra tedy využil asistenční služby pojišťovny, dovolal se na zákaznickou linku a za krásných šedesát korun za hovor si objednal odvoz (navigačním bodem byl spoj ulic K Háječku a Středová). Slíbených 30 minut přesně uplynulo a před námi se objevil (zcela nečekaně a nepozorovaně) odtahový vůz. Marod byl naložen, my jsme se usadili v kabině a nechali se odvézt zase na start (trochu mi to připomnělo oblíbené "Člověče, nezlob se"). Už během cesty jsme hledali řešení. Kombinace vlakového a autobusového spojení neposkytovala pohodlné a rychlé řešení. Bylo tedy zavrženo. Jiné veřejné spojení, jako třeba letecky, neexistovalo. Takže jsme se rozhodli pro provizorní řešení. Pojedeme autem. Naším.
Pracovník odtahovky nás i s autem zanechal před Ondrovým domem, sbalil si nářadíčko, popřál nám šťastné cesty a odfrčel tahat další zoufalce. Popadli jsme zavazadla a já byl pozván do tepla. Těsně před tím, než odemkl Ondra dveře svého bytu, mě upozornil, že děti jsou sami doma a o svém nenadálém návratu je neinformoval. Tudíž se může stát, že budeme svědky něčeho nekalého. Hluboce se však zmýlil. Doma bylo klid, pořádek a v očích potomků se zobrazovala radost z otcova návratu, než zděšení z přistižení.
Chvilku jsme pobyli, dělali dětem společnost a po několika desítkách minut se znovu vydali na cestu. Abychom se nemuseli tlačit v dopravních prostředcích, jeli jsme si jako honorace taxíkem. Nebylo to ani časově, ani finančně nijak náročné. Takže sečteno a podtrženo, dvě hodiny po začátku naší výpravy jsme stáli zase na startu. Uskladnili jsme se do fordíka, nastartovali navigace, já tam kopnul rychlost a hurá na východ.
Cesta byla krom jedné, plánované, tankovací zastávky (nechtěl jsem riskovat, že zůstaneme někde na suchu) bez komplikací. Vlastně mě doslova překvapilo jen jedno zúžení. Protože jsme ještě před začátkem téhle cesty dostali pozvání od Martina a Blanky a to stále platilo, směřovali jsme na venkov Brna, do okresu Mokrá-Horákov. Pozvání bylo navíc podpořeno lákadlem v podobě večerní rajské a bábovce k snídani. Klíček v zapalování jsem proti směru hodinových ručiček otáčel o půl desáté. Byli jsme na místě.
Jak nám bylo slíbeno, tak se stalo skutečností. Blanka, Martin, krásný psík a kocour nás radostně přivítali (první tři neskrytě, kocourovi to bylo spíš jedno), byli jsme ubytováni a jakmile jsme se posadili na gauč, hostitelé kolem nás začali skákat. Zatímco jsme popisovali svoje útrapy, na sporáku se hřála rajská, ke které jsme byli za chvilku pozváni. Krásnější konec dne nemohl přijít. Protože to bylo do kasáren přeci jen nějaký ten kilometr a jak my, tak Martin, jsme se museli hlásit u brány velmi brzy, před jedenáctou jsme ulehli a spali až do rána.
První zvuk, který jsem zaslechl, byl Martinův hlas. Protože je to voják z povolání, byla z jeho hlasu jasná nesmlouvavost. "Chlapi, vstávačka a koukejte zaplout k bábovce". To se nedalo nesplnit. Nasoukali jsme se do maskáčů, provedli činnosti v koupelně, posnídali a vnořili se do ospalého a tmavého brzkého rána. Martin nám připravil trasu profíků. Z původních 45 minut nás do Vyškova navedl za neuvěřitelných dvacet. Jednou jsme projížděli pumpou, jednou jsme odbočovali na silnici, která nebyla do poslední vteřiny vidět. Ale dali jsme to. S velkým předstihem termínu uvedeném na povolávacím rozkaze jsme stáli před kasárnami. Ještě, než se s námi Martin rozloučil, nás poučil o nutnosti ústrojové kázně. Také nás upozornil, že horní knoflík uniformy se zapíná v případě zvláště nepříznivých povětrnostních podmínek. Jinými slovy, za žádných okolností si jej nemáme zapínat. Pak nám popřál hodně štěstí a zmizel.
Dokázali jsme to.
