Při pohledu na "Chánovu" vysílačku, která na korbu doletěla velkým obloukem, jsem pochopil zbytečnost dalších pokusů o navazování spojení. Absence antény byla patrná na první pohled a k napájení přístroje taky nedocházelo. Navíc se velitel škrábal za námi hned za ní. Během jízdy jsme si vyměňovali dojmy. Útočníci hodnotili naše chování a konstatovali jasnou smrt nás všech. My, jakožto obránci, jsme jim samozřejmě statečně oponovali. Hodnocení neprobíhalo dlouho, protože domov byl nedaleko. Ano, celou noc jsme se potloukali pár kilometrů od základny.

Na louce, na kterou jsme byli vysypáni, probíhalo balení a uklízení. Z nejvyšší velitelských pozic totiž zaznělo, že pozice musíme opustit do několika málo hodin (přesně to bylo do 11ti hodin). Důvod nám nikdo neoznámil, takže jsme se začali obávat nejhoršího. Že po této lhůtě přijde parta zemědělců a hráběmi nás vyženou do lesů. Krom našich batůžků, bylo potřeba zbořit velitelský stan a hlavně vyčistit zbraně. Pro tyto bojové podmínky byl na louce položen několikametrový igelitový podklad, který sloužil jako čistící místo. Samozřejmě neměl chránit naše zadky před chladem a vlhkem, ale zabraňovat ztrátě drobných částeček zbraně. Nafasovali jsme tedy hadříky a olejíčky a dřepli si kolem celty. Zvyklý na náročnost kontroly prováděné při odevzdávání zbraní, pustili jsme se do čištění vehementně. Kolem desáté začalo poprchávat a během deseti minut se tento stav proměnil na lehký deštík. To celkem odporovalo stavu, ve kterém jsme měli samopal odevzdávat. Totiž suchému.

Nás to samozřejmě nezastrašilo, seděli jsme dál (někteří polehávali) a drhli kovové součástky emulzí vody, oleje a karbonu. Vysvobození od této sisyfovské práce přišlo nařízením okamžitého odevzdání zbraní. Když někteří z nás poukázali na jisté nedostatky, nebyla jejich poznámka brána v potaz. Radostně, ale v očekávání jsem sestrojil zbraň, před stanem otřel kapky z hlavně a stoupl si do fronty. "Cíba", který zbraně přebíral si jen povzdechl, když rozebral můj kousek. Poznamenal, že příště by to mohlo být lepší, bílým kapesníčkem otřel mokro a špinavý hadr zahodil jako nepoužitelný. K mému velkému údivu nepřistál kopanec na mé zadnici, ale zbraň (po jistých čistících úpravách) putovala do bedny proti mému podpisu. Pevně doufám, že mi stejná flinta nebude svěřena na dalším cvičení.

Všechen materiál (včetně naší bagáže) byl naskládán na Tatru a ta odjela. My jsme měli, tentokrát bez jediného vyrušení, spousta času na oběd. Ze starých zásob, i z těch pro aktuální den jsem vybral to nejpoživatelnější a nejskladnější. Poobědval jsem a zbytek narval do volných míst batohu. V poledne jsme vyrazili na pěší přesun k místu setkání s autobusem. Když dorazil, posadil jsem se a doháněl spánkové deficity. I kafe uvařené v automatu během krátké zastávky mi nedodalo energii a já znovu upadl do spánku. Z něho mě dostal až zvuk vystupujících spolubojovníků.

I v Praze pršelo. Nebylo to nic hrozného, ale pobyt pod střechou byl daleko komfortnější a příjemnější, než jen pod oblohou. Výstupní lékařská prohlídka se nekonala. Pan doktor na cedulce nalepené na dveřích poukazoval na svou nepřítomnost. Absenci zdravotních potíží jsme odsouhlasili sborovým "hm". Oficiální ukončení cvičení proběhlo na nástupu, kterému předcházel příjezd naší výstroje. Pan major zhodnotil uplynulých pár dní jako úspěšné (z 90ti procent) a slíbil další cvičení v podobném duchu. To nás samozřejmě potěšilo. Stejně jako fakt, že jsme se té nuly dočkali.

Domů jsem se dostal rychle a bez potíží. Když tedy pominu nezastavení jednoho autobusáka. I přes naše výrazné znamení (zastávka ho vyžadovala) na nás řidič jen zamával (anebo co to bylo) a bez zjevného zpomalení pokračoval v jízdě. Samozřejmě nás to pobouřilo, ale na druhou stranu musím říci, že ho trochu chápu. Kdo by si chtěl nechat nastoupit do vozidla čtyřicet špinavých a pomuchlaných trempů s kruhy pod očima. Naše rozhořčení netrvalo dlouho. Za chvilku totiž jela další linka směřující na konečnou metra C a ta už naše mávání akceptovala. Na Letňanech jsme se rozloučili a já osaměl. Doma jsem vše maskované, zelené a špinavé nacpal do pračky nebo fochů a stal se znovu civilem.

Musím uznat, že tohle cvičení mě nadchlo a jsem moc rád, že jsem se ho mohl zúčastnit. Doufám, že u všech nám daných slibů zůstane a další povolávák bude na stejně dobrou akci. Všem vojákům (hlavně těm, kteří kryli moji šestou) děkuji za příjemné, i když akční, dny.