Nejobtížnější úkol z celého čištění je vyhnání a opětovné ubytování dvou andulek. Obřad nedobrovolného opuštění klece je doprovázen řevem, zmateným polétáváním v kleci (jež je beze dna) a vířením peří. Když se mi to nakonec podařilo a jak Bárt, tak Tweety opustili klec, svá opeřená těla nasměrovali na kytku v obýváku. To je normální.

Bohužel se stalo něco nečekaně nevypočitatelného. Bárt (asi protože ho kytka nudila) se rozlétl do pokoje, kde jsou na polici vystaveny modely. S hrůzou v očích jsem pozoroval jeho let a řval za jeho modrými křídly „vypadni“. Jako místo přistání si, jak jinak, vybral stěžeň plachetnice HMS Victory a ladným pohybem jej i s lodí poslal na zem. Zjistivší, že ztratil pevnou půdu pod nohama, lehce vzlétl a přistál na dalším modelu. Tentokrát se jednalo o letoun P-51 Mustang, který plachetnici následoval na zem.

Vlna vzteku neměla hranice. Jediné štěstí bylo, že Bárt přistál na skříň, kam jsem nedosáhl. Smutně jsem pozoroval vrak lodi, s níž lord Nelson bojoval proti Napoleonovi. Stěžně připomínali jemně nakrájenou pažitku. Plachty, záchranné čluny, ráhna... všechno teď leželo na jedné hromadě. Vedle toho trůnil Mustang, který přišel „jen“ o podvozek a obě palivové nádrže.

Plachetnici jsem sesbíral smetáčkem a lopatkou ze země a postavil zpět na původní místo. To se rázem proměnilo ve vrakoviště. Pé jedenapadesátku nějak dohromady ještě dám, ale bohužel musím říci, že uvést Viktorii do koukatelného stavu není v mých silách. Takže mě nezbývá nic jiného, než se do ní pustit znovu.

Čest jejich památce. A Tobě Bárte musím vynadat! To neumíš lítat nějak normálně?