Postavil jsem se spořádaně k recepci, vykulil smutně oči a s prosbou v hlase si vyžádal pokoj prvního z nedochvilných. Paní recepční, která před tím velmi rozezleně konstatovala že jí ujel autobus, moji žádost nepochopila. Tudíž jsem jí zasvětil do celého problému naší jednotky. Po krásných několika desítek sekundách to pochopila a oznámila mi trojciferné číslo cimry. Vyrazil jsem do bloku B, kde se číslo nacházelo. Přibližujíc se ke schodišti, zaslechl jsem zvuky podobné pádu nábytku. Abych se nepotkal ve dveřích se skříní, opatrně jsem zpoza futer nakoukl a spatřil dva hledané. Spěch a výraz na jejich tvářích jasně hovořil o tom, že jsou si svého zpoždění vědomi. Příjemným slovem jsem vojáky popohnal a šel si znovu vystát prosebnou frontu k pultu recepce. Druhé hledání se odehrávalo trochu rychleji a já za chvilku stál u výtahu. Tentokrát mě pátrání mělo zavést až na páté patro. Velmi nervózně jsem mačkal tlačítko pro přivolání, ale naprosto bez výsledku. Výtah si evidentně stavil kde chtěl. Nakonec se do přízemí přeci jen doploužil a v jeho kabině jsem objevil zbylé hledané. Byli jsme všichni.
Jako spořádaní zástupci armády (jako husy) jsme se přesunuli z ubikací před krytou střelnici, nacházející se pod jedním z objektů Ruzyňských kasáren. Samozřejmě celý dopolední program nemohl začít ničím jiným, než poučením. Kam míříme, na co míříme, kdy míříme a kdy střílíme. Prostě rutina bez které se nedá žít. Po odprezentování pěti stránek naučného textu nás velitel, poručík, velmi komplikovaně rozdělil do osmi družstev po čtyřech jedincích. V tu chvíli započala klasická, nudná, vyčkávací procedura. Přeci jen, chvilku zabere, než čtveřice vystřílí dvakrát pět nábojů, zkontrolují si terč a podepíší papíry. A protože voják, jak jsme se později dozvěděli, nemůže jen čekat, musí vždycky mít nějakou činnost (zábavu), podrobně jsme se seznamovali s mapou a osvojovali jsme si orientaci v terénu.
Další vyčkávací aktivitou byla příprava na střelbu a opakování povelové techniky na palebné čáře (to jsou názvy, co?). Do již zažitých kolejí nám přinesli vnést zmatek tři střelečtí instruktoři. Mimo jiné i veteráni z misí. Se svým profesionálním, ale velmi přátelským přístupem nás jeden z instruktorů ubezpečil, že našim nabitým vědomostem odzvonilo před několika lety a v reálu probíhá všechno krapet jinak. S touto informací jsem se vnořil do zapeklitých chodeb střelnice, nafasoval pal-post a poslouchal výklad. Zbylí dva instruktoři (vlastně jen jeden, druhý nemluvil) nás provázeli střelbou, radili jak držet zbraň, jak střílet a upozorňovali nás na chyby, kterých se dopouštíme. S vystřelenými deseti bambulemi samozřejmě nedošlo k výraznému zlepšení, ale konečně se nám někdo věnoval v průběhu a nekonstatoval na konci cvičení pouze fakt, že "většina nenastřílela".
S nadšením jsem opustil terče a znovu se ocitl na plácku. Dalším studiem byla topografie. Z desetistránkové brožurky plné určování pochodového úhlu, polohy hvězd a orientace pomocí čehokoliv jsem si zapamatoval jen poučku, jak určit jižní světovou stranu podle hodinek. Tento skvělý poznatek má ovšem několik zádrhelů. Nesmím mít digitálky a nemůžu se aktuálně nacházet v Austrálii (anebo kdekoliv jinde na jižní polokouli). Jinak jsem v koncích.
Po obědě - výborných studených fazolkách z krabice - nám byla přistavena jedna tatrovka a jeden autobus. Batůžky putovaly na sajtnu, my na sedadla. Jízda, vedená po okrskách Středočeska, skončila zhruba dva kilometry od cíle. Proč tomu tak bylo netuším, ale úmyslem mělo být patrně zdokonalení naší fyzické připravenosti. Na rozcestí, které protínala zelená turistická trasa, jsme zaujali pochodovou nudli a vydali se pěšky do základního tábora. Šlapání nám šlo od nohy, cestou jsme poplašili několik cyklistů, ale jinak nic. Dorazili jsme až na louku uprostřed lesů, v jehož cípu stála jedna sanitka, jedna cisterna s vodou a kopa našich batohů (na které mírně krápalo).
Spočítali jsme se, někteří dofasovali chybějící vybavení a proběhlo vyzbrojení v nejbojovějších podmínkách, které jsem doposud zažil. Oblékli jsme se do popruhů (odteď si budeme nosit všechny věci s sebou) a odpochodovali jsme na pomezí louky a lesa. Tam na nás čekali staří známí střelečtí instruktoři a přibyli další dva specialisté. Tentokrát se zaměřením na přežití. Po svém krátkém představení nám bylo oznámeno, že dojde k vylepšení našeho komfortu a máme si ihned sundat popruhy ze saprů. Výhodu to přinášelo hlavně v nemožnosti si zbraň hodit na záda a bylo jí tedy nutné neustále nosit "v teplých" (termín instruktora). První lekce přežití byla budování přístřešku. Bylo něco kolem páté hodiny odpolední, tři hodiny zbývaly do soumraku a my začali se stavbou.
Plánování ani stavby jsem se nezúčastnil. Přijímal jsem pouze požadavky na stavební materiál, nosil jej a měl možnost pozorovat, jak se rodí přírodní obydlí pro čtyři nocležníky. Využití vlastního materiálu nám bylo dovoleno s přihlédnutím na krátkou časovou rezervu a občasné přeháňky (lehce jsme několikrát zmokli). Výsledkem snažení čtyř párů rukou a několik lopatek byla chýše zkombinovaná z větví, větviček, igelitu, lana, dvou pláštěnek, čtyř tkaniček a deseti kilogramů chvojí. Během stavby i po ní jsme byli několikrát odvoláni na nástup. Většinou přišel rozkaz se srotit v nejméně vhodný okamžik. Jednou jsem měl v ruce vidličku a futroval jsem se, jindy jsem na sebe navlékal teplé oblečení, jednou mě to zastihlo se staženými kalhotami. Důvod zdržení ovšem rotmistry nezajímal a celkem nelichotivě (ale oprávněně) se k nim vyjádřili.
Od dvacáté hodiny jsme zaujali hlídkování a odpočinek. Já navíc chytl v hodně špatných viditelnostních podmínkách (tma jak v ranci) potřebu, ale celkem obstojně a bez újmy jsem se s ní popral. Má hlídková činnost se odehrávala mezi dvanáctou a jednou hodinou ranní. Šedesát minut uteklo celkem rychle. Akce sice žádná neproběhla, ale bylo celkem zajímavé sledovat, jak se se zimou perou členové jednotky nevybavení spacím pytlem. Navíc u našeho stanu stála vysílačka a my museli podávat pravidelné hlášení.
Co se přesně odehrávalo po mém zalezení do spacáku netuším. Usnul jsem okamžitě jako špalek a probral se (nechal se probrat) poslední směnou v šest ráno. A to jsme to měli za 33.
