Jak jsme začali chodit Pohodáčky

Nejednou se mě Lucka ptala, jestli si společné pochody s Lukášem užíváme, když se večer nezapojíme do společnosti, která se kolem setkání vytvoří, ráno trháme startovní pásku pět minut před začátkem a do cíle se řítíme co nám síly stačí. Nad krásami krajiny se nepozastavujeme, místní památky a zajímavá místa nenavštěvujeme a doprovodné akce nás nechávají chladnými. A o post-pochodových aktivitách se toho taky nedá moc říci. Shrnuto a podtrženo, jejími slovy si pochodování neužíváme. Zapnout měření, šlapat, vypnout měření, sbalit medaili a hurá domů. Když se na to zpětně podívám, vlastně měla pravdu.

sobota 26.08.2017 10.09.2017 22:27:04 publikovaný události s kamarády a přáteli Jenda
KDE (polohy a umístění) Morava /
KDO (osoby a obsazení) Lukáš /
KDY (období a interval) jeden den /
PROČ (důvody a účely) kultura / výlet, procházka, turistika / zámek, hrad, zřícenina /

Na druhé straně jsme zavedli pro nás vyhovující program. První velká změna v organizaci a průběhu přišla Lukášovým návrhem změny noclehu. Abychom nemuseli páteční večer trávit mimo jiné stavbou plátěného obydlí za snížených viditelnostních podmínek, začali jsme ležmo vyčkávat příchodu rána v zavazadlovém prostoru Lukášova auta. Mýlil by se ten, kdo by považoval toto přenocování za stísněné. Zadní kufr nabízí, po drobných kosmetických úpravách, metráž adekvátní luxusnímu letišti. Toto řešení přináší úlevu i při balení. Není potřeba vměstnávat textilii do futrálu a počítat kolíky ihned po ukončení pochodu.

Skutečná rebelie však přišla, když mi Lukáš navrhl změnu oblečení. Pravda, trochu mě to zaskočilo. Přece jen jít vojenský pochod v kraťasech a keckách je jen napůl absolvovaný, ale předpověď mluvila jasně pro změnu. "Pařit se ve třicítce v nepromokavých hadrech a dlouhých nohavicích, na to už jsme přeci jen mazáci" oznámil mi Lukáš. A měl pravdu. Zatímco ostatní finišeři, absolvující pochod v maskáčích, jevili zjevné známky přehřátí, my jsme si dovolili posledních pár (kvůli mě) metrů podstoupit klusem. Medajle přišla tak jako tak.

No a jak to bylo naposledy? Přemístění na Partyzánský pochod probíhal v našem autě, protože Lukáš předal svůj vagon do rukou opravářových. Se změnou dopravního prostředku jsme přešli ke starému dobrému přenocování ve stanu. Zavazadlový prostor Focuse jsem neměl přeci jen odzkoušený a nechtěl jsem nás vystavovat pátečnímu večernímu dramatickému překvapení. Lukáš s tím neměl nejmenších pochyb. Naopak se chopil nositele stanu, což jsem mu následně vymluvil. Úbor zase civilní.

V pátek jsme se sešli na Smíchovské straně Vltavy u jedné z rychlo-občerstvovací stanice. Zásobili jsme se energií, kterou budeme potřebovat ke zdolání dvou hodin jízdy. Po rychlé výměně nejdůležitějších informací (jako mé kontrole, jestli mám všechno) jsme se napojili na oblíbenou spojnici s Moravou a zařadili se mezi opouštějící Prahu. Díky mým řidičským schopnostem, naprosté kontroly nad vozidlem a prostorové orientaci jsme zúžení drandili v pravém pruhu. Neodvážil jsem se v praxi odměřovat můj odhad místa mezi kamionem a betonovými svodidly. Kvůli tomu, pak několika dopravním omezením, blbcům a jedné objížďky, jsme dorazili do Víru (obce, ne noci) v pozdně večerních hodinách.

Jediným osvětleným a zvukově se projevujícím objektem byl hostinec. Přes hudební počin trojčlenné gotické kapely se nám podařilo navázat jak vizuální, tak orální (ale no tak...) kontakt s pořadatelem pochodu. Obdrželi jsme pochodové pasy, instrukce (v šest musíme mít sbaleno) a dozvěděli jsme se, kde se dá přečkat noc. Stan si máme zbudovat na ledním stadionu nedaleko startu (naše aktuální pozice). Cestou na místo jsme s Lukášem přemýšleli, jak budeme do ledu zasekávat kolíky a jestli nám v noci nebude táhnout na záda, ale když jsme areál pro zimní sporty viděli, bylo nám jasné, že rozhodně nezmrzneme. Tak honosně pojmenovaný byl zatravněný plácek, který byl obehnán polorozpadlým dřevěným hrazením (asi jako mantinely). Že se jedná o "hřiště" napovídaly jen čtyři rohové světlomety o jejichž funkčnosti jsme se bohužel přesvědčit nemohli.

Za svitu světlometu a pod mým velením jsme postavili stan a po provedení lehké večerní hygieny (zuby jsme si čistili patrně na střídačce) jsme zalehli. Obavy z rušivých okolních situací jsme měli právem. Nejednalo se o projevy lásky, ale o komentáře sousedů budující svůj plátěný přístřešek. Stejně to stálo za to.

Když jsme v půl sedmé vykoukli ze stanu, nepřekáželi jsme naprosto nikomu. Vlastně jsme byli trnem v oku ostatním, kteří se drželi nařízení a své stany už dávno složili. Jelikož do společného startu zbývalo ještě jedna a půl hodiny, nechvátali jsme. Na snídani (byla gulášovka) jsme se dostavili tak, abychom ji stihli, vyfasovali si svačinu a pití a obdržený proviant si šli přeskládat do auta. Pár minut před startem se okolí hostince hemžilo lidmi. Jak uniformovaných, tak civilních. Na půl ucha jsme si vyposlechli poslední rady a návody jak nezabloudit a po pomyslném výstřelu se šli věnovat každý tomu nejakutnějšímu. Lukáš šel shánět ztracený pochodový lístek, já jsem šel navštívit svou první toaletu se šoupačkama. Oba jsme skončili jako vítězové a dosáhli svého.

Ze začátku jsme postupovali rychle, řekl bych, že dokonce dravě. Po překročení Svratky, v prudkém stoupáku, jsme potkali (spíše on nás) známého chodce. Vyměnili jsme si zdvořilostní fráze, popřáli si šťastné cesty a každý jsme pokračoval svým tempem. Trasa vedla skutečně zajímavými body a první na obdiv přišel hrad Zubštejn. Je pravdou, že čas adekvátní rozlehlosti objektu jsme tomu zrovna nevěnovali, ale cesta před námi byla ještě dlouhá.

Možná jako trest pro naše urychlené opuštění historie, možná špatným barevným značením stromů jsme se několikrát ocitli mimo trasu a byli nuceni improvizovat. A když se do toho přidala i Lukášova vypadnuvší navigace, pobíhali jsme lesem jako Jeníček a Mařenka. Chvilku doprava, chvilku vlevo. Pak Lukáš zavelel zdolat sráz a my se pustili z příkrého kopce dolů. Jakmile jsme se ocitli na asfaltce a všechny satelity nad námi nás opět našly, zjistili jsme, že jsme to sbíhali zbytečně. Naštěstí se Lukáš velmi rychle zorientoval (už bez pomocí elektroniky) a udal správný směr. Možná jsme si tím pokazili čas a ocitli se zase na ocase davu, ale nám to bylo jedno.

Šlo se krásně, cesta utíkala, bylo pořád co si říkat. V obci Karasín, pod rozhlednou, jsme se rozhodli, že si z pochodu uděláme pohodáček. Nevelká restaurace s jednočlennou obsluhou lákala k tomu, abychom si oddechli. Za prvé jsme neměli ještě kávu a druhou věcí, která nás přinutila zůstat, byla maxikobliha. Obsadili jsme židle, objednali si dopolední svačinu a poprvé si užívali společného pochodu bez špatného pocitu ze ztráty pozice. Jak říkal Lukáš, "na to už jsme přeci jen mazáci". Mlsali jsme koblihu, posrkávali kafe a krom jiného obdivovali neschopnost lidí zavírat dveře. Po zdárném načerpání sil jsme se znovu vrátili na trať. Ještě před tím, než jsme Karasín opustili, neušli naší pozornosti dva méďové nadživotní velikosti. I když paní, která oba "potkající se u Kolína" vytvořila, pochválila naši rozlišovací schopnost, nebylo to tak těžké. Anebo možná to bylo tím, že jsme už starší ročníky.

Zajímavých věcí pak nebyl zrovna přehršel, takže zmíním už jen nekonečnou okliku kolem Vodní nádrže Vír. Byla to sice štreka, ale pro mě, jako pro někoho, kdo kdysi studoval strojárnu, to bylo kouzelné. Stavbu jsem obdivoval z každého úhlu a hořce litoval, že s sebou nemám fotopřístroj. Svou odbornost jsem Lukášovi předvedl u informačních tabulí. Když jsem na třetí jeho otázku odpověděl "nevím", pochopil, že bude lepší se vzdělat z textu umístěných na panelech.

Do cíle to byl pak jen kousek. Vlastně mě dost překvapilo, že Vírská přehrada se jmenuje Vírská, protože leží v obci Vír, stejné obci, z jaké jsme vyráželi. A máme tedy před sebou posledních pár set metrů. V tomto posledním úseku se nám podařilo objevit se ještě uprostřed závodního pole. Sice zraky, které dychtivě vyhlíželi běžce v cílové rovince, na nás koukali nechápavě, ale my bedlivě opisovali trasu. Rekognoskace okolí prozradila přítomnost grilu a vůně linoucí se tím směrem nás přesvědčila o nutnosti se zde ještě ukázat. Jak jsme zcela správně odhadli, občerstvení na konci pochodu byl ranní guláš, na který jsme moc neměli náladu.

Dokončeno, gratulace a metál obdržen. Z přeplněného parkoviště (stadionu) jsme vyzvedli auto a přejeli ke klobásám, na které jsme se tolik těšili. Na grilovačku jsem nakonec musel být pozván (samozřejmě Lukášem), protože jsem poslední peníz odevzdal za magnetku. Stejně jako na kafe. Pozorujíc místní sportovní událost jsme regenerovali, odpočívali a užívali si sobotní odpoledne. Nebylo kam spěchat. Jsme přeci na pohodáčku.

Mnohokrát děkuji Lukášovi za průkopnický pochod a doufám, že si odteď budeme další stejně užívat. Jak je vidět, těch pár minut bylo jen k dobru a rozhodně nám neuškodilo. Start-cíl není jedinou alternativou.

Hodnocení

Zpracování článku (jak je článek čtivý)

vynikající

Lukáš hodnotil(a) 10.09.2017 22:52:36

vynikající

článek je starší 3 měsíce a nelze jej hodnotit

Věrohodnost článku (jak odpovídá článek skutečnosti)

slovo od slova

Lukáš hodnotil(a) 10.09.2017 22:52:49

slovo od slova

článek je starší 6 měsíce a nelze jej hodnotit

Komentáře

Komentář můžete vložit i jako nepřihlášený uživatel.

CAPTCHA Image

Lukáš napsal(a) 10.09.2017 22:57

Ja si teda kazdy pochod s Jendou,jak rikate start-cil vzdy uzival a nemel jsem nikdy pocit,ze bychom o neco prichazeli. Ono je to nekdy lepsi vyrazit a jit az do konce bez prestavky,protoze pak ta 8hod sichta rychle utece. Nasemu letnimu civilu asi uz odzvonilo a dalsi pochod 30.9.bude v maskaci. Prece jen uz bude chladneji. Takze dalsimu pochodu ,,nazdar!!!!,,

vytvořit / odpovědět

Jenda napsal(a) 11.09.2017 06:20

Zdar, zdar, zdar!!! Souhlasím, jít na konci září v lehkém tričku a kraťasech, byli bychom spíš za blázny než za mazáky.

vytvořit / odpovědět