Jak jsme se ocitli ve spárech Krakonoše

2. díl: Vzhůru k vrcholu

První noc jsme přečkali naprosto bez problémů, zlých snů a dlouhých uspávání. Tedy když pominu fakt, že jsem si dostatečně neuvědomil, že spím v jiném prostoru a při prvním Terezčině dožadování o dudlík potkalo moje čelo tvrdý rám postele nade mnou. Zatemňovací pomůcka (Luckou umě umístěná osuška) nedávala tušit, že venku je již slunečný den. Tmu, včetně našich očí, prořízlo až prudké světlo loudící se skrz otevírané dveře. Zatímco my jsme mžourali a orientovali se po hmatu, holky ihned ožily. Každá začala hopskat ve své polstrované cele a vokálně se dožadovala prvního denního krmení. Celkem rychle jsme si již zavedené principy osvojili v nových podmínkách a nebylo tomu dlouho, když holky obdržely lahev mléka.

čtvrtek 06.07.2017 publikovaný události s kamarády a přáteli Jenda
JAK (prostředky a způsoby) auto /
KDE (polohy a umístění) Čechy / sever /
KDO (osoby a obsazení) Sandra & Míra /
KDY (období a interval) dovolená / léto /
PROČ (důvody a účely) kultura / výlet, procházka, turistika /

Zanedlouho poté, co byly obě flašky prázdné, nám dobrého jitra přišli popřát Sandra s Mírou. Nebyli sice povinováni přípravou mléčných produktů, ani neměli nařízeného budíka. Prostě nechtěli proležet začátek dne. Nastala snídaně dospělých, spojená s plánováním výletu pro dnešní den. Já, jakožto silný pasivec (ne, to R tam skutečně nechybí), jsem souhlasil s procházkou blízkého okolí a výstup na rozhlednu v dalekém okolí. Sbalili jsme se a vyrazili do nedalekého Vrchlabí. Kousek za parkovištěm nás čekalo náměstí s krásnými domečky a řekou, o které mi nikdo nechtěl prozradit, jak se jmenuje (samozřejmě vtip, je mi jasné, že je to Vltava). Při průchodu uličkami jsme narazili na obchůdek s ruční výrobou. Maminka myslela samozřejmě na své ratolesti a zakoupila jim zástěrky, až budou pomáhat v kuchyni. Jestli je to odměna, anebo příprava na povinnosti jsem neřešil. Holkám to bylo jedno a maminka byla spokojená.

I Míra myslel na to, jak udělat někomu radost a pořídil si v cukrárně špičkovou (doslovně) zmrzlinu. Dolízal se s námi až k bráně Vrchlabského zámku. V něm jsme se dlouho neohřáli. Vrchlabí není vesnice, bylo ještě co objevovat a navíc jsme měli spousta kilometrů před sebou. Navíc jsme pomalu ale jistě chtěli řešit oběd. S pohledem upjatým na krásy Krkonošských roubenek a jídelní lístky jsme se ocitli před kinematografickou památkou. Stáli jsme před hospodou a dějištěm z filmu "Hoří má panenko". Jestli Vám to, stejně jako mě, nic neřekne, nic si z toho nedělejte. Jen jsem to pokládal za důležité sdělení. Možná je to také kvůli tomu, že jsem si alespoň něco zapamatoval.

Protože ani menu podávané zde nás nepřesvědčilo o tom zdržet se tu, opustili jsme parkoviště a zamířili vozmo více na sever. Naše oči potěšil pohled na Pivovarskou baštu. Sandra s Mírou šli na průzkum a my vměstnávali hladové holky do kočáru. Zatímco ostatní studovali lístky, já obdivoval nadživotního medvěda hlídajícího vchod. Servírce, která zanedlouho přišla, jsme sdělili svá přání. Lucka, která nechtěla zaneřádit oblečeních našich holek, jim objednala noky s boloňskou omáčkou. Sice to bylo nejdražší jídlo, které se po krátké chvilce objevilo na stole, ale aspoň dělalo velmi výrazné a špatně odstranitelné fleky (já prostě musel).

Spokojení, kromě tatínka, který remcal ještě hodně dlouho, jsme vyrazili do Benecka a auta nechali mezi tou galerií penzionů. Během chvilky jsme se napojili na červenou a nastala fáze výstupu. Kopec byl strmý a nekonečný. Cesta kamenitá a nerovná a tak jsme se v tlačení kočárku střídali. Ten nejzpocenější bez sil byl nahrazen osobou, u které nebyly tyhle příznaky tak očividné. Klasicky jsme místo lítosti a obdivu obdrželi na adresu kočáru výstižné "Jéééé", anebo podobná citoslovce. S každou zatáčkou přišel další stoupák a my už věřili, že jsme narazili na první kopec bez vrcholu. Nejednou jsme vzpomínali na Rakouskou dovolenou.

Nakonec útrapy skončili a my jsme se vydrápali až na Žalý. Pár minutek jsme doplňovali síly a my s foťáky šli lovit krajiny ještě nad schody. Spíše než z nádherného snímku jsem měl radost z magnetky. Široko se táhnoucí hvozdy hor jsou krásnější na živo, než v hledáčku aparátu. Za výstup jsme se samozřejmě museli náležitě odměnit. Něčím z vlastních zásob (rozpatlaná sušenka, rozmačkaný banán), ale i něčím místním (kafe). Abychom vytvořili užitečnost stativu, který s námi samozřejmě putoval, několik desítek minut jsme se oddávali vytváření selfieček (bez tyče a špulení rtů).

Následovala cesta zpátky. Zpátky na parkoviště. Cesta zpátky na parkoviště nacházející se 150 výškových metrů pod námi. Podle toho také trasa vypadala. Asi poprvé ze strachu si obsluha kočáru omotala kolem zápěstí brzdící popruh a my s Luckou litovali, že nemáme na holčičím jezdítku ruční brzdu. Opatrnost se vyplatila a všech šest se dostalo krásnou procházkou zase k autům. V lišáckém kempu nám holky předvedly doslova divadelní představení (naštěstí komedii). Krom jasného cíle nás rozesmát očividně dávaly najevo, že sil po dnešním výletu mají ještě dost (na rozdíl od nás).

Večer proběhl tentokrát bez her s občasným odběhnutím k holkám. Měli jsme přeci jen spousta zážitků a bylo potřeba si je navzájem vylíčit.

Pokračování příště...

Hodnocení

Zpracování článku (jak je článek čtivý)

vynikající

Lukáš hodnotil(a) 31.08.2017 20:31:00

vynikající

článek je starší 3 měsíce a nelze jej hodnotit

Věrohodnost článku (jak odpovídá článek skutečnosti)

nehodnoceno
článek je starší 6 měsíce a nelze jej hodnotit

Komentáře

Komentář můžete vložit i jako nepřihlášený uživatel.

CAPTCHA Image

K tomuto článku dosud nikdo nevložil komentář.

Fotogalerie

Seriál a související články

1. díl: Kufry hore, aneb odjezd

I když jsou holky pořád ještě malinké, jejich pokroky jdou neustále kupředu a co nešlo, anebo nebylo myslitelné před měsícem nebo týdnem, teď jde. Rozhodli jsme se podniknout s nimi další dovolenou, tentokrát letní a vypravit se do Krkonošských lesů a hájů, pozdravit pohádkovou postavičku (tu jsme nakonec opravdu objevili a nebyli jsme rádi) a prožít se Sandrou a Mírou další společné chvíle. Bydlet s holkama ve stanu jsme si opravdu ještě netroufli a tak Lucka vybrala kemp s malými dřevěnými chatkami. My budeme spát na místních ložích, holky uložíme do cestovních postýlek. Vše naplánované, vše promyšlené.

2. díl: Vzhůru k vrcholu

První noc jsme přečkali naprosto bez problémů, zlých snů a dlouhých uspávání. Tedy když pominu fakt, že jsem si dostatečně neuvědomil, že spím v jiném prostoru a při prvním Terezčině dožadování o dudlík potkalo moje čelo tvrdý rám postele nade mnou. Zatemňovací pomůcka (Luckou umě umístěná osuška) nedávala tušit, že venku je již slunečný den. Tmu, včetně našich očí, prořízlo až prudké světlo loudící se skrz otevírané dveře. Zatímco my jsme mžourali a orientovali se po hmatu, holky ihned ožily. Každá začala hopskat ve své polstrované cele a vokálně se dožadovala prvního denního krmení. Celkem rychle jsme si již zavedené principy osvojili v nových podmínkách a nebylo tomu dlouho, když holky obdržely lahev mléka.

3. díl: Grilovací horečka

Pátek, respektive páteční počasí, nám plán dne vlastně předurčilo samo. Podle všemožných radarů, Aladinů a meteovýpočtů mělo být vedro. A jedním ze způsobů, jak vysokým letním teplotám čelit, je umístit svoje tělo do vody. Proč by tou vodou nemohl být Jilemnický bazén? I když nejsem zrovna přívrženec veřejného obnažování, těšil jsem se na tobogány a skluzavky. Jiné vidina koupací kultury nadchla tak, že si přes noc vytvořila na hlavně vlnu alá Merylin. Viď Terezko?

4. díl: Není Krakonoš, jako Krakonoš

Samozřejmě vstávání po takovém tahu stálo za to. Alespoň u mě. Na ostatních jsem nepozoroval jediný náznak únavy, ale to je dáno tím velkým věkovým rozdílem. Bohužel po snídani šli Sandra s Mírou bourat své obydlí a nás čekal poslední společný půlden. Ten jsme se rozhodli trávit ve Vrchlabském zámeckém parku.