Zanedlouho poté, co byly obě flašky prázdné, nám dobrého jitra přišli popřát Sandra s Mírou. Nebyli sice povinováni přípravou mléčných produktů, ani neměli nařízeného budíka. Prostě nechtěli proležet začátek dne. Nastala snídaně dospělých, spojená s plánováním výletu pro dnešní den. Já, jakožto silný pasivec (ne, to R tam skutečně nechybí), jsem souhlasil s procházkou blízkého okolí a výstup na rozhlednu v dalekém okolí. Sbalili jsme se a vyrazili do nedalekého Vrchlabí. Kousek za parkovištěm nás čekalo náměstí s krásnými domečky a řekou, o které mi nikdo nechtěl prozradit, jak se jmenuje (samozřejmě vtip, je mi jasné, že je to Vltava). Při průchodu uličkami jsme narazili na obchůdek s ruční výrobou. Maminka myslela samozřejmě na své ratolesti a zakoupila jim zástěrky, až budou pomáhat v kuchyni. Jestli je to odměna, anebo příprava na povinnosti jsem neřešil. Holkám to bylo jedno a maminka byla spokojená.
I Míra myslel na to, jak udělat někomu radost a pořídil si v cukrárně špičkovou (doslovně) zmrzlinu. Dolízal se s námi až k bráně Vrchlabského zámku. V něm jsme se dlouho neohřáli. Vrchlabí není vesnice, bylo ještě co objevovat a navíc jsme měli spousta kilometrů před sebou. Navíc jsme pomalu ale jistě chtěli řešit oběd. S pohledem upjatým na krásy Krkonošských roubenek a jídelní lístky jsme se ocitli před kinematografickou památkou. Stáli jsme před hospodou a dějištěm z filmu "Hoří má panenko". Jestli Vám to, stejně jako mě, nic neřekne, nic si z toho nedělejte. Jen jsem to pokládal za důležité sdělení. Možná je to také kvůli tomu, že jsem si alespoň něco zapamatoval.
Protože ani menu podávané zde nás nepřesvědčilo o tom zdržet se tu, opustili jsme parkoviště a zamířili vozmo více na sever. Naše oči potěšil pohled na Pivovarskou baštu. Sandra s Mírou šli na průzkum a my vměstnávali hladové holky do kočáru. Zatímco ostatní studovali lístky, já obdivoval nadživotního medvěda hlídajícího vchod. Servírce, která zanedlouho přišla, jsme sdělili svá přání. Lucka, která nechtěla zaneřádit oblečeních našich holek, jim objednala noky s boloňskou omáčkou. Sice to bylo nejdražší jídlo, které se po krátké chvilce objevilo na stole, ale aspoň dělalo velmi výrazné a špatně odstranitelné fleky (já prostě musel).
Spokojení, kromě tatínka, který remcal ještě hodně dlouho, jsme vyrazili do Benecka a auta nechali mezi tou galerií penzionů. Během chvilky jsme se napojili na červenou a nastala fáze výstupu. Kopec byl strmý a nekonečný. Cesta kamenitá a nerovná a tak jsme se v tlačení kočárku střídali. Ten nejzpocenější bez sil byl nahrazen osobou, u které nebyly tyhle příznaky tak očividné. Klasicky jsme místo lítosti a obdivu obdrželi na adresu kočáru výstižné "Jéééé", anebo podobná citoslovce. S každou zatáčkou přišel další stoupák a my už věřili, že jsme narazili na první kopec bez vrcholu. Nejednou jsme vzpomínali na Rakouskou dovolenou.
Nakonec útrapy skončili a my jsme se vydrápali až na Žalý. Pár minutek jsme doplňovali síly a my s foťáky šli lovit krajiny ještě nad schody. Spíše než z nádherného snímku jsem měl radost z magnetky. Široko se táhnoucí hvozdy hor jsou krásnější na živo, než v hledáčku aparátu. Za výstup jsme se samozřejmě museli náležitě odměnit. Něčím z vlastních zásob (rozpatlaná sušenka, rozmačkaný banán), ale i něčím místním (kafe). Abychom vytvořili užitečnost stativu, který s námi samozřejmě putoval, několik desítek minut jsme se oddávali vytváření selfieček (bez tyče a špulení rtů).
Následovala cesta zpátky. Zpátky na parkoviště. Cesta zpátky na parkoviště nacházející se 150 výškových metrů pod námi. Podle toho také trasa vypadala. Asi poprvé ze strachu si obsluha kočáru omotala kolem zápěstí brzdící popruh a my s Luckou litovali, že nemáme na holčičím jezdítku ruční brzdu. Opatrnost se vyplatila a všech šest se dostalo krásnou procházkou zase k autům. V lišáckém kempu nám holky předvedly doslova divadelní představení (naštěstí komedii). Krom jasného cíle nás rozesmát očividně dávaly najevo, že sil po dnešním výletu mají ještě dost (na rozdíl od nás).
Večer proběhl tentokrát bez her s občasným odběhnutím k holkám. Měli jsme přeci jen spousta zážitků a bylo potřeba si je navzájem vylíčit.