svátek má Sabinaneděle 22. říjen 2017
článek
05.07.2017 události s kamarády a přáteli vynikající ★★★★★ Hodnocení 4 / 2 Fotogalerie 1 Komentáře 5

Seriál: Jak jsme se ocitli ve spárech Krakonoše

1. díl: Kufry hore, aneb odjezd

I když jsou holky pořád ještě malinké, jejich pokroky jdou neustále kupředu a co nešlo, anebo nebylo myslitelné před měsícem nebo týdnem, teď jde. Rozhodli jsme se podniknout s nimi další dovolenou, tentokrát letní a vypravit se do Krkonošských lesů a hájů, pozdravit pohádkovou postavičku (tu jsme nakonec opravdu objevili a nebyli jsme rádi) a prožít se Sandrou a Mírou další společné chvíle. Bydlet s holkama ve stanu jsme si opravdu ještě netroufli a tak Lucka vybrala kemp s malými dřevěnými chatkami. My budeme spát na místních ložích, holky uložíme do cestovních postýlek. Vše naplánované, vše promyšlené.


JAK (prostředky a způsoby): auto /
KDE (polohy a umístění): Čechy / sever /
KDO (osoby a obsazení): Sandra & Míra /
KDY (období a interval): dovolená / léto / více dní /
PROČ (důvody a účely): kultura / výlet, procházka, turistika /

Abychom nezapříčinili dlouhé čekání, jako tomu bylo již několikrát v minulosti, pustili jsme se do finalizace balících a cestovních příprav brzy ráno. Zatímco holky ve spánku trávily ranní mléko, Lucka vměstnávala oblečení do připravených zavazadel a odškrtávala již uložené položky z nekonečného seznamu (A4 na pár dní je vcelku dost). Já jsem přinášel lehce rozpoznatelné věci (konvice, přepravka) a když už se moje motání se překračovalo meze, byl jsem poslán věnovat se beznástrojové montáži střešních nosičů (nových) na naše vozidlo.

Musím uznat, že kluci severští to mají opravdu dobře vymakané. Nasazení jednoduché, manipulace na jedničku a s čím jsem si nebyl jistý, našel jsem v manuálu (to už předchozí večer při kompletaci nosičů). V práci malinko vadily větve, které se nade mnou skláněly. Nebýt to národní strom, asi bych ty dřevnaté šlahouny serval. Piplačka byla vyladit přečnívající konce nosníků tak, aby byly na obou koncích stejně dlouhé. Ne snad, že by to nějak zvláště ovlivňovalo jízdu (rozhodně ne, těmi deseti milimetry), ale požitek z dobře odvedené práce je k nezaplacení. Po deseti minutách jsem spokojeně odcházel s pohledem na kolejnice umístěné na naší střeše.

Holky byly již vzhůru a bytem zněly jejich líbezné hlásky. Bohužel nám nevěnovaly jinak milé brblání a nerušivé žvatlání. Jejich bystré hlavičky patrně zaregistrovaly mimořádnou událost a rozhodly se nám (hlavně mamince) odjezd patřičně zpříjemnit. Aby Lucka zabránila postupnému a opětovnému vybalování již zabalených věcí od dcerek, umístila je do postýlek. To se jim ovšem nelíbilo, protože nemohly maminu následovat. Já jsem radši popadl co postávalo v předsíni a juchal s tím k autu. Nejvíc jsem se těšil na to, jak na střechu umístím to nejobjemnější zavazadlo (dětské hadříky). Kufr jsem přinesl v druhé várce (první je vždy kočárek). Slavnostně jsem pozdvihl zavazadlo a umístil jej na nosič. Šířka bagáže nedosahovala ani zdaleka vzdálenosti špruslí. No, tak loďák na střechu nepůjde. Nevadí, o zeď předsíně opřené čekají ještě postýlky. Při mé třetí cestě pro zavazadla (jedeme skutečně jen na prodloužený víkend) se ozval zvonek. Sandra s Mírou jsou tu. Chvátal jsem jim otevřít a mezi dveřmi je ujistil, že jsme nachystaní a že fakt, že nejsme ještě všichni v autě, je jen velmi dočasný.

Samozřejmě oba z dvojice přiložili ruce k dílu. Sandra se odebrala na pomoc Lucce, Míra se chopil igelitek a já popadl postýlky. Chtěl jsem Mírovi předvést, jak jsem vytůnil vozidlo. Místo chlubení jsem opět předvedl svou neschopnost měření. Jeden konec cestovního nábytku byl sice opřen o lyžinu nosníku, ale druhý konec dosáhl jen na střechu. Míra jen prostě konstatoval, že šprusle musí přijít blíže k sobě a nad mou námitkou o sedmdesáti centimetrové mezeře uvedené v manuálu jen mávl rukou. Rychlým zásahem jsme upravili vzdálenost nosičů a získali tak možnost vézt postýlky mimo vnitřní prostor auta. Jakožto nováček v této oblasti jsem upoutal náklad co nejlépe jsem dovedl a lože pořádně stáhl (jak se ukázalo později, až moc). Kytara měla smůlu, s konečnou platností bylo rozhodnuto, že hrát nebudeme. Struny bychom snad někam vměstnali, ale dřevěný zbytek už se nevešel. Holky, všechny čtyři, přišli za námi na parkoviště, upoutali jsme děti, nasedli a hurá na dovolenou. Bylo deset.

I když jsem zachytil fakt, že mou mailovou schránkou proletělo několik zpráv o průběhu dnešního (i následujících) dne, obsah vzkazů jsem neznal. Zjevně proto jsem tupě sledoval Mírovo auto a několikrát se nechal překvapit brzděním, anebo odbočením. Moje urputné sledování světlemodrého kufru skončilo (alespoň dočasně) na parkovišti po hodině a půl jízdy. Vybalili jsme kočár (vlastně všechno a až pak kočár), umístili do něj holky a šlo se na výlet. Strašně rád bych Vám podal informaci o tom, kde že jsme to zastavili, ale nemůžu sloužit. Míra mi kladl důrazně na srdce, že nechce, aby tenhle kout naší republiky byl uveřejněn. Samozřejmě kecám, prostě si to nemůžu vybavit. Po klikaté a někdy kamzičí stezce jsme se prošli tam a zase nazpátek. Cestou jsme si vyslechli několik obdivných i prazvláštních komentářů od kolemjdoucích.

Následoval pokus o naobědvání se. Sandra s Mírou měli něco v rukávu, ale po příjezdu se ukázalo, že trumf, kterým se chtěli blýsknout, znají v širokém okolí. Inu najít dobrou restauraci s volným místem k sezení v pravé poledne, to se jen tak nepoštěstí. Abych nepřekážel, neúčastnil jsem se hledání obědové alternativy, ale zkoumal jsem potrhaný obal na cestovních postýlkách. Jak jsem psal na začátku, utáhl jsem to zřejmě až moc poctivě. Ale aspoň nic neuletělo. Zatím. Když někdo z průzkumníků vítězoslavně zahlásil nalezenou restauraci, naskákali jsme do aut a dopravili se až do Jilemnice na Šaldův statek. Přivítala nás krásná roubená chatka, parkoviště s dvěma neobsazenými místy (to bylo znamení) a uvnitř rodina právě opouštějící šestimístný stůl. Nečekali jsme ani vteřinu a míst se zhostili. Paní servírka nás po chvilce malinko přesadila. Zřejmě jí vadila nepřekonatelná překážka v podobě dětské židličky. Obdrželi jsme dřevěné jídelní lístky a za chvilku měli v objednávce jasno. Prim hrály bramboráky. Dvakrát se směsí, dvakrát s masem. Způsobné dlabání si holky (mám na mysli Terezku s Julinkou) pokazili závěrečným povykem, díky kterému jsme s Luckou urychlili naše hodování.

Abych nepřijel do kempu s pár kováky, naplnil jsem si papírovou ceninou peněženku. Pak stačilo ujet pár kilometrů (většinou v souladu s dopravními značkami), z okrsky hodně prudce (a nečekaně) odbočit a ocitli jsme se před závorou Holiday Parku Liščí Farma. Nastala fáze lejstrování, seznamování a předávání. Manželé odvedle dostali po minutě cedulku s číslem, já jsem musel podepsat tři papíry, obdržel jsem klíček a ještě nádavkem zákaz parkovat v blízkosti chatky. Abych nepoškodil dokonalý růst místní trávy. Držel jsem se tedy instrukcí a zaparkoval několik desítek metrů před naší chatou. Sice to bylo k našemu obydlí do kopce, ale zato se tam špatně dostávalo. S první várkou zavazadel umístěných u chajdy mi neunikla vozidla postávající u okolních obydlených stavení. Sice jsem si zabrblal, ale do porušování nařízení se mi nechtělo. A tak jsme s velkou pomocí přátel sestěhovali do boudy. Prostor, který je možný obývat ve čtyřech dospělých lidech, začal po umístění postýlek připomínat samotku těžkého žaláře. To nám později potvrdili i Sandra s Mírou. Ti si právě postavili plátěný přístřešek a odhadovali obsah stanu vyššími rozměry. Oproti nim jsme alespoň vlastnili zásuvku na střídavý proud.

Zabydleni jsme byli (rozhodně ne vybaleni) a tak jsme se vydali na průzkum areálu. Podle různých ukazatelů a informací od paní recepční zde bylo adrenalinové centrum, paintballová střelnice, letní kuchyň a minigolf s tenisovými kurty. Nechali jsme se vést uličkami a z pomyslného seznamu odškrtávali navštívené anebo objevené. Dětské hřiště v kombinaci s adrenalinovým centrem jsme našli rychle. Atrakce stejné, jen někde byl odšroubovaný bezpečnostní prvek, anebo se houpačka podivně klinkala. Druhou z kuchyní jsme objevil schovanou pod stromy, nedaleko kurtů. Co nám ale dalo skutečně zabrat byla ta střelnice. Nakonec jsme identifikovali i ji. Nevěřícně jsme koukali na překližkovou stěnu s nakresleným terčem a obrysem paňáka. I tak jsme ještě drobet pochybovali, ale přimontovaná hadice s kropítkem nás přivedla ke stoprocentnímu poznání. Protože začalo lehce krápat, popadli jsme holky a utíkali se schovat pod přístřešek místního baru. Čekání jsme si rozhodli zpříjemnit popíjením něčeho dobrého a tím oficiálně otevřít dovolenou.

S koncem deště nastal i čas koupele a spánku pro dcerky. S mírnými komplikacemi (jakože jsem nechal Julinku si rozbít skoro hlavu) se nám zdařilo obě holky uvést v čistotu. Umístili jsme je do jejich postelí a já se pustil do čtení "Fimfárie". Jestli nechováte k žlutému trpaslíkovi sympatie, neděláte dobře. Na naše holky fungoval velmi dobře. Alespoň ten večer. Po pár stránkách se neozývalo žádné kňučení ani brekot. Bylo uspáno.

Večeři jsme si dali u nedalekého stolu, který jsme víceméně pojali za svůj. Baštili jsme, povídali si a k tomu všemu stihli i několik partií karetních her.

... pokračování příště


pdf

Článek si můžete vygenerovat a uložit jako PDF dokument.

články seriálu

Kufry hore, aneb odjezd (1. díl)
Vzhůru k vrcholu (2. díl)
Grilovací horečka (3. díl)
Není Krakonoš, jako Krakonoš (4. díl)
Zobrazit celý seriál

fotogalerie

Dovolená Krkonoše, výlet neznámo kde

29.07.2017

přejít na fotogalerii

hodnocení

Ohodnoťte zpracování článku. Je článek čtivý, anebo by to malé dítko sesmolilo lépe?

hodnocení zpracování článku

Ohodnoťte věrohodnost článku. Je článek pravdivý, anebo výplodem autorovi fantazie?

hodnocení věrohodnosti článku

komentáře

obrázek hosta 31.08.2017 09:40
Sandra odpověděl(a)
Jenda: Jinak k dnešnímu dni jsem si ráčil všimnout, že střešní nosiče už jsou pouhou vzpomínkou. Nějaký hodný člověk nám je odmontoval. I bez klíče.
Děkujeme, doufám, že Vám alespoň spadnou na nohu a zpřelámou pár kostí.
To si děláte legraci???? Tak to se přikláním k té otevřené zlomenině jak zmínil Lucík,  a ta prý opravdu hodně bolí.
obrázek hosta 23.08.2017 23:00
Lucík odpověděl(a)
Jenda: Jinak k dnešnímu dni jsem si ráčil všimnout, že střešní nosiče už jsou pouhou vzpomínkou. Nějaký hodný člověk nám je odmontoval. I bez klíče.
Děkujeme, doufám, že Vám alespoň spadnou na nohu a zpřelámou pár kostí.
Ja doufam, ze ta zlomenina bude alespon otevrena a hodne bolestiva. A nebo ze ty nosice nekdo ukradne dotycnemu zlodeji.
obrázek hosta 23.08.2017 22:59
Lukáš napsal(a)
Hezky clanek a zvlast ta cast,jak i tobe vadil nas narodni strom,nami receno zas..... Lipa. Tech nosicu je mi lito,ale je videt,ze lide se nezaprou a se vsim si poradi a nic je nezastavi. 
obrázek hosta 23.08.2017 22:58
Lucík napsal(a)
Ta knizka je Fanfarie. Mas spatne pismenko. A zapomel jsi podotknout, ze cteni bylo zajimave i pro nas. Pisatel ma fantazii jako dite
obrázek hosta 23.08.2017 22:44
Jenda napsal(a)
Jinak k dnešnímu dni jsem si ráčil všimnout, že střešní nosiče už jsou pouhou vzpomínkou. Nějaký hodný člověk nám je odmontoval. I bez klíče.
Děkujeme, doufám, že Vám alespoň spadnou na nohu a zpřelámou pár kostí.
Chcete vytvořit komentář?
komentování článku

Pokud jste nepřihlášený návštěvník, jsou jméno i komentář povinné parametry a bez jejich vyplnění nedojde k uložení Vašeho komentáře. Pokud jste přihlášen, Vaše jméno je automaticky předvyplněno.

Pokud chcete komentář vložit jako reakci na předchozí komentář, vyberte tento komentář ze seznamu.

Před odesláním prosím vyplňte i kontrolní součet protirobotího opatření.

vizitky

Chcete přiřadit vizitky?

Bohužel nemáte právo zobrazit formulář: přiřazení vizitek článku.