svátek má Nikolapondělí 20. listopad 2017
článek
21.04.2017 události s kamarády a přáteli vynikající ★★★★★ Hodnocení 2 / 1 Fotogalerie 0 Komentáře 1

Seriál: Jak jsem znovu chodil do trojúhelniku

1. díl: Rozjezd

Ano, říkal jsem okamžitě poté, co jsem s velkými obtížemi (a kupou nadávek) prošel cílem svého prvního extrémního pochodu, že se již ničeho podobného znovu nezúčastním. Ano, odsouhlasil jsem Lukášovi, že ho sám budu jakýmkoliv způsobem odrazovat od pokušení znovu se přihlásit. Ano, při líčení svých zážitků ostatním jsem se dušoval, že mi to jednou stačilo. A ano, jsem člověk zapomnětlivý, nepoučitelný a jak budou dokazovat následující řádky, i prolhaný. Stačil pouhý rok od onoho osudového pochodu a já si začal pohrávat s myšlenkou, že zopakovat si štreku by bylo zajímavé.


JAK (prostředky a způsoby): pěšky /
KDE (polohy a umístění): Čechy / jih /
KDO (osoby a obsazení): Lukáš /
KDY (období a interval): noc /
PROČ (důvody a účely): adrenalin / sport, hry / výlet, procházka, turistika /

Rozhodnutí, i když registrace již proběhla, nakonec přerušila lehká Lukášova indispozice. Zlomil si kotník. Jen díky tomu (kdyby si poranil jiný orgán, jako ruku nebo žebro, určitě bychom šlapali) se pro nás marš nekonal. Já jsem toho rozhodně nelitoval. Vnímal jsem to jako znamení shůry, abych nepokoušel svoje zdraví. Rok se ale minul s dalším a když jsme s Lukášem procházeli pochodový kalendář, narazili jsme znovu na termín čtvrtého ročníku Military Death March. Pocity bezmoci, bolest a únava byly dávno zapomenuty a vidina získání dalšího metálu byla silná. Mozkem se provrtávala myšlenka, že jsem to už jednou dokázal, tak proč to nezopakovat. Samozřejmě na bojiště dorazily i pochyby a strach, ale nebyly tak silné. Navíc neměly tak silnou podporu jako odhodlání pochodovat. Postrádaly Lukáše. Termín schválen a rezervován, registrace úspěšně provedena, stejně jako platba. Ihned poté, co jsem obdržel potvrzení a startovní číslo, začal jsem svého činu litovat. Vybavovaly se mi obrazy bolavých nohou, unavenosti a nekonečného fyzického i duševního utrpení. Bohužel pozdě.

S blížícím se termínem ve mě více a více rostly obavy a pochybnosti "co když". Lukáš nad mými negativními poznámkami pokaždé mávl rukou (obrazně, většinou jsem si volali) a ujišťoval mne, že není čeho se bát. Dále poukazoval na již splněnou misi. Nikterak nebral ohled na to, že jsem o dva roky starší, zfotřil jsem a minulá sezona byla na pochody hodně slabá. Prostě to budu muset ujít. A tak jsme se v pátek odpoledne sešli, nakoupili mraky tyčinek, které měly na obalu slovo "energie" (anebo obrázek blesku), něco k večeři a jeli si užívat víkend po svém. Během jízdy jsme probírali časový harmonogram, plánovali rozvržení sil (vtip) a vzpomínali na úskalí trasy. Jelikož start pochodu byl nastaven na 22tou hodinu a z Lukášova sídla je to kratší, než z Prahy, přesunuli jsme se tam.

Protože organizační nároky na mě byly nulové, mohl jsem, zatímco Lukáš lítal po domě a dával dohromady materiál, sedět u stolu, srkat kafe a povídat s Káťou, Domískem a Davídkem. Nekonečný proud brebentění o nejpodstatnějších problémech dětského světa zastavila až polévka, která se před večeří podávala (ano, svým hostitelům jsem sežral i večeři). Za vývarem následovaly ještě zakoupené párky s několika rohlíky a v břiše mi začal bujet silný pocit přežranosti. Ideální stav. Navlékl jsem se do zeleného, sbalil jen potřebné (všechno kromě civilu) a zahlásil připravenost. Vsoukali jsme se do auta a za vydatného mávání jeli k Šumavě.

Ve Strakonicích jsme nabrali ještě dalšího člena výpravy. Lukášova kolegu Davida. Když mi David oznámil, že je to jeho první pochod vůbec a nijak se nepřipravoval, uvrhl mě v úžas. Přiznal jisté obavy a předem se omlouval za to, že na trase bude možná pronášet hanlivé až vulgární výrazy. Ubezpečil jsem ho, že nebude rozhodně jediný a možná ani první, kdo nespisovný monolog započne. Cestu Lukáš trefil bez jediného zaváhání, aniž by použil navigaci. Ta mu totiž znenadání vypověděla službu a to znamenalo, že při pochodu se budeme orientovat podle hvězd, citu a mého mobilu. Z poslední volby jsem měl velkou obavu. Hlavně proto, že navigaci nevyužívám od té doby, co jsem skončil díky ní v bodlácích.

K branám autokempu jsme dorazili chvilku před devátou a dost nás překvapilo, že umisťování vozidel mělo na starosti několik panáčků v líbivých vestičkách. Proč řídí parkování vozidel nám bylo hned jasné. Oproti minulému pochodu, kdy na ploše bylo pár vozidel, teď připomínal travnatý plac parkoviště několikadenního festivalu (ať už jakéhokoliv). Očividně šílenců stále přibývá. Na parkovišti, kolem stanů a vůbec mimo vozdilo vládlo nehezké, dalo by se říci podzimní počasí. Srovnávat klima otevřené krajiny s pohodlím kabiny jsme nemohli dlouho. Báli jsme se, že bychom nevystoupili. Zkoumal jsem také otázku, jestli plášťenku přeci jen neunesu anebo je moudré jí nechávat zde. Lenost nakonec vyhrála a já ji odložil na sedadlo. Tam mi sice proti dešti neposlouží, ale batoh aspoň nebude tak těžký. Ostatní kapsy batohu byly vyplněny jídlem, módními doplňky uniformy (dvoje fusekle s čapkou) a elektronickými vychytávkami. Dešťovými kapkami ozdobenými okny jsme pozorovali (a poslouchali) okolí.

Jakožto jediný cestující na pravé straně jsem byl vystaven strašlivému pohledu na ženu, která se za svitu lampičky převlékala. Klukům zůstal tento jev skryt, zato měli možnost pozorovat výbavu a obdivovat motivovanost civilních pochodujících. Nevím, kdo z nás na tom byl hůře. Blížící se desátá naše suché sezení ukončila a my jsme se ponořili do tmy, chladu a vlhka.

Motivační proslov jsme prošvihli a na startovní pásku dorazili z menší skobou. Přeci jen, teplo bylo pro nás prioritnější, než vyslechnutí stimulačních vět. Za svitu luny (nic tak romantického nebylo, navzájem jsme se oslňovali čelovkami, protože bylo pod mrakem) jsem nahodil sledovače trasy a vyrazili jsme. Na první pohled bylo očividné, že se počet přihlášených od minulého závodu rapidně zvýšil. První kroky představovaly pohyb obchoďákem během novoročních výprodejů. Nešlo to. Chvilku jsme se s ostatními pošťuchovali (borci s holemi byli ve výhodě), předbíhali i nechali se předbíhat, ale po najetí na červenou stezku a opuštění hlavního toku, jsme mohli konečně využít celou plochu komunikace. Vzdálenost k cíli klesala, nicméně zbývající počet kilometrů byl stále katastrofální.

Prvním styčným bodem, na který jsme se soustředili bylo úpatí Boubína. Jelikož jsme začínali na nějakých sedmi stech metrech nad mořem a vyšplhat jsme se museli na 1200, bylo to jak jinak, pořád do kopce. Naštěstí nebylo stoupání nudné a monotónní. Kamenitou cestu brzy vystřídalo bahno a nakonec se nám ukázal i sníh, který pak pokryl vše. Jako zástup světlušek jsme rajzovali noční krajinou a v duchu odpočítávali kilometry. S každým dalším rozcestníkem přišlo zklamání. Naše odhady byly přehnané. Jinak nemluvný rotmistr David prohlásil, že je to pakárna a bez dalších slov kráčel dál. Lukáš nám připravil i drobné terénní dobrodružství poté, co jsem se dlouho nepodíval do navigace. Naštěstí jsme odbočili z trasy jen zlehka, takže stačilo prolézt třemi křovisky, dvěma pangejty, překonat nějaký ten elektrický ohradník a byly jsme zpět na červené.

Během nočního pochodování konverzace trochu vázla. Ale kdo by o půl třetí diskutoval? Drobná unavenost se v mém případě projevila krom nemluvnosti i jemnými odklony od středu komunikace. Jinými slovy jsem se potácel od jedné krajnice ke druhé a několikrát se probral právě včas. Když už se zdálo stoupání nekonečné, přišla nějaká ta rovina, mírné klesání a znovu stoupání. Na rozmanitost tvaru krajiny jsme si ztěžovat nemohli. Na ostatní jsme neviděli. Po pětadvaceti kilometrech se před námi objevily Volary a první záchytné, oddechové a kontrolní místo. Protáhli jsme se spícími ulicemi a dorazili do kulturního sálu. David, na něhož dopadla stinná stránka pochodu, začal trochu laborovat nad tím, že svůj boj vzdá a opustí nás. Naštěstí ovládá Lukáš dost silné přesvědčovací nástroje, takže mu to rychle vymluvil. Čaj, nakrmit, přebalit, naplánovat, krátce oddechnout a vyrazit dál. Stále ve třech jsme se pustili do druhé etapy pochodu.

... pokračování příště


pdf

Článek si můžete vygenerovat a uložit jako PDF dokument.

články seriálu

Rozjezd (1. díl)
Nudné a monotónní šlapání (2. díl)
Zobrazit celý seriál

hodnocení

Ohodnoťte zpracování článku. Je článek čtivý, anebo by to malé dítko sesmolilo lépe?

Tento článek je starší než 3 měsíce (7 měsíců) a proto jej nelze hodnotit.

Ohodnoťte věrohodnost článku. Je článek pravdivý, anebo výplodem autorovi fantazie?

hodnocení věrohodnosti článku

komentáře

obrázek hosta 28.04.2017 21:11
Lukáš napsal(a)
Uz se tesim na dalsi dil miniserie.
Chcete vytvořit komentář?

Tento článek je starší než 6 měsíců (7 měsíců) a proto jej nelze komentovat.

vizitky

Chcete přiřadit vizitky?

Bohužel nemáte právo zobrazit formulář: přiřazení vizitek článku.