Když jsme se odpoledne sešli v chalupě zase všichni, povyprávěli jsme si zážitky. Kluci u skládání stavebnice brebendili o tom, jaké to bylo na sjezdovce. V čase osobního volna (když holky spaly) jsem splnil zbytek úkolů a celý seznam úspěšně odškrtal. Poslední večer bylo koupání dotaženo k naprosté dokonalosti. Terezka se sice neustále bála na ní dopadající vody ze sprchy, ale nebyla to taková tragédie. A potřetí vyzkoušené postupy jsme vypilovali a celá očista našich ratolestí připomínala živý řetěz. Všechno krásně odsejpalo. Uspávání bylo otázkou minut, žádné velké výběhy do pokoje po signalizaci chůvičky se nekonaly. Ve společenské místnosti se zase házelo kostkami, jezdilo se po dálnicích a zobal se obsah misek.

Večer přešel v noc, ta v ráno a nastal poslední den našeho zimního pobytu. Ráno se šla Káťa projet s Domískem na sjezdovku a protože na Davídka by bylo další lyžování náročné, nechala nám ho doma. Jakožto plnohodnotný otec jsem se o děcko staral jako o vlastní. Zřejmě z toho důvodu jsem si všiml vzbuzeného Davídka až poté, co se oblečený ukázal u nás v pokoji. Nabídl jsem mu snídani. Chtěl pouze čaj s tím, že něco k snědku si už sežene. Uvařil jsem vodu, do hezkého hrnečku mu udělal čaj a ten zasypal něčím bílým, sypkým (v domnění, že se jedná o cukr). Chlapec snědl sušenku, vyčistil si zuby a usadil se na podlahu k hraní. Protože jsem si po nějaké době všiml plného hrnečku, připomněl jsem Davídkovi nutnost pít. On jen pípnul a věnoval se dál kostkám. Nutit ho přeci nebudu. Až po návratu Káti s Davídkem jsem zaslechl, že malý nebožák nevypil obsah hrnečku, protože slazený čaj nepije. A už vůbec není schopný pozřít tekutinu solenou.

Nastal čas balení, uklízení a vracení inventárních položek pokoje na původní působiště. Při balení jsme objevili pár drobností pod postelí, za radiátorem a v rozích. Ty co byly naše jsme si nechali, ty co nebyly naše, ale vypadaly draze, také (vtip). Pobyt a naše dovolená se pomalu ale jistě chýlily ke konci. Naskládat zavazadla do auta mi takové problémy nedělalo. Hlavním důvodem bylo spotřebování potravin (hlavně mnou) a my tak byli lehčí o dvě přepravky. Rozloučili jsme se, zadali do navigace Prahu a za vydatného mávání opustili parkoviště. Během cesty, která nebyla nijak náročná, toho holky moc nenaspaly. Chvilku se dívaly z okýnek, pak si hrály s mamkou a pak spustily svoje ukňourané blues. Jedinou alternativou tak bylo nacpat jim do pusy křupky (samozřejmě, že zdravé pohankové, které dostaly od Káti). Děcka to sice změnilo k nepoznání (míra ušmudlání byla výrazněji vyšší než kdy jindy), ale byl klid.

Dorazili jsme v pořádku, všechny děti a věci nanosili domů a po vybalení si odškrtli další "poprvé". Máme ověřeno, že jsme schopni (s pomocí přátel) už s holkama někam na pár dní vycestovat. Moc děkujeme Kátě, Domískovi, Davídkovi a Lukášovi za krásné, byť krátké dny na horách a za velkou míru pochopení, přizpůsobení a trpělivosti, kterou s námi měli. Samozřejmě musím poděkovat i holkám, že to s námi podnikly a byly hodné. Těším se na další rodinné výlety a pevně doufám, že jich bude minimálně desetinásobek, než jsme dosud podnikli ve dvou.