Kluci se sice viděli na sjezdovce, ale museli s námi mít ještě chvilku trpělivosti a počkat, až nafasujeme dřevíčka a botky (já jsem navíc před autem provedl striptýz). Pánovi za pultem stačily pouze tři hodnoty. Váha, výška a velikost nohy. Zbytek, jako barvu, materiál a vzor, vybral sám. Odzkoušeli jsme výstroj a spokojeni odešli k lanovkám. Pro permice jsem byl vyslán já. Zřejmě také proto nám chyběla kartička pro Davídka a on musel podlézat napoprvé turnikety. Závěsná lavice náš dopravila na vrchol modré sjezdovky. Davídka, kterého měl Lukáš "na pejska", obdržel kšíry a sjížděl s tátou, já jsem stínoval Dominika. Tedy stínoval, někdy jsem měl co dělat, abych mu stačil. Za tři hodiny, které jsme si zakoupili, jsme si užili spousta lyžování. Počasí nám přálo a vykouzlilo nad sněhem modrou oblohu bez mráčku. Bohužel sluníčko a teplo vytvořily kromě příjemného zážitku také mokrý a těžký sníh. Pár sjezdů krátké modré, několik sjezdů dlouhé modré a lyžování byl konec. S Lukášem jsme odevzdali vše nafasované, kluci se přezuli ze sportovního do civilního.
Holky nám přijely naproti. Začalo plánování, jak se vrátíme zpátky do chaty. Jestli rovnou kolmo, anebo se projdeme. Volba nakonec padla na pěší procházku s tím, že se s Lukášem pak projdem zase zpátky na parkoviště a vyzvedneme auta. Koneckonců, byla bych jich škoda je tam nechat. Vyrazili jsme. Po dvou stech metrech se z kočárku začínal ozývat srdceryvný brekot. I přes všemožné houpání, vrklání, vracení dudlíků a pantomimické vystoupení holky (ty nejmenší) rozhodly. Hlad je nepřekonatelný, návrat do Abertam bude auty. S Lukášem jsme provedli "čelem vzad" a popoháněni hlasy ve vysílačce se vrátili pro dopravní prostředky.
Dle možností proběhl oběd a Lukáš se pomalu balil. Dovolená mu končila odjezdem autobusu z Karlových Varů o čtrnácté hodině. Čtyřicet minut před tímto termínem jsme vyrazili a já pozorně hltal krajinu s obavami, že bez navigace (kterou jsem neměl) se k rodině už nevrátím. Naštěstí mi Lukáš podával přehršel orientačních bodů. Dle jeho slov byla "cesta pořád rovně, pouze v několika případech je potřeba odbočit.". Obavy, kde skončím a jestli se tam ještě bude mluvit mým rodným jazykem rostly. Vyhodil jsem Lukáše kousek od autobusového nádraží a začal se nahlas (v autě nikdo nebyl) modlit. Jako básničku jsem si odříkával, kde mám zabočit a kde naopak ne. Už už jsem vyjížděl z lázeňského města a měl radost, že stále potkávám objekty, které jsme potkávali cestou tam, když se mi rozezvučel telefon. Volajícím byl Lukáš. Proto jsem neváhal, zastavil a poslouchal. Dozvěděl jsem se, že autobus sice stihnul, nicméně se do něj nevměstnal, protože byl plně obsazen. Proto je jedinou alternativou autobusový spoj z Abertam, vyrážející kolem šesté hodiny večerní. Moje srdce zaplesalo. Dostal jsem šanci strávit s kamarádem ještě pár hodin. Otočil jsem se a fofroval zpět k zastávce. Nevím, jaká chemická reakce se odehrávala v mém mozku, ale zjistil jsem, že když mám radost, celkem mi to myslí. Lukáše jsem našel na stejném místě, na jakém jsem ho opustil. Otevřel dveře, na tváři vytvořil pokerový výraz a omluvil se mi, že před chvilkou našel ještě jeden spoj, který jede z Varů za půl hodiny a na svou rezervaci dostal potvrzení. Nadobro jsme se rozloučili a já se znovu rozpomínal na cestu.
Povedlo se. S jedním omylem (to byla odbočka v Abertamech) jsem se prokousal přímočarou spojnicí. Navíc jsem cestou nezpůsobil žádnou dopravní nehodu. Po mém návratu na mě čekal dopis od Domíska, ve kterém připravil (s pomocí ostatních členů) deset speciálních úkolů. Zadání hovořilo jasně. Musím je splnit všechny před odjezdem domů. Do plnění jsem se pustil hned, se vší vervou. První úkol nařizoval rozluštit morseovku. Sice některá písmena ovládám, ale u písmene "Q", které zpráva obsahovala, jsem se na hodně dlouho zasekl. Navíc se nejednalo o souvislý text, ale písmena, takže dedukce použít nešla. Se schválenou nápovědou jsem uspěl a hned si vybral další čísla v seznamu. Podal fyzický výkon (běhal jsem kolem dokola baráku) a měl připravit večeři. A já hlupák se zeptal kluků, co by si dali. Oba souhlasně vykřikli (a já počítal, že si to odbudu chlebem), že palačinky. Když jsem s hrůzou v očích pohlédnul na Káťu, jen se smála. Všechny ingredience měla s sebou a chybějící mouku a vejce ochotně koupí v místním koloniálu. Bylo to jasné. Z oprátky, kterou jsem nachystal sám na sebe, už hlavu nevytáhnu. Při odpolední procházce jsme se stavili v krámku a já se večer (po uspání holek) postavil s pánví v ruce ke sporáku.
Přípravu těsta jsem dal z hlavy. Kromě špaget je to totiž jediné jídlo, které jsem schopen uvařit. Potíže nastaly až při tepelném zpracování žluté hmoty. Plynové hořáky jsem na sporáku hledal marně a místo nich našel plotýnky. Pánev s rovným dnem jsem také hledal celkem dlouho a celkem marně. Do díla jsem se tedy pustil s tím, co bylo. Číslíčko na plotýnce jsem trefil až na potřetí, takže na první palačinku čekali kluci celkem dlouho. Navíc se mi, při prvním pokusu o obrat ve vzduchu, urvalo držadlo pánvičky, takže jsem musel přezbrojit na bytelněji vypadající wok. Z půl litru těsta jsem nevyrobil ani jeden trhanec, jen poslední kusy byly malinko tmavší. Ale nikdo si nestěžoval (možná proto, že velkou většinu jsem snědl já), takže považuji celou akci za úspěch. Po večeři jsme hráli novou hru "Krycí jména". Na kluky to bylo krapet náročnější, protože si vyložili pravidla a hlavně cíl hry, po svém. Zatímco dospělí se snažili odhalit všechny spolupracovníky vlastní informační agentury, Domíska s Davídkem nejvíc zajímalo, kdo je vrah (druhá nejnepodstatnější postava hry, hned po kolemjdoucích). Abychom ukojili tužby mladých hráčů, zajezdili jsme si před cestou do postelí ještě tiráky. Lucka byla řidičem, Davídek bankéřem. Zatímco jsme drandili se svými zakázkami křížem krážem, Davídek vysílením usnul. Usnul tak vehementně, že jsme ho museli ze společenské místnosti odnést.
