Tak jako obvykle, kolem sedmé hodině večerní jsme položili holky do postýlek, popřáli jim krásných snů a zhasli. A jako obvykle se po několika vteřinách ozvalo z pokojíku nesouhlasné pobroukávání plynule přecházející v pláč. Naštěstí uspávání nebyl dlouhodobý proces a po krátké době se zpoza dveří neozývalo zhola nic. I chůvička oněměla. Zdálo se, že obě dcerky jsou v říši snů. Lucka chtěla ještě ověřit tento fakt a šla se vykoupat. Dětská ložnice zůstala bez hlesu. Bez jakéhokoliv strachu z potíží jsem poslal Lucku spát a věnoval se ještě večerní činnosti. I mne nakonec přemohla tíha spánku a já ulehl také. V hlavě mi probíhaly události minulé a naskakovaly aktivity ranní. K těm ale ještě tak brzo dojít nemělo.
Bylo zhruba kolem půlnoci, když jsem procitl. Důvodem byly nezaměnitelné zvukové projevy neklidného spaní Julinky. Šustění peřinky doplňovalo kňourání a neustálé převracení. Vstal jsem, dobelhal se k postýlce a pokusil se o uspání. Bohužel, ani pohlazení (opakované), ani několikrát nasazený dudlík nepřiměl dcerku, aby dál spala. Navíc jí trápilo špatné dýchání. Aby alespoň Terezka zůstala v klidu spát, popadl jsem Julinku, plenu textilní, plenu papírovou a odebral se do obýváku. Rozespalá a trochu smutná očka mi prozradila, že do spokojenosti je potřeba něco udělat.
Nacvičenou manipulací jsem přebalil dítko a přemítal, co dál. Sípání zesílilo a já si vzpomněl na meducínu ve skříňce, kterou bych mohl pacientovi podat. Sirup pro zpřístupnění dýchacích cest s příchutí karamelu. Přečetl jsem si návod, dal Julince pro jistotu ještě cucnout čaje a podle instrukcí nabral do stříkačky medu podobnou tekutinu. Při první dávce se Julinka zakřenila, podruhé mi dala jasně najevo, že jí to nechutná a napotřetí mi uhýbala. Vlídnými slovy jsem jí ubezpečoval, že jí medikament pomůže a bude se jí lépe dýchat a mě spát. Julinka neochotně spolkla a začala zábava.
Pohyb ústy a zvuky dávení mi byli dobře známé. Zvláště po dlouhém večeru tráveném s alkoholem. Jak si tam Julinka tak hezky ležela v pyžámku, zakuklená ve spacím pytli, vylétlo z ní snad všechno, co za ten den vypila. Bylo to, jako bych na ní vylil vrchovatý hrnek kafe. Po tomto incidentu nemohlo následovat samozřejmě nic jiného, nežli urputný pláč. Se strachem jsem rychle prolétl zrakem písmena na obalu lahvičky. Lze to podávat malým dětem, množství jsem zachoval a podával po malých dávkách. Tohle bylo v pořádku.
Začal jsem se uklidňovat. Jsem přeci svědomitý otec, tuhle situaci zvládnu. Prvním krokem je převléct a umýt mimino. Odstranil jsem všechny vrstvy oblečení, včetně deky a vydal se s nebohou Julinkou do koupelny. I když koupání mi také není neznámé, něco jsem tu postrádal. Za prvé nebyla napuštěna voda ve vaničce, za druhé nebylo v pokoji vytopeno (teplem, ne vodou) a za třetí mi chybělo suché pyžamo. Napouštění vaničky jsem zavrhl. Přeci nebudu kvůli otření napouštět zdlouhavě několik litrů. Dobrá, napadlo mě, upatlané dítě jen otřu. Další překážka. V koupelně byla spousta hadrů na vše možné. Na podlahu, na prach, ale na nemluvně žádné. To už jsem měl o Julinku opravdu strach. Nenechám jí přeci svou neschopností nastydnout. Rezignoval jsem a šel pro pomoc.
Vzbudit někoho jemně, aby nedostal šok, ale přitom rychle skoro nejde. Já se o to pokusil a vzbudil manželku s tím, že se nic neděje, ale potřeboval bych pomoct s Julinkou, která mrzne na podlaze poté, co jsem jí asi přiotrávil. Lucka byla během vteřiny na nohou a utíkala do koupelny. Bylo mi ukázáno, kde jsou žínky a kde jsou seštosovaná pyžámka. Bohužel se nám při noční operaci probudila Terezka. Chvilku mrkala z postýlky, co to vyvádíme se ségrou, pak si žbrblala a pak nám dala jasně najevo, že už spát nebude. To se nám hodilo, zvlášť, když byla skoro jedna ráno.
Nastalo uspávací rodeo. Já třásl s Julinkou, v naší ložnici se prala Lucka s Terezkou. Já měl nakonec to štěstí a dcerku udundal. Bohužel v druhém případě se to ne a ne povést. Abychom nemuseli uspávací rituál donekonečna opakovat, vlezli jsme si do obýváku. Terezka škrábala, tahala, vrtěla se, vzpírala a dokonale se bránila spánku. Po pětačtyřiceti minutách marných pokusů napadla Lucku spásná věc. Nakrmíme jí. Ohřál jsem tekuté, bílé, sladké krmivo a pomocí dudlíku ho vměstnali do Terezky. Pomohlo to. Pláš přešel v brebentění a to ve spánek. Lucka položila dcerku do postýlky a oba jsme se zachumlali do peřin.
Bohužel ne na dlouho. Mozek ještě nestačil zaregistrovat mou touhu po odpočinku a Julinčina postýlka začala zase ožívat. Vyskočil jsem a jal se do kolébání. S vidinou probděné noci jsem se modlil ke všem svatým a uspával ze všech sil. Podařilo se. Když jsem zalézal do pelechu, na hodinách byl číselný údaj 2:31.
Ráno jsem se Lucky ani neptal, jestli si odpočinula. Celý maraton mi ale dal několik zjištění. Slibovat se nevyplácí, devadesát mililitrů mléka je lepší než hodina uspávání a hlavně, kde jsou žínky.
