Krom jiného, byly holky obdarovány sešívanými (Slávistickými) dupačkami, aby se staly plnohodnotnými členkami rodu a věcí denního použití pro vyšší úroveň (co se věku týče). Dostaly hrací krtečkové nočníky a další krtečkové hračky (není třeba asi připomínat, jaké že animované postavičky je babička velkým fandou). Vzhledem k tomu, že jsme měli všechno přichystáno, užívali jsme si vánoční pohodičku. Rozbalování navíc proběhlo i u dospěláků. I přes špatný pocit, že jsem se včera stláskal sladkým, jsem celkem úspěšně pokračoval. Cukroví se nedalo odolat. Ještě i babička přinesla krabici na ochutnání (s Vánočním štrůdlíkem). Vnučky měly tu nejlepší náladu, jakou mohly mít. Vyprávěly na celé kolo a smály se co to dalo. Dělaly tak radost jak dědovi, tak i babičce, na kterou se minule spíše mračily. Odpoledne i večer se tak povedl na jedničku.
Šestadvacátého jsme se hned po dopolední svačině (druhé snídani) sbalili a odjeli za babí. Ta se na holky těšila už od Mikuláše (na řev u jídla se hodně rychle zapomíná). I tam se stavil Ježíšek a pod nádhernou jedlí, vysokou až ke stropu, navršil dárky. Na programu ale nebylo nicnedělání, sledování pohádek a zobání cukroví (no, to vlastně ano). Ve Štěpánův den holky objížděly, anebo byly objížděny, širokým příbuzenstvem z matčiny větve.
První návštěvou byla prababička (budu to brát z pohledu dcer) s tetou Janou. Sláva, na světě jsou první hračky vydávající elektronické zvuky. Na mačkacího pejska a pejskovou, které dostaly holky doma, jsem nezapomněl, ale ony nehrají, mluví. Jak to tak Julinka s Terezkou zkoumavě prohlížely (a občas něco zmáčkly), pokojem se místo koled rozprostřela zhudebněná říkanka o šikovném pavoučkovi. Následoval "veselý námořníček" a poutavé pojednání o myšce zavřené v hodinách, jehož významu jsem vůbec neporozuměl. Holky byly u vytržení. Chrastítko, anebo pískací zajíček byl rázem zapomenut. V tištěných spojích je budoucnost. My jsme pozorovali holky se stejným zaujetím a byli spokojeni. Tedy do té doby, než zařízení dalo znovu do placu pavoučka. S maminou jsme na sebe mrkli a beze slova potvrdili svá přání. Snad nás to brzo nepřipraví o rozum.
Po obědě, jak holek, tak našem (my měli luxusní svíčkovou) jsme vyrazili k prababičce a pradědovi. Kdo by to byl čekal, scénář na chlup stejný. Šup s holkama ke stromečku a rozbalovat. Říkal jsem, že musely být moc hodné. Vzhledem k tomu, že počet dárků již počal přesahovat dvě desítky (pro každou), začalo mi v hlavě vrtat, jestli se Ježíšek neseknul, anebo nezbláznil. Druhá varianta byla tou správnou. První vnoučata a první pravnoučata přijdou jen jednou (i když se jedná o dvojici). Kolem hemžících se holek se vytvořilo kolo přihlížejících příbuzných, které se s přibývajícími hodinami ještě rozšiřovalo. Mě z těch všech plyšáků, kousátek a chrastítek nejvíc oslovila plastová panenka s postavou sněhuláka (koule na kouli), která se pořád vrací do vzpřímené polohy a cinká. Můj zájem nemá za vinu nastupující raná senilita, ale fakt, že jsem stejnou postavičku měl v postýlce i já. Rozradostnilo mě to při myšlence, že nejsem ještě tak starý, když se hračka stále prodává. Pak ale vyhrálo moje pesimističtější já. V každé době, v každém odvětví se přeci po několika generacích vrací zpátky to, co tu jednou bylo. Chmury ale rozehnaly stoly bohatě zdobené cukrovím a chlebíčky.
Protože jsme (spíš holky) měli slíbenou svačinu u tety Ivy, chvilku po třetí jsme se rozloučili se společností u prababičky a pěšmo, holky v kočárku, se vydali k nedalekému novému bydlení dalších příbuzných. Nebudu daleko od pravdy když řeknu, že nadílka skoro nadnášela stříbrno-fialový stromek. Navíc vše bylo přichystáno na příjezd dvojčat i nás. Holky měly k dispozici hemžící prostor v podobě deky, my měli možnost se občerstvit sladkým i slaným. Navíc Lucka převzala roli řidiče, když jsem přijal nabízené pivko. Chvilku jsme probírali události uplynulé i budoucí. Pak mě dostal na starosti (k jeho velké radosti) Filip, mladší syn Ivy a Jirky. Jednak si prý budeme moci pokecat o armádě (oba bratři jsou nadšenci militarismu) a jednak mě alespoň provede po domě.
O vojenských věcech mluvil spíš Filip (já tomu houby rozumím), stejně jako o akcích, kterých se s bratrem účastní. Když mi sdělil, že na příští víkend plánují s partou přechod Brd s dvojím přespáním, obdivoval jsem ho. Na mě už zima a choulení se ve spacáku moc není. Kolaudace místností pak proběhla velmi stručně. Když Filip otevřel dveře do koupelny, prohlásil jen "koupelna", když mi ukázal bratrův pokoj, pronesl "tady spí brácha". Samozřejmě jsem to chápal. Koho by bavilo camrat po baráku a vykládat něco starochovi, kterého si vzala starší sestřenice. Navíc Pražákovi a neSlávistovi :).
Při návratu z prohlídky sice holky ležely na stejné dece, ale širé okolí bylo poseto hračkami. Další bláznivý Ježíšek. Jako poděkování za kopu věcí holky poděkovaly poněkud netradičně. Postupně vykouzlily v pleně překvápko a nechaly se od Ivy přebalit. Jirka naši výchovu zhodnotil jako nevyhovující, ale vzhledem k úsměvu, který mu při tom zdobil obličej, jsem to nebral nikterak tragicky. Dobře, polepšíme se, naučíme je děkovat.
Černo sídlící za okny oznámilo, že je nejvyšší čas se odebrat domů. Abychom nemuseli kočárkovat po tmě k autu, Lucka přistavila vůz k nám. Naložili jsme se a odfrčeli k babí. Tam proběhla bleskurychle příprava na večeři, holky dostaly najíst a pak se co? No samozřejmě,se šlo rozbalovat. Něco na sebe, něco do pusy, něco na nožky. Ježíšek také přinesl holkám něco nekousacího, nehracího a neplyšového. Krychlovitý dárek odhalil po rozbalení houpačku. Vlastně dvě, abych byl přesný. Tam nahoře zřejmě nejsou podporovány rozpory v rodině a odsuzují se hádající sourozenci. K čemu to plastové sedátko na lanech je holky netušily až do té doby, než provazové konce připevnil Michal na futro a slečny se poprvé zhouply. Výraz překvapení a údivu se po prvním kmitu změnily v radost. Jak Terezka, tak Julinka měly pusinku od ucha k uchu a houpání doprovázely radostným smíchem. Bylo to více než jasné, houpačky jsou super.
Nerozbalených balíčků nadepsaných "malá malá" a "velká malá" bylo pod jedlí dost. Spousta zážitků dnešního dne ale holky přemohly a po rychlém koupání šly holky do hajan. Já jsem zdlábnul misku chlebíčků a s občasným pohledem na promítanou pohádku jsme se propovídali až ke spánku.
V úterní ráno si dcerky dorozbalily zbytek dárků, které čekaly pod stromečkem. Krom dopolední návštěvy prababičky, která si chtěla holky ještě jednou užít (a kterou holky prospaly) a večerního stříhání Jirky (a mě) byl den odpočinkový. Mít více příbuzných, sotva bychom se vešli s těmi všemi hračkami do auta. Rodinný život se dostal zase do známých kolejí.
Všem Ježíškům moc děkujeme. Jak za nás, rodiče, tak za holky. Věcí, které dostaly, bylo neuvěřitelné množství. Díky Vám nemáme jen puzlíky s ovocem, ale i písmeny, číslicemi a zvířátky. K medvíkům Barnymu a Tedymu a zajíčkům Knoflíčkovi a Banymu přibyly další kamarádi. Šašíci dvou tváří, nanynky, krtečkové, kachničky, sobík, žabička, kravičky, oslík, lvíček a kočičky. I při nechtěném zavadění (to se projevilo už při balení) nám doma krom jiného hraje kravička s kočkou. Komín můžeme stavět až na měsíc a jejich malé oblečky se začínají roztahovat už k mámě do skříně.
Co se mně týče, já jsem nebyl s dárky úplně spokojen. Nedostal jsem to, co jsem si moc přál. Jediné, co jsem po Ježíškovi chtěl byly jen trenýrky a ponožky. Nezklamal mě v tom, že to nepřinesl. Naopak, přinesl. Ale nazlobilo mě to nedodržení toho JEN. Místo dvou měkkých dárků jsem totiž nalezl pod stromečkem(y) i další dárky. Samozřejmě si dělám legraci. Moc děkuji za bohatou nadílku i možnost krásného prožití svátků. Doufám, že i Vám se Vánoce vydařili a spokojeně jste je prožili přesně tak, jak jste si přáli.
