Zásluhou holek není možné k nám teď přijet jen tak letmo, každý se musí dopředu ohlásit. Zní to velmi noblesně a vznešeně, nicméně s bohatstvím a vyšším postavením to nemá nic společného. Někdy holky chce vidět pan doktor anebo paní doktorová, někdy jsme mimo Prahu a někdy děláme něco jiného. Jelikož na druhý prosincový víkend nebylo žádných povinností, velmi rádi jsme kývli na setkání hned několika našich přátel. Prvním párem, pátečním, byli Janča s Mildou. Možná proto, že se dostavili až po večeři, nenapochodovali k nám s plnýma rukama jídla (jako minule), ale hned u dveří nám podstrkovali velkou papírovou tašku od Ježíška. Jen pod přísahou (a trestem propadnutí vlastní hlavy), že dárek otevřeme až pod stromečkem, nám byl prezent svěřen a oba dva se vyzuli z bot. Než jsem si stačil všimnout, že to nebylo jediné zavazadlo návštěvy (kabelky nepočítaje), vykouzlila z něj Jana detektivku a podala mi jí. Literární dílo bylo vždy příjemným rozptýlením nad smutkem z ubíhajících let.
Naše malé slečny měly pochopitelně radost, že můžou zkoumat tváře také někoho jiného, než jen rodičů. Po chvilce tápání v paměti (holčičích) přišel úsměv a smích. Já vyrobil kafe, Lucka obstarávala dcerky, které si na přeskáčku vymýšlely blbiny a Jana s Mildou střídavě brebentili. Probírali jsme práci minulou i budoucí, vstřebávali jsme postupné přibližování Vánoc a hodnotili aktuální situaci (globální). V hodině večerní lehká únava (nebojím se, že někdy to bude z nedostatku slov) naše setkání ukončila. Rozloučili jsme se, popřáli si něco k něčemu a slíbili si, že se zase brzo uvidíme.
V sobotu, protože bylo hezky, jsme podnikli před příchodem druhých přátel dvě procházky. Dopolední probíhala jako vždycky (tudíž bez závad), ale po obědě jsem začal dostávat nehezký pocit v žaludeční oblasti (naprosto odmítám jen myšlenku toho, že to bylo obědem). Občasnou tupou bolestí (neplést s tupostí) se hlásila i hlava. Jelikož se nepovažuji za hypochondra, nepřikládal jsem tomu velkou váhu. Spolykal jsem prášky pestrých barev a chutí, několikrát si v různých částech těla změřil teplotu a naléval se čajem. Byl jsem rozhodnut, že příchod Sandry s Mírou mou nevolnost zcela jistě potlačí. Rozhodující, sedmnáctá hodina se blížila a já při přípravě malého občerstvení neměl na domácí Lucčinu hermelínovku úplně chuť. To bylo hodně divné.
Když manželé dorazili, nejhlasitěji je přivítali holky (a že my jsme se snažili). Bohužel to nebyl radostný výskot, ale projev vzdoru, vzteku a neochoty spát (to mají po mě). Návštěva se musela pozvat sama dál, uložit dárky, které přinesla a usadit se. Protože Lucka konejšila, já jsem nabídl alespoň pohoštění s tím, že si brát nebudu, protože mi není valně. Naše famílie coby hostitelé se tedy v nejlepším světle rozhodně neukázala. Co se oběma honilo hlavou nechci radši vědět. Chvilku klidu zapříčinilo blahopřání Julince k svátku. Zkoumavě si prohlížela zeleného plyšového dráčka, jeho packu vyzkoušela na zkus a když jí hračku mamka odebrala, aby odstranila cedulku, pustila se do srdceryvného pláče. Už to přece bylo její. Krom toho dostala každá z holek další překvapení. Tentokrát vánoční. I Terezka zpozorněla, když se ukázalo že něco dostane. Z myších (samozřejmě mám na mysli Mickeyho) taštiček vykouzlila Sandra nádherné dva páry botiček. Tenisky podle nejnovějších módních trendů na nožičkách jen zářily.
Zdálo se, že je pláč a nářek zažehnán. Zvlášť poté, co se Sandra věnovala Julince a Terezka si užívala pozornost Míry (my jsme vařili). Při přípravě kaše jsem se opět znovu vyznamenal. Sice jsem se ptal Lucky čtyřikrát, co s čím a v jakém poměru smíchat, ale nakonec jsem to stejně udělal špatně. Hmota, kterou jsem připravil dcerkám jako poslední denní chod připomínala konzistencí (i barvou) hodně rozředěný Primalex. Ale manželku to nijak nevzrušilo (je zvyklá), dosypala půl pytlíku prášku a výsledek byl totožný z obrázkem na krabici výrobku. Začalo krmení. Obě slečny lžičky přijímaly celkem ochotně, občasný návrat krmě se rovnal normálu. Vše nasvědčovalo tomu, že najedené holky okamžitě usnou, jak je vykoupeme.
Jen abych uchoval dějovou linii zmíním, že mi stále nedobře a stav se mírně zhoršoval.
Aby neseděli Sandra s Mírou pořád sami, Lucka si koupel vzala na starosti sama a já se věnoval návštěvě. No, věnoval. Seděl jsem s trpitelským výrazem a přitakával. Má nevolnost byla asi zjevná, protože z padl dotaz, jestli nemají jít domu, abych si mohl odpočinout. To jsem striktně odmítl a svým nepřítomným výrazem je častoval dál. Vymydlené potomstvo jsme uložili do postýlek a šli se věnovat hostům. Na pár minut. Jak Julinka, tak Terezka spustili žalm coby duet. Křik, pláč, občasné dušení, tím vším se rozhodly nás obdarovat. A tak jsme se místo hostím věnovali holkám. Minuta plynula za minutou, uběhla půlhodinka a Julinka padla do lehkého dřímotu. Terezka nikoliv. Opustil jsem pokojík a pokusil se napravit naší rodině reputaci. Sandra s Mírou si čas krátili sledováním televizních pořadů. Stačil jsem se jen omluvit a chůvička znovu přenesla pláč. Musel jsem jít znovu chovat. Když se mi i podruhé podařilo dcerku utišit (krátce) a mohl se posadit v obýváku, dosáhla nevolnost vrcholu a já musel utíkat.
To už bylo pro návštěvu moc. Smířili se s tím, že dnešní večer se nebude odehrávat společně. Protože Lucka stále ještě bojovala s Terezkou a snažila se jí vnutit myšlenku o spánku, rozloučil jsem se se Sandrou a Mírou sám. Jejich odchod jsme samozřejmě chápali i když hodně litovali. Jak později Sandra trefně podotkla, od nynějška se musíme domlouvat i s holkama, jestli si můžeme někoho pozvat. Koneckonců, je to i jejich domov. Tím ale celý příběh nekončí. Naopak. Doprovodné příznaky střevních problémů se u mě ten večer projevili ještě několikrát. Nadával jsem na stravovnu, kde jsem si dal v pátek oběd, na obchodní řetězce, ve kterém jsme nakoupili potraviny. Nadával jsem prakticky pořád (krom času trávených na toaletě) na cokoliv a kohokoliv. S přáním suchého probuzení jsem si šel lehnout. Celá neděle se pro mě skládala ze spánku, hořkých čajů a asi sedmi piškotů. Prostě lehký půst před svátky obžerství (a ten mi rozhodně neuškodil). Odpoledne se na nás přijel podívat a posedět (samozřejmě s kafíčkem) Lukáš. Žaludek sice nebyl v nejlepším pořádku, ale rozhodně nezlobil.
V pondělí už bylo všechno v nejlepším pořádku, ale oběd jsem byl rozhodnut ještě vynechat a zakoupil si rohlíky. Člověk míní, ale osud mění. Oběd jsem vynechal. Ale úplně. Jak jsem si tak zasedl ke stolu a rozložil si nákup, zavolala mi Lucka. Oznámila mi, že s velkou pravděpodobností mé trápení nebylo způsobeno nevhodně zvoleným jídlem, ale na návštěvu se k nám vnutila celopražská viróza (podle paní doktorky). Julinka totiž prožívá stejné radosti. Jelikož je to s miminy poněkud komplikovanější, sbalil jsem si pracoviště a utíkal přes lékárnu domů.
Ještě ve frontě jsem uvažoval nad tím, jestli mám požadovat přímo název výrobku "Kulíšek" a možná obdržet plyšového paňáca, anebo vykoktat, co se doma děje. Nepřišel jsem na to dříve, než jsem byl připuštěn ke kase a tak jsem zamektal, že potřebuji něco dětského na blitíčko se směšným názvem. Lékárnice se na mě nejdříve nechápavě podívala a pak mi oznámila, že Kulíška nemají. Místo něj mi ale nabídne Vodníčka. Mé srdce zaplesalo, dcerka nevyschne. Koupil jsem nabízené zboží a utíkal domů.
Tam se odehrávala velká tragédie. Protože odbýt druhého největšího jedlíka (po mě) jen vodou nemohlo přinést nic jiného, než pláč. Naštěstí medikament zabral velmi spolehlivě a hladovění netrvalo dlouho. Večer dostala Julinka i rozmočené piškoty a druhý den se pomalu pustila i do své pravidelné stravy. S velkými obavami jsme sledovali, jestli nebudu kupovat Vodníčka i pro Terezku, ale ta se naštěstí ukázala jako viruodolná a odolala. Mamina bohužel takové štěstí neměla a tak si taky chvilku poběhala.
Teď je už všechno v nejlepším pořádku. Holky jsou usměvavé a odpočaté, kromě Lucky, ta je už nějaký ten měsíc nevyspalá. Po zdravotní stránce jsme zase na sto procentech. Doufám, že se nikomu, po naší návštěvě, nedostavily podobné útrapy. Pokud ano, moc se za ně omlouvám. Sandře a Míře Mírovi bych se rád ještě jednou omluvil za ten nepovedený večer.
