Středeční odpoledne jsme se slavnostně vyfintili (abychom dcerkám nedělali ostudu) a holkám pomohli vybrat něco hezkého na sebe. Místo obvyklých tepláčků je mamina oblékla do šatečků (nejsem přihřátej, ale kus látky velikosti kapesníku se nedá nazývat šaty). Sbalili jsme všechen ten potřebný cirkus a vyrazili na autobus směřující do Vysočan.
Takovou koncentraci kočárků, jaká byla před hlavním vchodem do radnice, jsem neviděl ani před porodnicí. K vidění byly nejrůznější typy, barvy i obsahy. Naše vozidlo jsme zaparkovali v šatně, která možná sloužila, soudě podle zarámovaných matlanic na zdech, i jako galerie. Popadli jsme holky, vyvezli se výtahem do prvního patra a ocitli se v malé místnosti plné mimin, rodičů, prarodičů a dalších příbuzných. Foťáky cvakaly na plné obrátky. Na jedno nemluvně připadalo v průměru 3,5 dospělého. My jsme s hodnotou dvě děti, dva dospělí byli hodně světlou (téměř bílou) výjimkou.
Pak se dostavila usměvavá paní, přivítala nás, odškrtla si přítomné a ve zmatku a tlačenici udělala pořádek. Poslala všechny bez dětí do vedlejšího sálu na sesle. Nám zbylým oznámila, co se bude dít. Podle určeného pořadí (od nejmladšího po nejstarší) si posedáme na židličky umístěné hned před pultíkem a vyčkáme příchodu místodržícího (anebo co to bylo za funkci) Prahy devět. Ten pronese pár hřejivých slov a pak budem jeden po druhém vyzváni, abychom pro pana fotografa umístili dítko do kolébky a nafasovali si dárečky (však taky kvůli tomu jsme tam šli). Naše holky byly asi páté nejmladší. Jako velmi příjemnou jsem uvítal informaci, že by celá slavnost neměla přesáhnout pětadvacet minut (kvůli dětem). Držel jsem se přesně podle instrukcí, našel volnou židličku vedle Lucky a s Julinkou v náručí se vedle ní posadil. Vedle nás se uvelebil tatínek s o něco starším (pár dní) chlapečkem. Podle toho, jak si prohlížel Julču asi budoucí zeťák.
Sál byl bohatě vyzdoben. Nad pultíkem byl vyobrazen státní znak, v rohu zástava republiky a vší té důstojnosti vévodil plyšový medvěd s roztomilým výrazem. Zřejmě z tajných dveří (najednou tam byl) vstoupil mezi nás i vice radní. Přes šedý oblek měl zlatou medaili. Za co to dostal nevím, ale troufám si tvrdit, že za vzpěr ne. Ceremoniál začal. Pán nám poděkoval, že jsme se dostavili, uvítal drobotinu mezi ostatní Pražany a popřál všem capartům hodně zdraví a štěstí do života. Zřejmě aby nám ušetřil nedočkavé přehrabování se v připravených igelitkách a události tak zachoval jistou dávku vážnosti, popsal nám, co se uvnitř nachází. Teplá dečka s plyšákem, pamětní list, přívěšek na krk ve tvaru čtyřlístku a kalendář. První maminka s potomkem byla vyzvána, aby přistoupila.
Zatímco konferenciérka uváděla jméno a datum narození, dítko putovalo na pár chvil do kolébky. Několikrát se zablesklo, jak od pana fotografa, tak od příbuzných a človíček putoval zase ven. Matka nafasovala dárky a šla si sednout. Hotovo, další. Naše slečny byly hodné, společensky sledovali a jen tu a tam si uslintly. Když přišla jejich velká chvíle, šli jsme s Luckou oba na ráz. V postýlce se jim líbilo, jen jim byla krapet malá. Terezka jim trochu porovnala prostěradlo, Julinka zanechala DNA a pan fotograf pořídil snímek. Vzhledem k tomu, že se na mě dívala (já vím, že ne na mě) půlka sálu, už jsem chtěl být pryč. Vyposlechl jsem si, jakožto zákonný zástupce, gratulaci, obdržel dary a spokojeně odkráčel. Jestli se to holkám líbilo nevím. Nijak se neprojevovaly.
Stejný scénář se odehrával pro všechny občánky po nás. Děcka v sále začala trošku brebendit a prvotní stud odpadlo. Malý okatý klučík po mé pravici se měl k Julince čím dál více a začal jsem se trochu děsit toho, že dcerku doprovodí až domů. Jakmile byli všichni obdarováni, z úst paní pořadatelky zaznělo rozloučení. To už jsme s Julinkou poslouchali z chodby, protože ona se rozhodla, že do diskuze také malinko přispěje. Svým výskáním. Mé chabé pokusy o utišení nepomohly, tak jsme museli za dveře.
O nic důležitého jsme ale nepřišli. Oba zástupci úřadu se rozloučili, naposledy popřáli ratolestem i rodičům všechno dobré a odporoučeli se. Oficiálně tím byla akce ukončená. Nastal chaos v podobě "škatulata škatulata". Babičky sedící vpravo nutně potřebovaly něco říct vnučkám vlevo, otcové vzadu se drali dopředu a levá strana, jak jinak, se přesouvala přes uličku k oknům. V této křížové palbě se motal i pan fotograf. Své služby nabízel dál a přítomní tak měli poslední možnost nechat se zvěčnit. Samozřejmě jsme museli této skutečnosti využít i my. Protancovali jsme se před objektiv a nechali se ještě párkrát cvaknout. Pan fotograf nás směle vyzval, abychom oběma slečnám odstranili špunty (dudlíky). Na fotkách to prý nebude hezké. Jakmile jsem u Julinky odstranil pojistku, ozval se pláč a bylo jasné, že bez cumlu se fotka nepovede.
Obtěžkáni jak vánoční stromeček jsme opustili sál a prchali s holkami ke kočáru. Zatímco obě naše dítka se do přepravního prostředku vešla bez problémů, se získanými dary to bylo krapet komplikovanější. Přeci jen, bezmotorové vozidlo je koncipováno pro odvoz dětí, ne milodarů. Něco jsme narvali do úložného prostůrku u podvozku, něco jsme schovali k holkách a zbytek jsme nesli v rukách. Důležité ale bylo, že jsme nebyli nuceni nic vyhodit.
Holky mají svou první slávu za sebou. Jsme rádi, že naše městská část vítání občánků pořádala a my se jí mohli zúčastnit. Samozřejmě velmi děkujeme (i jménem dcer) za krásné dárky, které jsme obdrželi.
