Na myšlenku, důkladně si přečíst povolávací rozkaz, mě přivedla až Lucka, když se vyptávala, jestli si budu muset brát na pátek volno. To, co jsem si myslel ani zdaleka neodpovídalo tomu, co jsem si měl myslet. Nástup byl už o šestnácté hodině a místem byly Lešany. Nevybaven dopravním prostředkem, začal jsem řešit, jak se na místo dostavím. Volil jsem hned první, nejpohodlnější možnost. Budu někoho otravovat, aby mě svezl. Stalo se. Na druhý pokus (ne všichni se na akci chystali) mi Martin přislíbil, že můžu jet s ním a během krátkého rozhovoru jsme dohodli detaily odjezdu. Po odchodu z práce na půldenní dovolenou jsem si doma sbalil (pokusil se) a čekal na spolubojovníka.
Jak se čas krátil a já hleděl na malý batůžek jakožto jediné zavazadlo, znejistěl jsem. Přeci jen, jednalo se o cvičení a to vždycky obnášelo cestovat minimálně se třemi zavazadly. Znovu jsem si prošel položky v kapsách tlumoku. Nenapadlo mě nic víc. Pro jistotu jsem se optal ještě Martina. Ten mě uklidnil s tím, že mám nejspíš všechno. A pro jídlo se zastavíme cestou.
Jakmile se po druhé hodině ozval dveřní zvonek, popadl jsem výstroj a pádil ven. Před domem už čekal rozesmátý Martin. Dřívější odjezd byl chtěný z toho důvodu, abychom se vymotali z Prahy dříve a nezapadli do kolon. I přes velkou časovou rezervu se to moc nepovedlo. Prostě zasekanost v ulicích je jednou z hlavních atributů hlavního města. Stále jsme ale počítali s tím, že se na místo určení dostavíme v termínu. Cestou Martin prohlásil, že na nákup nebudeme zastavovat ve velkém obchodě, ale navštívíme malou prodejničku, kde pořízení a zaplacení potravin bude otázkou minut. Byl jsem nucen poukázat na svou neschopnost se sám o sebe postarat. Došlo mi, že koloniál o pár metrech čtverečních, nebude vybaven terminálem pro placení kartou. To znamená, že nejsem schopný ani po sobě zaplatit. Martin se na mě podíval jako na malé dítě a uklidňujícím hlasem mi přislíbil, že se o mě postará.
V Týneckém uzenářství jsme pořídili buřtíky (zaplatil je Martin) a o vchod vedle pečivo a plastový program (pivko Kanec). Časový plán bychom pořád ještě dodrželi, kdyby... kdyby někdo nerozkopal přímé silniční spojení do Lešan. Objížďka vedla Martina složitými oklikami a několik minut před čtvrtou bylo více než jasné, že to stihnout nemůžeme. Řidič se rozhodl o zpoždění informovat naše nadřízené. Z krátkého telefonátu jsem vyrozuměl, že se naše vedení potýká s naprosto stejnými problémy. Sláva, za pozdní příjezd nás nikdo za uši tahat nebude.
S drobným tápáním (muzeum v Lešanech vlastně není v Lešanech) jsme dorazili k branám vojenského areálu. Ostraha nám ochotně otevřela a my vjeli dovnitř. U kiosku (hlavního centra) postávalo hodně párů vojenských bot a poslouchalo slova přítomné paní majorky. Zasedl jsem mezi ostatní a ztratil se tak v davu. Proběhlo krátké seznámení s programem, řešilo se papírování a jiné drobné změny. Jako například to, že jsem jako většina přišel o dvě hodnosti a je ze mě zase svobodník. Což o to, já jsem spokojený s tím, že mi nevrátili asfalt. Ale roztrpčení nad tím, že někdo po patnácti letech služby přešel z rotmistrovské frčky na jednu pecku, celkem chápu. No, důležité je, že teď jsme jako profíci.
Během podepisování, opravování a podepisování dokumentů se dostavila obsluha kantýny. V tu chvíli se u výdejního okénka vytvořila fronta zelených mužíků toužících po něčemu k snědku a pití. Já jsem se mezitím dozvěděl, že jsem přidělen k šestici mužů, kteří budou mít na starosti stanoviště číslo devět s tématem navigace. Protože bylo v kantýně nabízeno i pivko, proběhl ještě před šestou večerní okružní pochod kolem stanovišť. Naše parcela se nacházela v celkem zastrčeném, ne dobře viditelném místě.
Všichni všechno chápali, otázky nebyly, nastala volná zábava. No volná, v hranicích slušného chování (a jen do půlnoci). My s Martinem jsme se odebrali k autu se najíst. Večeře se podávala "na prkénku" a byla do drobku chlapská. Chleba, nakrájený buřtík a k tomu cibule. Ve stanu bude večer radostně. Když si naše břicha přestala stěžovat hladem, znovu jsme se vrátili do společnosti čtyřiceti vojáků a jedné dřevěné budky. Nastalo klábosení, vypravování, vzpomínání, vítání. Přemítala se minulost, plánovala se budoucnost a hodnotila se přítomnost. Pořád bylo o čem mluvit. K mé velké radosti se asfaltový plácek, kde se posezení nacházelo, dostavil i další člen Gibbonů, bohužel již bývalý člen Aktivních záloh, Petr. On hájil na akci barvy Vojenského historického ústavu. Zábava byla v plném proudu, ale hodiny nemilosrdně kroužily po ciferníku a já jsem se po jedenácté raději odebral spát.
Vnitřek stanu mě přivítal hned dvojím způsobem. Jednak odérem smíšených vůní, které se spojovaly v neuvěřitelný puch a druhým vládcem plátěného obydlí byl chrápot. Z různých míst se nesla různá intenzita různého kmitočtu s různou výškou. Celek jako takový mi sice dělal trochu strach, ale s jasným cílem zítřejšího plnění plánu na 110% jsem se zahrabal do spacáku a usnul.
Ve dvě ráno jsem mě probudila zima, plný močák a hluk. S první nepříjemností jsem si poradil rychle. Oblékl jsem si mikinu a protože jsem na nohy nic neměl, vsugerovával jsem si pocit tepla. Odchod na toaletu, anebo alespoň odskok k plotu jsem zamítl. Hluk dopadajících kapek na střechu, tma a nutnost obutí byly dostačujícími argumenty, proč nikam nechodit a držet to. S čím jsem se ale nedokázal porvat byl neuvěřitelná chrápání ozývající se kolem mě. A nejen já jsem s tím měl problémy. Dva nebo tři hlasy z protějších lehátek hlasitě domlouvaly spáči. Tu a tam byla výtka ostřejší, nakonec letěla vzduchem bota. Nic nepomohlo. Jedinou správnou volbou byl telefonát, který dotyčného vzbudil. Ovšem jen na chvilku. Jak dlouho má touha po spánku bojovala s nemožností usnout nevím, ale nakonec se jí to povedlo a já zabral.
V sedm hodin začaly všem zvonit telefony různé melodie a stan ožíval. Někteří byli připraveni hned, jiní lenošili dál. Já jsem ze spacáku s velkým přemáháním nakonec vysoukal taky. Proběhly základní ranní rituály, snídaně a v půl deváté jsme se sešli na shromaždišti (před kantýnou). Proběhlo nafasování materiálů a skupiny se rozešly na svá stanoviště budovat a připravit se na přísun vln dětí.
Náš tým dostal stůl, tři židličky a čtyři páry vysílaček a asi kilometr červenobílé pásky. Tou jsme měli vytyčit na travnaté ploše dráhu, kterou budou děti poslepu, navigování hlasem ve vysílačce, procházet. První verze okruhu byla hodně jednoduchá. Při její výstavbě jsme kladli důraz na rychlý odbyt dětí. Výkonnostní test, kterým byla trasa podrobena, ukázal, že je možné projít klikatici za půl minuty se čtyřmi přešlapy. Tento okruh nám však nebyl schválen. Dorazivší velitel shledal trať nedostatečnou a náročností nedostačující. Rozkaz zněl jasně. Předělat.
Pustili jsme se do přestavby a pásky vedli mezi stromy, přes kořeny, z kopce i do kopce, prostě tak, aby se děcka zapotila. Čas se nám vyšplhal ke dvou minutám, počet přešlapů překvapivě zůstal nezměněn. Verze číslo dvě nám již byla schválena. Už zbývalo jen čekat na půl desátou, kdy se měly brány muzea otevřít a vpustit první návštěvníky. Někdo prohlásil, že nápor se nejspíš dostaví ve dvou vlnách. První silná migrace dorazí kolem jedenácté, druhá pak ve dvě. Dotyčný se velmi silně mýlil. Pět minut po otvíračce se k nám přiblížila první skupinka. Protože Tomáš nasadil na obličej velmi drsný výraz, ustáli jsme to a děcka pokračovala dál. Podruhé to však nevyšlo a my měli první návštěvníky.
Maminka obdržela jednu vysílačku, dítko druhé. Zatímco byl rodič vyrozuměn o používání komunikačního udělátka, byly potomkovi zavázány oči. Pak už stačilo jen vypustit dítě na trať a mámo, snaž se. I když to nebylo v původním úmyslu, děti jsme na trase doprovázeli, abychom uchránili stromy před nárazy hlav. Co se v následujících hodinách dělo bylo neuvěřitelné. Vesměs všechna putování vypadala stejně. Malé, opatrné krůčky byly doprovázeny zaškobrtnutím a drobné ručky tápaly před sebou. K vidění bylo i několik scének, které si nemůžu nechat pro sebe.
Že si děti pletly strany bylo spíše pravidlem. Ale tatínek drsňák (vlasy po stranách vystříhané, fousy na způsob mexického bosse a nejakčnější brýle na nose) který svému synovi nakáže deset kliků za zaváhání mezi levou a pravou stranou byl jen jeden. Co mě velice pobavilo, když několik matek navigovalo své závodníky příkazy "otoč se ke mě", anebo "obejdi pařez". Když jsem poukázal na to, že dítěti brání v rozhledu šátek na očích, většinou se pousmály. Svou chybu však neuznal pán, který neustále přikazoval dítku, aby se otočilo "na pana vojáka". I tady jsem upozornil, že jsem pro chodce neviditelný. Reakce, která přišla, mě doslova odzbrojila. "Slyší tvoje kroky" pronesl muž. Na to jsem se už neodvažoval reagovat.
Na trati jsem se potkal i s geniálními účastníky. I když odpověď na otázku, zda soutěžící vidí byla záporná, o projití trasy se nedalo mluvit. Byl to orientační běh přesně podle pásky. Jedné mamince jsem i oznámil, že má děti obdařené nadpřirozenou schopností. I když udávala špatný směr (nejen malí účastníci si pletli strany), dítě odbočilo správně. Dva chlapci byli důkazem toho, že někdy se dvě chyby navzájem vyruší. Oba dva si totiž pletli směr a tudíž výsledný postup byl správný.
Celá estráda skončila v půl čtvrté, kdy fronta konečně zmizela a dalších čekajících nebylo. Navíc se po dokončení pochodu (podle času poběhu) dostavil i Lukáš. Samá pozitiva. Sklidili jsme plac, posbírali věci a vydali se k hlavnímu stanu (opět kantýna). S Lukášem jsme si dali něco k jídlu (Lukáš malého, já velkého) a sdíleli si dojmy. Protože další program byl tak nějak jeden velký otazník (ano, i to se stává), vydali jsme se na toulky po areálu. Nejprve jsme sledovali dynamickou ukázku techniky Armády ČR a pak si prošli jednotlivé expozice. Při návratu k autu mi Lukáš oznámil, že mám nejspíš problém a ukazoval na nastoupenou jednotku hledící na nového ředitele.
Schovat se za křoví a dělat nepřítomného se mi nepodařilo. Byl jsem spatřen velitelem. Dle rozkazu jsem naklusal k jednotce a bez zahlášení (to by byl další škraloup) se zařadil. Pan ředitel můj pozdní příchod nikterak nekomentoval, obdaroval nás slovy chvály a popřál nám šťastnou cestu domů. Pak upozornil členy, kteří se neúčastní vícedenního cvičení a pak to honí při sobotní akci (takže mě), že tento přístup je nezodpovědný a příští rok už oči nepřimhouří. Nakonec jsme si zařvali třikrát hurá a byl rozchod. Cvičení bylo ukončeno.
Rozloučil jsem se s Lukášem, rozloučili jsme se s ostatními, vměstnali sebe i věci do auta a vyrazili každý svým směrem. Martin byl tak hodný, že mě hodil až domů. Díky tomu mám splníno a za rok 2016 si můžu udělat fajfku. I když jsem se zprvu na akci moc netěšil, musím teď přiznat, že to nebylo nikterak hrozné a jsem spokojený. Děkuji všem přítomným za krásnou sobotu a Martinovi za téměř rodičovský přístup k mé osobě :).
