svátek má Jaromírneděle 24. září 2017
článek
24.09.2016 události s kamarády a přáteli vynikající ☆☆☆☆☆ Hodnocení 3 / 0 Fotogalerie 1 Komentáře 8

Jak jsem drandil na horském kole

Majitelem horského kola jsem už hezkých pár let, ale nikdy jsem nevyužil jeho možnosti v adekvátním prostředí. Jezdil jsem s ním po silnicích, polních cestách a tu a tam lesními pěšinami. Nebyl jsem se však projet na stezkách a v terénu kolu nejbližšímu. Premiéra přišla až se společnou akcí pořádanou v Novém Městě na Moravě. Právě tam se nalézá cyklo aréna Vysočina. Když jsem odpověděl na Andrejovo pozvání a potvrdil svou účast, netušil jsem, do čeho jsem to zase strčil hlavu (kolo). Iniciátor mi na všechny mé zkoumavé dotazy odpověděl stejně. Jedná se o obyčejné ježdění v lese, nikterak náročné a hlavně naprosto bezpečné. A já mu věřil.


JAK (prostředky a způsoby): bicykl /
KDE (polohy a umístění): Morava /
KDO (osoby a obsazení): kolega(ové) / Zdenda /
KDY (období a interval): jeden den /
PROČ (důvody a účely): adrenalin / sport, hry /

Soběstačný a zcela nezávislý, řešil jsem otázku cestování. Nakonec jsem se vnutil s bicyklem k Zdendovi do auta. I když mi možnost spolujízdy byla nabízena i od jiných účastníků, říkal jsem si, že cestovat ve třech v nejmenším autě bude zážitek (a taky byl). Třetím cestujícím byla Maruška. Ranní opuštění hlavního města bylo díky Zdendově minutovému harmonogramu rychlou akcí. Před sedmou hodinou se objevilo na parkovišti malé zelené auto, mající za zadním nárazníkem konstrukci připomínající stan bez plachty. Jednalo se o meganosič připojený k autu přes kouli vozidla. Mezi kovovými sloupky bylo vměstnáno jedno kolo a můj velociped šel (místy nešel) hned vedle. S obavami, jestli nás náklad mimo těžiště automobilu nepošle na zadní, uvedl Zdenda vůz do pohybu a my vyrazili za Maruškou.

Vyzvednutí naší kolegyně bylo oproti plánu mírně opožděné. Museli jsme jí totiž, jakožto oslavenkyni, popřát k narozeninám a předat ji pugét a prezent v podobě zdravé bedničky. Zpoždění způsobila i montáž třetího jednostopého bezmotorového dopravního prostředku, z které se vyklubal hlavolam. Chvilku jedna tyč přebývala, pak překážela a nakonec chyběla. Ale když se tři ajťáci postaví problému vstříc, všechno vyřeší. Již kompletní jsme opustili parkoviště nákupního střediska a ustrašeně pozorovali třepotající blatníky, jejichž frekvence se adekvátně zvyšovala s rychlostí. Ne, že by nám vadila ztráta plastové výbavy, ale majitel mercedesu jedoucího za námi by prasklé přední sklo asi mávnutím ruky nepřešel. Zdenda upravil rychlost aktuální aerodynamice, ale časový harmonogram zůstal nenarušen.

Po několika kilometrech jízdy jsem provedl první pokus o navázání spojení s vedoucím výpravy. Ten se nezdařil a automatický zřízenec mi prozradil, že volaný je nedostupný. Začali jsme pátrat, jestli je dneska sobota a jestli k cíli vede z Prahy nějaký tunel. Ano, ne. Něco bylo tedy špatně. K druhému pokusu jsem se již nedostal, protože Andrej volal mě. Omluvil se na svou nedostupnost (byl v garáži, možná krytu) a během rozhovoru jsem se dozvěděl, že je pár kilometrů za námi. Na informaci, že se nás pokusí dohnat, reagoval Zdenda stlačením plynového pedálu. Čert vem blatníky.

Hudbou nerušenou jízdu (rádio hrálo pouze v Praze) jsme si krátili nepřeberným množstvím pubertálních výjevů. Přítomnost ženy by nás sice mohla drobet usměrňovat, ale díky 90dB, které vydával motor, se k Maruščiným uším nedostalo nic. Po hodině a půl na bránice náročné jízdě jsme dorazili na místo. Zatím nás přivítalo jen téměř prázdné parkoviště velkého areálu a dvojice cyklistů oblékajících se do sportovních dresů. Když jsme zpozorovali kola, jejichž pořizovací cena je adekvátní pětinásobku našich platů, rozhodli jsme se s ustrojováním ještě chvilku počkat. Minimálně než se ztratí.

Krátce nato dorazil Andrej. S hudbou linoucí se z interiéru vozidla a úsměvem na tváři nás vřele přivítal. Než jsme si stačili vyměnit první dojmy, na parkovišti se objevila další auta, patřící spolušlapajícím. Andrejův kolega Aleš, kterého jsme viděli (samozřejmě kromě Andreje) poprvé, byl následován Láďou. Ten už pro mě neznámým nebyl, neboť jsem s ním pracoval na mém prvním nevydařeném projektu. Jako poslední se přiřítilo (velmi akčně) světlé Jurajovo auto a krom řidiče (vodiče) z něj vystoupil i Michal. Byli jsme kompletní. Osm statečných bylo na místě, slunce vládlo obloze, po mráčku ani vidu.

Zatímco někteří se nasoukali do sportovních dresů, nasoukali na sebe profesionální vybavení, zapojili se na přístroje a dotáhly tkaničky cyklistických bot, já jsem si (spolu s dalšími) navlékl jiné tričko, nasoukal se do kraťasů a obul pět let staré kecky. Hranice zkušeností byly zřejmé na první pohled.

Nejprve mělo proběhnout zahřívací kolo. Definice fialové stezky (bejby trail) mě sice zahanbovala, ale nic se nemá ze začátku přehnat. A jeli všichni. Jednalo se o krásnou projížďku lesem, vesměs po rovině anebo z kopce, kde navíc nemůžete potkat nikoho v protisměru, protože je doprava vedena jednosměrně. Navíc jsou stezky tak úzké, že předjíždění je téměř (krom výjimek) nemožné. Líbilo se mi to. Za pár minut jsme stanuli znovu na parkovišti. Jestli je tohle tolikrát skloňovaný singletrack, pak je to pohoda. Nechápu, proč se v této disciplíně soutěží na olympijských hrách. Bylo chtěné, abychom si zvýšili pomyslnou laťku a projeli si více náročnější tratě.

V zápalu nadšení jsem začal prohánět kolo po asfaltu a hledat avizovanou (nebo se mi to zdálo?) lanovku, která nás dopraví na vrchol kopce. Těch bylo hned několik, neboť jsme se nacházeli v malebném údolí. Když se celá skupina rozjela za Andrejem, lehce jsem znejistěl. Později pochopil. Žádný odvoz se konat nebude a všechno si musíme poctivě vyšlapat. Pevně jsem doufal, že se mi tělo podaří vyburcovat do nečekaných výsledků a neutrhnu si ostudu hned na prvním stoupáku. Na asfaltce vedoucí kolem zalesněné krajiny mi bylo celkem hej, i nějaký ten vtípek jsem si dovolil, ale šipka doprava směřující mezi stromy ve mě vzbudila obavy. Z pevné komunikace jsme přejeli na prašnou, kamenitou a kořeny pokrytou pěšinku, svírající s horizontálou ostrý úhel. Začal jsem přehazovat a řetěz lítal po kolečkách jako splašený. Střídat levou nohu s pravou mě donutil jen zvuk přibližujícího se kola za mnou. Když kolem mě profičel Andrej a začal mě povzbuzovat, nasadil jsem spokojený výraz a oprostil se od nedostatku vzduchu v plicích. Vlastně jsem plíce postrádal vůbec.

Z první cesty nahoru si nepamatuji nic jiného, nežli ostrou zatáčku vlevo, stoupáček, jízdu mírně do kopce, ostrou zatáčku vpravo, stoupáček a opět jízdu mírně do kopce. Jinými slovy serpentýny. U velké tabule zobrazující všechny trasy jsem dostal konečně možnost trochu si odfrknout. Mezitím co ostatní v klidu studovali další cesty, já jsem čekal na dech. Díky tomu, že studium trvalo několik minut, tep se mi zase vrátil k normálu. Aktuálně jsme se nacházeli na modročervené a společně nám bylo rozhodnuto, že pokračovat budeme po oranžové. Co tato barva znamenala pro moji fyzičku jsem netušil. Stoupli jsme znovu do pedálů a přišel první sjezd.

Jestli jsem měl špatný pocit ze zdlouhavého šlapání do kopce, při cestě dolů se u mě dostavil strach. Abych nezdržoval jezdce za sebou a nevzdálil se na míle od předchozího, šlapal jsem. Rychlost někdy nebyla přímo adekvátní terénu, ale snažil jsem se. Se strachem v očích jsem doufal, že kámen trčící na cestě, anebo kořen přetínající cestu mi nebude osudným. Po každém delším sjezdu, anebo stoupáku (kde to bylo možné) jsme se shromáždili a přepočítali. Jen poslední byl bit v tom smyslu, že jsme vyráželi jakmile dorazil. Pro něj probíhalo nepřetržité, zátěžové šlapání.

První nehodu měl Zdenda, když během jízdy přeskočil řídítka a po hlavě se vrhnul na stezku. Co přesně chytal nám neřekl, ale poškrábaná tělesná schránka na horních i dolních končetinách prozrazovaly, že se nejednalo o úplně chtěnou akci. Ihned po nehodě byl Zdenda podroben drobnému lékařskému ošetření (pocákání vodou a odrhnutí papírovým kapesníkem). Odborné pak Andrej provedl na lavičkách před rychlým občerstvením. Zatímco si někteří objednávali pití a doplňovali stravu (byl totiž čas oběda), Zdenda trpěl při aplikaci obsahu malého spreje na ránu. Na obalu medikamentu byl sice vyobrazen červený kříž, ale pocit, který se naskytl bezprostředně po jeho nanesení neměl s ošetřením nic společného. Zdenda, jehož obličej se měnil v roztodivné grimasy, nemusel říci ani slovo, abychom pochopili, že to trochu pálí. Syti, občerstveni a posilněni jsme se vydali na další kolo. Tentokrát jsme se rozhodli pokořit červenou.

Začátek stejný. Od parkoviště po asfaltce, pak do lesů a hájů, přehodit kolečka a šlapat. Zastávka u ukazatele se samozřejmě opakovala. Všechno bylo stejné a přitom úplně jiné. Kameny byly umístěny jinde, kořeny vyčuhovaly ze země jinak, některé zatáčky byly více zatočené, některé méně. I když na začátku nám Andrej sdělil, že si rozbije čumák většinou první z pelotonu, mýlil se. I když jsem se první pozici bránil jako čert kříži, nepomohlo mi to a na zem jsem šel stejně. Co se přesně stalo nevím. Jen si pamatuji, že šlapu do pedálů, úpěnlivě pozoruji klikatící se zatáčky a najednou ze země pozoruji Zdendu, jak nade mnou stojí a ptá se, jestli jsem v pořádku. Druhého si pak vybavuji Michala, který podle jeho slov zpozoroval oblak prachu a vydal se na pomoc (asi kdyby mé přetěžké tělo nebylo možné zvednout). Pak už kolem mě stáli všichni. Letmo jsem zkontroloval kolo, jestli jsem nevyrobil osmičku, spočítal počet hlav umístěných na mém krku a prohýbal nejvíce používanými klouby (takže zápěstí). Zlomené taky nic nebylo. Byl jsem celý a živý. Jediné, kdo to odnesl byl můj loket, na kterém jsem si vyrobil silniční lišej. To uvítal hlavně Zdenda. Nebyl už odřený sám. Michal mě ještě podrobil šokové zkoušce a po mé korektní odpovědi jsme mohli znovu vyrazit.

Ani já jsem se nevyhnul tajuplné Andrejově meducíně. Když dopadly první kapky roztoku na odřeninu, vyhrkly mi slzy do očí a do malíčku pravé ruky mi vstoupila křeč. Snažil jsem se nevyplašit všechna zvířátka z lesa svým řevem a jen funěl. Polkl jsem i sprosté slovo, které nakonec stejně spatřilo světlo světa. To když mi Andrej nanesl druhou vrstvu. Samozřejmě, že jsme pokračovali v ježdění. Den se zdaleka neblížil konci a mnoho tras čekalo na naše pokoření. Já jsem samozřejmě jezdil opatrněji. Nebál jsem se ani tak dalšího zranění, jako Andrejova spreje. Dalším, kdo si vyzkoušel havarování na vlastní kůži byla Maruška. Udělala to ale velmi chytře. Počkala si, až bude sama a pak potají provedla kolizi. Zachovala se ale jako týmový hráč a přiznala se. Detaily nám ale sdělit odmítla. Jen prozradila, že neletěla přes řídítka, ani na ruce, ale na zem se poslala stylem "hříbek" (na zadek).

Když jsme se všichni zase (ve zdraví) setkali na parkovišti, padaly různé návrhy. Michal s Andrejem, kteří s náročností terénu neměli problémy, toužili po nejtěžší, černé barvě. My ostatní jejich nadšení naprosto nesdíleli. Našim uším daleko lépe zněl popis trasy zelené, který je určen pro, cituji: "rodinám s dětmi". Diametrální rozdíly v názorech však naši partu nerozdělily. Dohodli jsme se na kompromisu. Nejdříve společnými silami zdoláme to nejlehčí, co se zdolat dá (takže zelenou) a pak se zkušenější, anebo bláznivější, přesunou na imitaci trasy světového poháru. Vyrazili jsme. Tempo i náklon mi vyhovoval. Ostatním snad taky. Jen Michal lítal mezi námi cesta-necesta. Jeho laťka je prostě někde jinde. I přes definici (ne)náročnosti okruhu bylo potřeba dávat pozor na záludnosti. Já jsem se znovu málem vyflákal, ale Juraj to dotáhl až na zem. Jelikož jsem zrovna jel za ním, mohl jsem dobře studovat jeho pád. Stejně jako Maruška (a na rozdíl od Zdendy a mě) neletěl po hlavě, ale jakmile se mu kolo vydalo nesprávným směrem, sesedl z něho a odhopskal stranou. Bohužel bicykl se ho nepustil a jeho noha uvízla v rámu. Nehoda nevypadala nikterak pěkně. Naštěstí se ani jemu nic nestalo, vlastně jsme Juraje spíše pohoršili, že jsme se vůbec zastavili.

No a hurá na černou. I přes hromadný pud sebezáchovy hodně z nás podlehlo Andrejově a Michalově výzvě a přidali jsme se k nim. Na lavičkách zůstala Maruška (jí postačil jeden hříbek) a Juraj, jehož kolo nebylo pro kamenitý terén přizpůsobeno. Se Zdendou jsme se neustále ujišťovali v tom, že při prvním náznaku neschůdnosti (nesjízdnosti) necháme hrdinství v prachu a pošlapeme po svých. Ze začátku se o nic výjimečného nekonalo. Tenhle pocit ve mě zůstal až do doby, kdy jsme dorazili před kamenitý přejezd. Jednalo se o cestu vyzdobenou pořádnými butry. Měl jsem jasno, tohle potkat hlavou nechci. Aby nás Michal trochu uklidnil, prohlásil že se nejedná o nic strašného, kameny přelétl a obloukem mimo trasy se k nám vrátil. Kuráž mi nedodal. Kameny jsem sice přejel, ale rychlost byla tak malá, že jsem z kola málem spadnul. Stezka pak pokračovala v předchozím tempu. Na konci však čekala opravdová výzva. Cyklopěšina se najednou ztrácela do skalní prohlubně a znovu se objevila o pár metrů níže. Já měl jasno. Ani jsem se nerozmýšlel a uplatnil možnost překážku objet. Stejnou volbou se řídili i ostatní kromě Michala a Andreje. Oba zůstali nahoře a vyměřovali si sjezd. Michal se do sešupu pustil zanedlouho. Rozjel se a po pár vteřinách mával na Andreje zespodu (později přiznal, že díky neohleduplnému houbaři trochu zakolísal). Andrej měřil a zkoumal, až nakonec nechal překážku překážkou. A tím bylo to nejhorší za námi. Dopravili jsme se k ostatním.

Jasně a nekompromisně se u Zdendy, Marušky i mě ozval prázdný žaludek. Bohužel však místní bufík nenabízel nepřeberné množství lahodných chodů, ale pouze smaženou vegetariánskou klasiku a teplého psa. Proto jsme se se Zdendou rozhodli, že se jako duo potlučenců, vydáme na obhlídku do nedalekého hotelu. Ukořistili jsme dvě místa na terase a v okamžitě přineseném jídelním lístku našli jasné favority. Polívku a brabce. K tomu jedno alko a jedno nealko (pro řidiče). Pokud bych bral oběd jako odměnu za fyzickou námahu, rozhodně ten prolitý pot stál za to. Bylo to vynikající. Lehkou chybou v komunikaci jsme byli ale jediní, kdo chutně poobědvali.

Protože jsem obědem anuloval a naopak přesáhl dosud spálené kalorie, rozhodl jsem se ještě prohnat nohy. Únava a poobědová relaxace však způsobila, že jsme nevyrazili všichni. Na poslední modrou jsme se vydali ve čtveřici Andrej, Láďa, Aleš a já. Naštěstí již jednou jetá trasa nepřinesla žádné překvapení a už vůbec ne zranění. Jen mě knedlíky dělaly v břiše trochu neplechu a šlapání šlo velmi ztěžka. Protože se slunce blížilo horizontu a šero v lese sílilo, jeli jsme hodně opatrně (alespoň já). V půl páté jsme ještě vyrazili s Andrejem do Nového Města na krátkou silniční tůru, abychom okusili, jaké to je jezdit po rovině a před pátou nadobro zaparkovali před auty. U nich už postávali oblečení členové výpravy. Sbalili jsme se, pořídili pár obrazových vzpomínek a rozloučili se.

Cesta domů probíhala klidně a pokojně, pokud pominu pár výstřelků, jakými byl například rychlý a útočný výstup Michala na mě, jeho mávání v osmdesátce s polovinou těla v luftu anebo Zdendovy přejezdy různých druhů čar následované Andrejem. Z těch poklidných můžu vyjmenovat Maruščinu "čokinu". Nic klidného se jinak neodehrálo :).

Moc děkuji Andrejovi za pozvání a uskutečnění této akce a všem přítomným za obrovskou kupu zábavy, kterou jsem díky Vám mohl zažít. Doufám, že se z mojí mysli vytratí vzpomínka na tajuplný sprejíček a reakce na něj a velmi rád se při další příležitosti znovu zúčastním. Děkuji a přeji mnoho šťastných kilometrů, ať jsou na čemkoliv.


Následující článek
Jak jsem převáděl děcka

pdf

Článek si můžete vygenerovat a uložit jako PDF dokument.

fotogalerie

2016-09-24 - Singltrek Nové Město Na Moravě (od Andreje a Michala)

28.09.2016

přejít na fotogalerii

hodnocení

Ohodnoťte zpracování článku. Je článek čtivý, anebo by to malé dítko sesmolilo lépe?

Tento článek je starší než 3 měsíce (1 rok) a proto jej nelze hodnotit.

Ohodnoťte věrohodnost článku. Je článek pravdivý, anebo výplodem autorovi fantazie?

hodnocení věrohodnosti článku

komentáře

obrázek hosta 04.10.2016 14:48
Jenda odpověděl(a)
Lukáš: Obdivuji vasi zapalenost a obetavost. Ja bych to nedal. Klubouk dolu
Navíc po Tvém výsledku z pochodování...
obrázek hosta 04.10.2016 14:36
Jenda odpověděl(a)
Milda: Vite ze existuje dezinfekce co nepali :)
Samozřejmě Mildo, ale já si tohle nechal dát, abych se alespoň jednou cítil jako drsňák a stoupl o pár milimetrů v očích druhých :)
obrázek hosta 04.10.2016 14:35
Jenda odpověděl(a)
Lukáš: Obdivuji vasi zapalenost a obetavost. Ja bych to nedal. Klubouk dolu
Ono se toho na té stezce moc dělat nedalo... zrychlení jsem vůbec neřešil, ale za mnou většinou jel někdo, koho jsem nechtěl zdržovat... takže zbývalo jen jediné. Šlapat, šlapat a šlapat. Až do úplného vyšlapání.
obrázek hosta 01.10.2016 20:56
Lukáš napsal(a)
Obdivuji vasi zapalenost a obetavost. Ja bych to nedal. Klubouk dolu
obrázek hosta 29.09.2016 10:31
Milda napsal(a)
Vite ze existuje dezinfekce co nepali :)
obrázek hosta 29.09.2016 09:35
Andrejův tekutý obvaz odpověděl(a)
Andrej: Honzi, pecka! Prskal jsem u toho smíchy :)
Já si to moc užil, díky kluci :)
obrázek hosta 29.09.2016 09:02
Andrej napsal(a)
Honzi, pecka! Prskal jsem u toho smíchy :)
obrázek hosta 28.09.2016 23:31
Jenda napsal(a)
Mnohokrát děkuji také Andrejovi za fotky a Michalovi se Zdendou za obětavou práci kameramanů.
Chcete vytvořit komentář?

Tento článek je starší než 6 měsíců (1 rok) a proto jej nelze komentovat.

vizitky

Chcete přiřadit vizitky?

Bohužel nemáte právo zobrazit formulář: přiřazení vizitek článku.