Jak jsem obdivoval legendu Há-Dé

Zpříjemnit mateřský stereotyp nám přišla v neděli příjemná návštěva. Zavítali k nám Anička s Martinem a poprvé se přišla na holky podívat i Hanička. Nadšená byla jak Lucka, protože si konečně mohla osobně popovídat s někým jiným, než se mnou :), tak i já. Martin totiž přinesl dvě volné vstupenky na akci "Prague Harley days 2016" pořádanou na Holešovickém výstavišti. A moc mě potěšilo, že ta druhá volná byla určená pro mě. Po úvodním přivítání, převzetí dárků pro holky (děkujeme) jsem se nachystal na cestu mezi drsné motorkáře. Oblečení jsem zvolil, myslím si, že více než vhodně. Zatímco Martin měl černé triko s kostlivčím andělem, k tomu tmavé kraťasy a černé boty, já jsem se vymódil oranžovými šortkami, barevnými botkami a modrým trikem s vyobrazenými uzlíky.

neděle 04.09.2016 publikovaný události s kamarády a přáteli Jenda

Protože jsme měli na místě konání sraz v deset hodin dopoledne se Zdenkou a Ondrou (Martinova dcera a budoucí zeť), informoval jsem na mezinárodní síti, v kolik nám to jede. Časový plán se jaksi nevydařil a metro nám ujelo. Moc by mě zajímalo, kde udělal Idos chybu. Nic se ale nedělo, brány byly otevřeny i v naší nepřítomnosti a dvojice počkala.

Bublavý zvuk chopperů byl slyšet už jak jsme se blížili. Nyní, když jsme se ocitli přímo v epicentru dění, byl zážitek ještě intenzivnější. Mezi těmi všemi potetovanými, do černi oblečenými, fousatými a drsnými motorkáři jsem si připadal jak školáček mezi matfyzáky. Pár kroků od vstupu byla naše skupina odchycena hosteskami Jeepu. Jelikož nás oslovila s vědomostní soutěží, radši jsem se vytratil, abych nepřekážel. Podle ohlasu dívčin odpověděl Martin správně a dostal se tak na seznam možných výherců. Bohužel odměnou nebylo auto, ale pouze jeho víkendové zapůjčení.

Jak jsme tak obdivovali vystavené stroje, poslouchal jsem diskuze Martina s Ondrou. Zatímco já jsem rozpoznal, že se jedná o jednostopé motorové vozidla, kluci vedli diskuzi na téma konstrukce, vychytávek a porovnávali drobné rozdíly mezi jednotlivými modely. Já jsem souhlasně přikyvoval. Mé oko i duše však byla plně uspokojena při pohledu na ty nádherné motorky.

Prošli jsme kolem neuvěřitelně obrovitého kamionu Jack Daniel's, který poskytoval, jak jinak, hektolitry whisky a zamířili do zóny stánků a obchůdků. I když zde bylo nabízeno všechno možné, dvojice materiálů se vesměs opakovala. Kůže a chrom. A když se nejednalo o nic z toho, byla tam alespoň lebka. I když mi hodně cukala ruka na peněžence, odolal jsem a žádné pěkné drsňácké triko jsem si nepořídil. Ne snad, že bych později litoval peněz, ale přeci jen, na dvojnásobného fotra v oranžových pláťákách se to nehodilo. Když jsme se zastavili u bund, vest a dalšího oblečení, vzal Martin do rukou růžovou koženou motorkářskou bundu s obrovitým nápisem Harley Davidson přes záda ve velikosti 60 a podával mi jí. "Tohle je přesně pro holky". Když jsem to s pousmáním odmítl, nechápavě na mě koukal a ramínko vrátil zpátky na stojan. To tak, říkal jsem si. Začneme bundou, pak motorkou a na oslavě patnáctin budeme mít doma gang.

Na pozvání jsme se stavili i ve stánku prezentující optické kabely. Sice to s motorkami moc nesouvisí a s Harlejem vůbec ne, ale ten stánek tam prostě stál a pán byl velmi přesvědčivý. Představil nám firmu, která se oddělila od jednoho nejmenovaného poskytovatele mobilní sítě (původní Eurotel) a nyní je úplně ta nejlepčejší. Součástí přednášky byla i soutěž. Abych byl přesný, pán nám pozval na soutěž s tím, že když si poslechneme jeho vyprávění, nebudeme mít potíže s odpověďmi. A kdyby k problémy přece jen nastaly, nějak si s tím poradíme. Tak mluvil a mluvil a my jsme díky bystrému poslouchání (a drobné a intenzivní nápovědě) zaškrtávali odpovědi. Archy jsme odevzdali a bez kontroly obdrželi zaslouženou a pracně vydobytou odměnu.

Hned vedle kabelů brblala motorka ve velmi pevném stojanu. Úkolem bylo rozpohybovat stroj (vlastně jeho kola) a přezkoušet všechny rychlostní stupně, kterými motorka oplývala. Jako první si na Hareleje vylezl Martin a bez chyb nakopal rychlosti od nejmenší po největší a zase zpět. Holčina, která měla atrakci na starosti neměla co dodat a tak radši pozvala dalšího. Tím byl Ondra. Protože i on neseděl na motorce poprvé, vzal řídítka do rukou zkušeně. Trochu překvapil přihlížející otáčkami, do kterých motor vytočil. Výstavištěm se prohnal huronský řev a slečna vytřeštila oči. Později přiznal, že je zvyklý na své mašině před jízdou trochu polechtat plyn. Jako poslední si na stroj vlezla Zdenka. Protože to byla její premiéra na takovéto motorce, zkrášlila své lýtko o červený flek od výfukových trubek. Samotné řazení probíhalo za pomoci táty naprosto bez problémů. Po deseti minutách se na noze objevily i náznaky budoucího puchýře velikosti poctivého rohlíku. Jediné trápení však měla Zdenka se svým zraněním v tom, že budoucí možná kérka by se mohla na místo špatně umisťovat.

U stánku s čepovaným pivkem jsme se taky zastavili a já, i když jsem ze své peněženky nevytáhl jediný peníz, obdržel půllitr. Martin mě pozval (děkuju). S chladným nápojem ozdobeným bílou čepicí jsme vstoupili do sálu plného motorek. Od předválečných, válečných i poválečných veteránů, přes unikát Jawason až stroje upravené k nepoznání. To vše bylo k vidění. U některých exponátů jsem dlouho zkoumal, jestli je v lidských silách (anebo spíš možnostech kloubů) se umístit na sedadlo a držet řídítka. Jinde jsem pochyboval nad pohodlností sedadla. K vidění byl i motor s kolama (pro sebevrahy), motorka připomínající ruchadlo Veverků anebo kostlivčí mašina. Prostě nádhera.

Areál jsme si pak ještě jednou rychle prošli (já ani tentokrát nepořídil holkám křiváky) a pomalu jsme se odebrali k východu. Před samotným výlezem jsme ještě nastoupili do Jeepu a vyzkoušeli téměř vertikální jízdu. Před výstavištěm pak Martin zažil srdeční šok. Na chodníku byla zaparkována asi desítka motorek a plakát vybízel k bezplatné jízdě na vybraném stroji. Martinovo srdce zaplesalo jen do toho okamžiku, kdy si přečetl, že povinnou výbavou, krom řidičského průkazu, jsou i dlouhé nohavice. V tu chvíli byl asi jediný člověk na světě, který lituje, že nemá ve třicetistupňovém vedru dlouhé nohavice. Sledovali jsme (Martin velmi smutně) odjezd další skupinky a výstavu opustili.

Moc děkuji za krásné zpříjemnění nedělního dne a pokud to bude možné, rád se příští rok zúčastním znovu. Je mi jasné, že Martin bude vybaven vhodným oblečením, i kdyby bylo padesát.

Hodnocení

Zpracování článku (jak je článek čtivý)

něco mezi

Lucík hodnotil(a) 16.09.2016 12:28:47

něco mezi

článek je starší 3 měsíce a nelze jej hodnotit

Věrohodnost článku (jak odpovídá článek skutečnosti)

nehodnoceno
článek je starší 6 měsíce a nelze jej hodnotit

Komentáře

Komentář můžete vložit i jako nepřihlášený uživatel.

CAPTCHA Image

Lucík napsal(a) 16.09.2016 12:29

Chtel si trojku,mas ji tam.

vytvořit / odpovědět