Jak už je ve velkém většině případů pravidlem, jeli jsme na Brno. I když tentokrát jsme nejeli až tak daleko. Pochod se odehrával v okolí Velkého Meziříčí. V půl čtvrté mě Lukáš vyzvedl v práci. Abych nepřeskládal objemným zádovým zavazadlem regály v nákupním středisku, odlehčil jsem si a batožinu uložil do Lukášova vozidla. Teprve pak jsme šli nakupovat. Pořídili jsme si něco na teď, něco na pak a vzhledem k pořadateli avizované gulášové polévce, i něco k snídani. Rozhodli jsme se nepodcenit ani pitný režim a zásobili se dostatkem vody. Podle našeho nejlepšího vědomí a svědomí nám nechybělo nic, byl čas vyrazit.

Krom mírných zpomalení, ne vždycky způsobených situací, ale lidskou blbostí, jsme se bez problémů propletly Prahou. Cestou nemohlo chybět nějaké to dé-jedničkové zúžení. Cestou Lukáš vzpomínal, jestli někdy jel po této komunikační chloubě bez jediného omezení. Vzájemně jsme se ujistili, že tento stav možná nastal po slavnostním zahájení provozu. Na šestašedesátém kilometru jsme zastavili na Humroidech. Nákupem potravin jsme večeři neřešili a spoléhat se na možnou stravu v cíli se nám moc nechtělo. Naporoučeli jsme si zdravé, výživné a energicky vyvážené jídlo (tak jednou za čas...) a s plnými tácy zasedli k němu. Když se před námi kupily jen prázdné obaly, cítil jsem značné přežrání. Ostatně jako vždycky. Dokoulel jsem se do auta a pokračovali jsme.

Ještě za světla, krátce po šesté hodině večerní, Lukáš zaparkoval na vytyčené louce. Abychom nemuseli znásilňovat stanové kolíky do betonu (kde bylo stanoven prostor pro plátěné obydlí), zvolili jsme osvědčenou a časově méně náročnou variantu. Zadní prostor auta jsme upravili do lůžkové varianty a zhotovili si ležení. Matračky, prostěradlo (to je komfort) i spacáky připraveny, jen se do nich zavrtat.

Do večerky zbývalo ještě spousta času. Proto jsme se rozhodli poznat Netín. Než jsme se ale vydali do centra (hodně odvážné pojmenování náměstíčka), poznali jsme se s prvním účastníkem pochodu. Z červené škodovky, která u nás zastavila, vykoukla hlava patřící zjevně komunikativnímu člověku. Oznámil nám, že dorazili a že jde zaparkovat. Beze slov jsme stáli s Lukášem dál. Na to nebylo co říct. Staršímu muži to ovšem nestačilo a do rozhovoru nás stejně zapojil. Naše nadšení dokazuje fakt, že jsme při první příležitosti prchli.

Do centra dění (hospody) to bylo pár set kroků. Naše nezkažené duše však nezlákal chmelový mok, ani jiné výstřelky restaurace. Hned na první pohled (už od parkoviště) nám učaroval kostel s tou nejsrandovnější kopulí, co jsme kdy viděli. Ať jsme pozorovali rekonstruovanou a velmi hezky vypadající církevní stavbu z jakéhokoliv úhlu, jakkoli dlouho, vrchol stavby nám ke spodku prostě nešel. Nakonec jsme tajemství odhalili. Z finančních prostředků na plnohodnotnou kopuli prostě nevyzbylo, tak tam šoupli stříšku od studny. Během našeho putování kolem kostela jsme poznali gramotnost místní mládeže. Mladší z dvojice chlapců, mžourajících do svých telefonů, pozdvihl zrak a přečetl nápis na mém triku. Paris. Toť vše, pak se zase věnoval ťukání do aparátu. Co si od toho sliboval nevím.

Zatímco Lukáš obdivoval i vnitřek kostela, já jsem kolem telefonářů prošel znovu. A znovu se dostavila inteligence. Tentokrát přečetl autor předchozího zvolání nápis v češtině. "Paříž" vypadlo z něj. Abych podpořil jeho iniciativu, odpověděl jsem, že nepařím, ale nesetkalo se to s další odezvou.

Nebylo kam jít dál. Zasedli jsme na lavičkách restaurace a chvilku splynuli s místními. K našemu stolu se po chvilce dostavil starý známý z parkoviště. Neměl s sebou červené vozidlo, tentokrát byl doprovázen vnoučaty (snad). Bez jakékoliv úvodu vyštěkl otázku. "Tak kolik nás je?". Než jsme stačili zareagovat, odchytil procházejícího organizátora a pokračoval v rozhovoru s ním. Lukáš odborným okem posoudil jeho vystupování a definoval tuto osobu jako bývalého lampasáka. Od té chvíle jsme ho vnímali jako bratra plukovníka. Přítomnost několika lidí v uniformách krásně oznámil malý klučina, když na svého kamaráda křikl, že "vidí vojenského chlapa".

Zanedlouho se na scéně objevila další postava. I když na nás nepromluvila, nedala se přehlédnout. Velmi komickými pohyby (připomínající slepici) se mezi stolky pohyboval dvoumetrový řízek. Zelené kraťasy měl vytažené pod prsa a na nohou kanady na hnědých podkolenkách. Že se jedná o zrzka se dalo poznat jen podle hustého plnovousu, protože na hlavě neměl ani chlup. Přihnal se k nedalekému stolu a všechny velmi srdceryvně objal. Pak se spokojeně posadil a pozoroval spolusedící. Že se jedná o rakušáka a dotyčným nerozumí se projevilo až později. Od Lukáše dostal tento chodec přezdívku "WehrWolf".

Když jsme se do sytosti posilnili (kofolou, kafem a já Ježkem), opustili jsme ruch a vrátili se do auta. Cestou zpět (vlastně i tam) jsme ochutnali švestičky ze zahrádky místního občana. Lákaly sice svou barvou a velikostí, ale do poživatelnosti jim nějaký ten čásek ještě chyběl. Protože nám oběma vykouzlily škleby na obličeji, putovaly slívky zase zpátky. K vymýšlení a provedení další dlouhé akce nebyl čas, ale na spánek bylo pořád ještě brzo. Zaujali jsme tedy horizontální pozice a Lukáš uvedl divadelní představení. Nasmáli jsme se až do soumraky. Pak už zbývalo jen popřát si dobrou noc a těšit se na ráno. Nejspíše oba jsme si mysleli, že nás probudí až sluneční paprsky pronikající skrz skla, ale bylo tomu jinak.

Kolik bylo přesně hodin nevím, ale za okny byla černočerná tma. Vzbudil mě nepříjemný pocit plného močového měchýře. Rozhodl jsem se, že jedinou správnou možností je vydat se ven a provést vypuštění. Po vteřině ve mě ale hrklo. Nebyl jsem si jistý, jestli Lukáš auto zamkl, či nikoliv a já bych nerad spustil do spícího městečka alarm. Tak jsem se převaloval a čekal. Na něco. To něco přišlo velmi rychle. Čekal jsem hodně, ale tohle mě překvapilo.

Jak tak stoupalo moje odhodlání (a vnitřní naplněnost) otevřít dveře, uslyšel jsem z okolních aut dva hlasy. Jeden patřil jí, jeden jemu. Chvilka chichotání byla zanedlouho vystřídána citoslovci. Jednalo se o zvykové projevy hodně používané ve filmech pro dospělé. S ohleduplností, že jim nebudu přerušovat lásku, jsem čekal, ani jsem nepípnul. To jsem ovšem nevěděl, že chlap je hodně výkonný. Hodina fyziky trvala zhruba patnáct minut. Pak bylo ticho, které znovu uspalo i mě.

Něco málo před šestou hodinou jsem procitl a podle choulení ve vedlejším spacáku jsem poznal, že nejen já. Hned po pozdravu jsem konečně vystřelil ze dveří a obsah zažívacího traktu poslal do vysoké trávy. Na desetkrát. Spokojený a vyčerpaný jsem se vrátil a vysloužil si od Lukáše uznání. Když jsem mu pak líčil noční trauma, nechápal. Auto samozřejmě šlo otevřít a na přerušení spojení (kterého i on byl svědkem) by zřetel nebral. Protože se nám z vyhřátého klobouku ven nechtělo, k registraci a snídani jsme se dostavili až kolem sedmé.

U výdejního okénka jsme nebyli jediní, kdo odmítl gulášovou polévku. Slečna smutně prodávala čaje a kávy a občas promíchala vařečkou hrnec. Posnídali jsme vlastní zásoby (buchty). Zatímco Lukáš studoval trasu a zadával souřadnice, já drobil. Nastalo čekání. Čekání na začátek, čekání na projev, čekání na konec projevu a konečně čekání na začátek pochodu. Možná proto, že jsme stáli hned vedle komunikace, možná i proto, že jsme se soustředili na něco jiného (a důležitějšího), z poutavého monologu tří lidí jsme nezachytili nic. Když hlas ztichl a dav se dal do pohybu, vyčkali jsme až se někdo chopí role vůdce a následovali jej. Bylo půl deváté.

Fáborky, šipky anebo jiné ukazatele jsme hledali marně. Později jsme se dozvěděli, že trasa nebyla jasně definovaná, pouze bylo potřeba projít všemi kontrolními body. Rozdílný názor na směr přesunu vyvstal již ve vedlejší obci Olší nad Oslavou. Abyste to správně pochopili. Nerozcházel jsem se já s Lukášem, ale Lukáš (my) se zbytkem pochodujícího štrúdlu. Osaměli jsme. Pro nás to ale není věc nepřekonatelná. Naopak.

V klasickém pochodovém tempu jsme dorazili k druhému kontrolnímu bodu. Tam jsme se znovu setkali s účastníky. Nechali jsme si procvaknout kartečky, pro jistotu nabrali jednu lahev s vodou a pokračovali směrem jako ostatní. Po pár metrech Lukáš zpozorněl a srovnával mapu s cestou, na níž jsme se octli. Provedl obrat o stoosmdesát a já jeho kroky následoval. Přešel k dvojici pořadatelů a konzultoval s nimi správný směr. Jeden z nich konstatoval, že neví, protože teď dorazili, druhý raději mlčel. Nechali jsme tedy kontrolní bod bodem a postupovali podle svého. Tedy dobře. Znovu jsme ocitli na cestě sami.

Slunce začalo přibírat na síle, po mráčku ani vidu, ale pořád lepší, než kdyby pršelo. Prošli jsme Vídní (netušil jsem, že jsme rozsáhlá země), překlenuli (a dveřmi zkontrolovali) dálnici a krkolomnými cestičkami, odbočkami a pěšinami (i skrz JZD) nás Lukáš vyvedl až k třetímu kontrolnímu bodu. Ten kromě evidence průchodu sloužil i jako připomínka partyzánského snažení během druhé světové války. Nalézal se totiž u památníku na místním hřbitově. Bylo nám sice divné, že nikomu nepřipadá divné posílat dvě stovky lidí přes místo odpočinku, ale neřešili jsme to. Dostali jsme potvrzení a to bylo hlavní.

Ve Velkém Meziříčí jsme se za dosavadní snažení odměnili. Zmrzlinový stánek umístěný přímo na trase se nedal bez povšimnutí přejít a tak jsme se posilnili výbornou, točenou višňovo-vanilkovou. Navíc jsme pánu prodavačovi ozřejmili, co že se to tu pořádá za manévry. Protože čtvrtý kontrolní bod byl umístěn na radnici města (v přízemí, ne u pana starosty), zakoupili jsme si magnetky. Zatímco mě se líbil suvenýr s kostelem (a normální věží), Lukáš požádal slečnu o upomínkový předmět obrázkem domečku. Prodavačka nejdřív nechápavě hledala a pak objevila. "Tím domečkem myslíte zámek?". Zřejmě jsme se neuvedli jako odborníci na architekturu. To ale nebylo podstatné. Hlavně že jsme měli procvaknuto a mohli jsme jít dál.

S přibývajícími hodinami začalo o sobě dávat slunce víc a víc. Hezký letní den se pomalu měnil na nehorázný pařák a vojenské hadry ke komfortu rozhodně nepřidávaly. Lilo z nás. Na posledním, pátém, kontrolním bodě jsme se z nabízeného zboží (vypadalo to tam jako na tržišti) vybavili jen jablkem. Vody jsme měli dost a sušenka nás nelákala. Od vysněného cíle nás dělilo posledních několik kilometrů. Bohužel jsme je museli šlapat po polích, silnicích a jiných shora nekrytých komunikacích. Jak Lukáš trefně poznamenal, teď už víme, jak vypadá peklo. Odkryté části těla (jako ruce a obličej) hodně připomínaly nedávnou návštěvu bazénu. Začal jsem trochu pochybovat o tom, že dvě poloprázdné lahve (1,5 litru) s pitím nám vystačí a my někde zhyneme na vyschnutí.

Jako na úplné blázny se na nás koukali návštěvníci místního rybníku. Když jsme kolem něj procházeli, polovina se cachtala ve vodě (žabinci) a druhá polovina zrovna vylezla. Jedinou výjimkou byla malá holčička, která vkročit do vody důrazně odmítala. Nejspíš proto, že jí maminka před tím oznámila, že kapříci cucaj prstíky. Pak už jen stačilo projít Lavičkami, kde nebylo na co si sednout a byli jsme v cíli. Okruh ve vzdálenosti 31,79km jsme nakonec zvládli za 5,5 hodiny. Bohužel jsem později zjistil, že tento výkon nepokryl příjem z návštěvy dálničního fastfoodu. Druhým velkým zklamáním byla informace, že metály nedostaneme. Obdrželi jsme pytlík se svačinou a diplom.

Lukáše zlákal venku stojící stánek s uzeninami (z domácí farmy). Protože jsme nechtěli obědvat nad tácem, opatřil si něco k obědu a pak něco k večeři. Já jsem zkoukl nafasovaný pytlík a rozhodl se zkonzumovat jeho obsah. Stravování, stejně jako krátký odpočinek a očista probíhala v autě. Zbavili jsme se svršků, spodků (ve vší početnosti) a hlavně bot. Z této letargie nás vyrušili až přicházející posádky aut. Mezi jinými jsme ukázali i aktéři nočního řádění. U muže jsme si nebyli jistí, ale ženu jsme identifikovali ihned podle smíchu. Chvilku jsme s Lukášem přemítali, jestli máme složit poklonu a pogratulovat, ale nakonec jsme si to rozmysleli. Přece jen, bylo jich hodně.

Cesta domů proběhla bez zastávky za mého studia velmi poučné literatury. Jednalo se o Lukášům manuál na likvidaci protivníka. U některých technik s použitím holých rukou jsem křenil obličej, ale u nože jsem se bál číst dál.

Doma jsme celou akci krátce zhodnotili u kafe. Doufám, že medajle dorazí co nejdříve a těším se na další, říjnový pochod.