Začátek sobotní druhé hodiny odpolední byl poněkud nabitý. Dorazili k nám, na dlouho očekávanou návštěvu Jana s Mildou a několik minut po nich přijela i Lucka s holkama. Tak se stalo, že u nás doma vládl chaos. Vítali jsme návštěvu, zaopatřovali holky a uklízeli to nejdůležitější. Ze všech propriet, které je potřeba vozit s sebou při přesunu ratolestí na delší dobu, jsem si vzal na starosti monitory dechu. Vyndal je z tašek, nainstaloval pod matračky a zapnul. Zařízení spokojeně píplo, že je v činnosti, zeleně poblikávalo a všechno se zdálo býti v pořádku. Správnou funkčnost jsme ověřili i tím, že jsem Janě a Mildovi ukázal, jak to řve, když dcerku vyndám z postýlky dříve než vypnu čudl. Holky jsme nakrmili, uspali (přechodně) a šli se věnovat do obýváku návštěvě a poslouchat zážitky z jejich jihoevropské dovolené. Kromě toho, že musela Lucka několikrát odběhnout utišit brebentící anebo škytající dítě, se nic zvláštního a mimořádného nestalo.
Promítnutí fotek skončilo (díky výměně elektroniky jen půl hodiny po plánovaném odchodu), s oběma návštěvníky jsme se rozloučili a šli se věnovat běžnému rodičovskému dni. Ze zajetých kolejí nás však vykolejil řev monitoru. Jelikož se obě dítka nacházela ve svých postýlkách a jiného obyvatele bytu jsme nezaregistrovali, znamenalo to pouze jediné. Velký průšvih. Podívali jsme se s Luckou na sebe a oba dva vyrazili se strachem v očích do dětského pokoje. Identifikovat v tom kraválu zdroj nešlo a tak jsme se pustili každý k jedné dceři. Naštěstí jsme našli dvě spokojeně spící mimina, bez známky újmy. Ozvala se strašná rána. To nám oběma spadl nám kámen ze srdce. Holky jsme nechali spát, utišili signalizaci a vrátili se do obýváku. Navzájem jsme se ujišťovali, že se jednalo pouze o momentální indispozici přístroje a všechno je v naprostém pořádku. S ubíhajícím dnem jsme na tuto událost zapomněli a večer se bez jakýchkoliv obav zachumlali do postelí a usnuli.
Ve dvě ráno se protivný zvuk ozval znovu. Lucka byla na nohou jako první, během vteřiny rozsvítila, stála u postýlek a oběma rukama drkala do holek. Když jsem se došoural do vedlejšího pokoje, spatřil jsem to samé, jako odpoledne. Jak Terezka, tak Julinka spokojeně spaly (i přes mámin útok) a hrudníčky se jim pravidelně zvedaly. Horší probuzení jsem snad v životě nepoznal. U holek jsme chvilku drželi pomyslnou stráž, pozorovali je a po zhruba pěti minutách si vlezli znovu do pelechu. Tím to ovšem nekončilo. V následující hodině jsme se stejnými obavami letěli k postýlkám ještě několikrát. Když jsme utišovali monitor potřetí, začalo nám být cosi divného. Lucka, podle mého zcela správně, konstatovala, že jestliže deska začne reagovat na dechovou nečinnost po deseti vteřinách, rozhodně by dusící dítě nevypadalo tak, jak vypadají Julinka s Terezkou. Vinu jsme začali přikládat zařízení. Protože nám zatím vždycky křičel Terezčin monitor (ne, baterky to nejsou), ověřili jsme jeho správnou funkcionalitu výměnou s Julčiným. Výsledek se však nesetkal s očekáváním. Opět jsme vstávali kvůli stejné postýlce. Zkusili jsme zahýbat a posunout kablíky, vypojit a zapojit konektory. To samé. Chyba bude tedy patrně v samotných deskách.
Začali jsme nahlas přemýšlet, jak nepříjemnou situaci vyřešíme. Vstávat každých deset minut až do východu slunce se nám nechtělo. Přeci jen, bylo hodně brzké ráno. Možnost vypnout hlídače jsme ani nenavrhovali. Po předešlých zážitcích byl strach o prťata obrovský. Lucka konstatovala, že u mamky byly oba přístroje v pořádku a k poškození tedy muselo dojít během návratu. Není si však vůbec vědoma toho, že by s taškou, ve které byly umístěny, bouchla. Dodala také, že budeme muset odnést monitory ke kontrole do nemocnice. Zkusil jsem zauvažovat, jestli jsem náhodou při instalaci desek nepostupoval jinak, než běžně postupuji. Normálně zvedám celou matraci a monitor vkládám doprostřed roštu tak, že oba konce leží na špricli. Zapátral jsem v paměti, jak tomu bylo před několika hodinami. Matraci jsme nezvedl, jen jí naklonil, abych pod ní desku zasunul. Nemohla by být tedy chyba tady?
Spící ratolest jsem předal matce, dečky, přikrývky a všechen personál (ovečka, psíci a medvídek) přemístil mimo a podíval se pod matraci. Deska, krom toho, že ležela spíše u nohou postele, byla jednou stranou ve vzduchu. Jak přístroj funguje nevím a nehodlal jsem to zkoumat. Prostě jsem ho přemístil tak, jak je normálně. U druhé postýlky tomu bylo obdobně. Holky jsme uložili, ve velkém očekávání se položili do postelí a probrali se (byli probráni) až ráno. Žádný noční poplach se již nekonal.
Děkovali jsem za to, že monitor vřískal jen kvůli mé blbosti a ne situací, pro kterou je vynalezen. Je to hrozný pocit. Fuj.
