přechod jednoho pracovního dne do druhého
V jednom bytě panelákového domu severního pražského teritoria se ze dvou místností ozývá jen tiché, pomalé oddychování. V dětských postýlkách, zabalené do peřinek, leží dvě malé slečny. Každá žmoulá svého dudlíka a s ručičkami v pěst spí spánkem nevinných. Tu a tam si zabručí a trochu se zavrtí. Čím to je vědí jen ony a společnost vědců zkoumající činnost lidského mozku. Druhý pokoj, ložnice rodičů, je od holčičího království oddělená neustále otevřenými dveřmi. Právě tam spí dvojice rodičů. Maminka Lucka má spánek lehký a dlouhodobě nedostačující. Při každém zavrčení anebo zaplakání dcerušek otevře oči a naslouchá, jestli nepřejde v intenzivní pláč. Vedle mamky spí manžel. Spí jako dřevo (možná nechrápe) a o bezpečnost svých dcer si v tuto chvíli nedělá prakticky žádnou starost.
Z krásného snu o volnosti a svobodě mě do reálného světa vtáhne líbezný hlas mé manželky. "Jeníku, Julinka se už budí". Promnu si oči, utřu slinu ze tváře a polštáře a lehce padám znovu do limbu. V hlavě se mi honí myšlenka (a přání), že se jednalo možná jen o představu a když znovu usnu, nestane se nic. Není tomu ale tak. Lucka se opět, s větším důrazem, připomene. Posadím se a kouknu na hodiny. Je něco kolem třetí. Mžourám do vedlejšího osvětleného pokoje. V křesle sedí můj partner, v jedné ruce drží lahev s mlékem, druhou objímá Terezku. Zcela sobecky věnuji první kroky sobě. Navštívím toaletu a pak si studenou vodou ošplouchnu obličej. Popřeji zcela nepochopitelně holkám dobré ráno a nakloním se nad Julinčino lože.
Brblající a hemžící se tělíčko osvobodím z peřinky a rozepnu patentky spacího pytle. Malá očka pátrají kolem a mlaskavý zvuk linoucí se z úst dcerky prozrazuje, že dotyčná má hlad. Přesouvám čtyřkilovou housku z měkké matrace na přebalovák a otáčím kolečko ohřívače, ve kterém je díky Lucce umístěná lahev s mlékem. Oranžová kontrolka signalizuje přísun tepla k jídlu. Jako první jdou dolů ponožtičky a tepláčky velikosti lidské rukavice. Julinka si občas vřískne, aby mi připomněla absenci dudlíku v puse. Šmátrám do postýlky a najdu oranžovou kytičku s gumovou bambulí. Jakmile se s věcí přiblížím k miminkovským ústům, dcerka ucukne hlavou a já cumel tlačím do ucha. Znovu vyhledám pusinku následovaný stejným odmítnutím. Napotřetí se trefím a dudlík je na místě. Na pár vteřin. Pak letí obloukem pryč.
Nechávám dudlík dudlíkem a pokračuji v sundavání vrstev až k plence. Julinka, která se na rozdíl ode mě úplně probrala, předvádí plavání "na znak". Modrý proužek na plence odhaluje její použití. S očekávám a zatajeným dechem odlepuji pásky. Naštěstí nenacházím nic hmatatelného. Chválím dcerku za utracení dalších 4,95 Kč a balíček vyhazuji do koše. Rozbaluji novou plenu a doufám, aby ničím nekrytý vývod nenapáchal na přebalováku pohromu. Aplikuji extra savé gaťky, dvakrát přelepuji zavírání a kontroluji obrázek zvířátka. Sloník vpředu je správně, kdybych viděl opičku, musím přebalování zopakovat se stoosmdesátistupňovou korekcí.
Ohřívač vydává celkem hlasité zvuky a lahev je na omak horká. To značí pouze to, že optimální doba ohřevu, totiž tři minuty, byla překročena a je potřeba opačný režim. Chlazení. Nalít do dítěte horkou tekutinu, ať již jakkoliv výživnou, není žádoucí. Julinka protestuje proti mému zpomalenému počínání všemi dostupnými prostředky. Šermování rukami je synchronizováno s kopáním nožiček a doprovázené hlasem. Obracím se k prvnímu ze záchranných opatření. Nabírám do stříkačky Espumizan a sladký medikament podporující trávení aplikuji do zvukového zařízení. Matná tekutina se sice rozprostírá i na tváři a lehce putuje k límci dupaček, ale je ticho. Opětovně jen na pár chvil. Znovu zkouším teplotu a vnucuji si, že tohle je pro našeho potomka pitelné. Do mléka postupně promíchávám odměřené množství tekutin z lahviček, které jsou na pultu. Každý je k něčemu. Pojmout účel, anebo obsah nezvládám. Znalost lékárenského zboží jsem omezil na "dvě kapky z malé flašky". Koktejl výživy opatřuji dudlíkem, zakvrdlám s tím, odeberu brindák v podobě textilní pleny a opouštím plac. Hmotnost dcerky mi zatím nezabraňuje přemisťovat jí v jedné ruce.
Sedám si na postel, na klín si pokládám Julinku a pod bradu umisťuji hadr. Ten díky nenechavým ručičkám několikrát mění umístění a hlad děcka nezná mezí. Kdepak, nejdřív se musí tankovat, pak je čas na drobné úpravy. Jakmile proteče první mililitr do bříška, je klid. Julinka začne vydávat jen spokojené hekání a tu a tam se ozvou bubliny putující flaškou. Čas se pro mě zpomalil a já mám možnost se podívat na Lucku a její boj s krmením Terezky. Terezčina lahev je napůl prázdná, Lucka budí jak slovně, tak i fyzicky dcerku a ta spí. Začíná nejstrašnější sled úkonů. Manželka musí vzbudit dítě, aby mu mohla dát poslední díl potravy a následně ho zase uspat. Kdo tohle vymýšlel, musel být génius.
...dvacet minut poté
Poslední kapka mizí v Julince a já vítězoslavně odkládám lahev a servítkem osušuji bílé fousky. Na křesle ve vedlejším pokoji se toho moc nezměnilo. Jen tón Lucčiného hlasu už není tak vlídný. Chvilku prosí a chvilku nařizuje dceři, aby si konečně ulevila a uvolnila bubliny uvízlé v jejím bříšku. Terezka si z matky však nic nedělá a v klidu spí. I já si pokládám Julinku na rameno a pouštím se další etapy krmení - odkrkávací fáze. Pravidelné bušení na zadeček nemluvněte doprovázím jemným pohupováním v kolenou a kolébáním se z jedné nohy na druhou. Mé uši trpělivě (zatím) očekávají jediný zvuk. "Bek!"
V ideálním případě se dočkáme během několika minut. Někdy jich ale čekáme desítky a většinou se odříhnutí vůbec nedočkáme. Tak plácáme, čekáme a po chvilce se pokusíme děcko vložit do postýlky. Nedávno jsme zjistili, že obě ležení holek musí být umístěny v patogenní zóně, neboť okamžitě po položení spícího dítěte na matraci dojde k jeho probuzení a nespokojenému mručení rychle přecházejícího v pláč. Nezbývá nic jiného, než kojence znovu vyzvednout, položit si ho na rameno a v ulevovacím cviku pokračovat.
dvě a půl hodiny do budíčku
Když se přeci jen podaří jednu dcerku odložit do postýlky s tím, že dotyčná pohledově spí, vezme Lucka to velké břímě uspávání na sebe a mě pošle spát. Pozhasínáme, já opustím manželku sedící s dítětem v náručí a zahrabu se do postele. Spánek se dostaví téměř okamžitě. Lucčin návrat do ložnice, stejně jako občasné zaplakání dcer, naprosto nevnímám.
vstávat, je den
Čas uteče mávnutím proutku a já mám pocit, že jsem před chvílí zavřel oči. Ale světlo za okny a čas zobrazovaný na budíku tomu neodpovídá. Zkontroluji potomstvo a tiše procházím jejich územím. Žádné známky života. Zapínám chůvičku, odcházím do obýváku a aktivuji i druhý díl vysílače. Většinou se ozve dětský hlásek ještě před tím, než konvice cvaknutím oznámí uvaření vody (a to vařím jen pro sebe). Noční seznam kroků se opakuje. Na řadu přijde první ta, která se první ozve. Paradoxně ranní krmení většinou nebývá tak divoké (nemám ovšem na mysli usínání u krmení), jako noční. Možná je to tím, že jsou holky po probděné noci krapet unavené. Ještě než stačím ustlat jednu do pelechu, druhá budí mamku.
Zkoumavým pohledem do lednice hledám další lahve s mlékem a nenacházím. Na ranní směnu padly poslední. Usrkávám čaj, drobím kolem talíře a míchám další dávky pro holky. S mililitrovou přesností odlévám převařenou vodu a počítám odměrky sypké hmoty. Ty tam jsou časy, kdy plechovka vydržela tři dny. Zamíchat, odměřit, umýt. Šest lahviček umisťuji do lednice, doobléknu se, popadnu biologický odpad, rozloučím se se ženou a dětmi a upaluji do práce.
doba odpočinku, tedy zaměstnání
Jakmile zaklapnu vchodové dveře, stávám se zase pánem svého času. Sám se rozhoduji kdy kam půjdu a co budu dělat. I když je následujících osm hodin pracovních, ani zdaleka se náročností nevyrovnají starání se o děti. V klidu se naobědvám, v klidu si vypiji kávu. Čas od času mě Lucka informuje, co je u nás doma nového a udržuje teplo rodinného krbu. Jakmile poledne přejde v pozdní odpoledne, sbalím svůj batůžek a vydávám se domů. Cestu od metra domů (a někdy i dál) mi zkrášlí čekající manželka s kočárkem. Pod stříškami spokojeně leží dvě slečny a my můžeme plánovat, co se zbytkem dne. Hezké počasí využijeme na procházku i nákup večeře. Brouzdat ulicemi však nemůžeme věčně. Za chvilku je koupání a další krmení.
osmnáct nula nula
Návrat z procházky máme vypiplaný (téměř) k dokonalosti a o jednotlivých krocích už ani nepřemýšlíme. Lucka se naloží s holčičí taškou (tam je všechno k obsluze dítek) a korbičkami do výtahu a odcestuje do bytu. Já uklidím kočár a se zbytkem věcí dorazím po chvilku za ní. To už je jedna z holek připravovaná na koupání. Vanička se plní teplou vodou a v ní se za chvilku objeví první naháček. Kontakt s vodou někdy holky obrečí, někdy spokojeně probručí. Osušit, namazat, učesat. Lucka předává mimino mě a já už čekám s ohřátou flaškou. I tak je pro holky čekání na mléko neakceptovatelně dlouhé a občas se bytem pronese brekot. Paralelně nakrmíme, odříhneme a uspíme. Nejdůležitější jsou najedeni, teď je řada pro nás. Zcela běžně se na Lucčině talíři objeví rozkousaný a opuštěný chlebík. To když běží hasit do postýlek rozhořívající se katastrofu.
Otvírám lednici a kontroluji připravenost pro další cyklus. Sterilizováno je, navařeno je, naplněno je. Tudíž máme "relativně" volno. Relativnost spočívá v tom, že v pračce odpočívá nedávno doprané prádlo. Lucka rozkládá žehlící prkno a likviduje koš čistých oděvů, já na balkoně připínám košilky, ponožtičky a dupačky pro panenky. Když se z elektronického přenašeče zvuků dlouho neozve blblání, anebo typický zvuk při protahování, jsme nesví. Funguje to vůbec?
Venku se smráká, vedro přestává být neúnosné. Nastává večer a nás čeká ještě jedno krmení.
tak dobrou
Jít spát ještě před posledním večerním krmením ani jeden z nás nepodstupuje. Jednak bychom se tak připravili o možnost vyřešit rodinné plány a nabourali si tak (ne)spací režim. Když se ozve poslední krmící signál, jdeme do toho. Pak už jen poklidit, osprchovat se, pozhasínat a hurá do postele.
Naše holky jsou zase o den starší a mají další kupu zkušeností ze života. Stejně jako my. Maraton všedního dne skončil a jak se přehoupne čas přes půlnoc a kalendář obrátí stránku, začíná všechno znovu.
Už kolikrát jsme si s Luckou říkali, jestli nejsme blázni, když jsme se vzdali výletů, večerních toulek a neplánovaných akcí. Vzpomínáme na časy, kdy jsme si užívali volna, dokoukali celý film a těšili se na volný víkend. Připomínali si sobotní vstávání bez budíku. Bylo to nádherné.
Zase ale nebylo úsměvu malého capartíka, kouzelné spící housky, drobečka, který nás potřebuje. Takže dneska půjdu spát a vstup do dalšího dne začne stejná věta: "Jeníku, Julinka se už budí".
