Po několika dnech jsem i já objevil ve vykonávaných cvicích jistou posloupnost a návaznost. V kuchyni a částečně pokojíku holek jsem se pohyboval bez věčných (a zbytečných) dotazů na maminu. Ale něco mi prostě nešlo (a nejde). Nejprve jsem bojoval s monitorem dechu. Je to taková tvrdá plastová deska, kterou mají holky pod matrací, aby začala dělat vyrvál (ta deska), když dítě nedýchá. Začne to ale taky řvát ve chvíli, kdy dítě z postýlky vyndáte a přístroj nevypnete. A přesně toho já jsem se v prvních dnech dopustil nespočetně krát. Potichu a pomalu se přibližuji k postýlce vyndavám jednu z dcerek na krmení a dávám pozor, abych tu druhou zatím neprobudil. Držíc dítě v náručí pomalu odcházím a do ticha se ozve. "Píp - píp - píp". První tři upozornění jsou ještě relativně tiché. Bohužel pak následuje siréna připomínající oznámení o probíhající bankovní loupeži.

Neopomenutelným zážitkem bylo a je pro mě přebalování (to předchází každému krmení). Vycvakám patentky, roluju jednu vrstvu oblečení, roluju druhou vrstvu a dostávám se až k plenám. Když neobsahují nic závadného, komplikace nastávají až při zapínání dítěte do oblečku (většinou velmi působivého a s milým nápisem). Zalepit pásek pleny tak, aby byl odpad udržen, ale mimino neutrpělo odkrvení je kumšt. Hlavně když dcerky (odkoukaly to od sebe) neustále kopou nožičkami a vrtí se. Nakonec se to vždycky povede (no, musí) a já se pokouším vměstnat škvrně do hadříků. Tu překáží nožička, tuhle zase ručka. Capartík, nervozní z toho, že to tátovi trvá, začíná být drobet nespokojený a k hemžení se přidává ještě občasné zavřeštění. Když jsem výše popsanou proceduru absolvoval poprvé, málem jsem vyskočil z kůže. Nevěděl jsem ale, že je to procházka růžovým sadem proti tomu, pokud je v plýně překvápko. Vzhledem k ožehavému tématu nebudu zabíhat do podrobností, ale kromě dítěte a plýny musíte dávat pozor na to, aby obsah nebyl kromě dítěte i všude kolem.

Zdálo by se, že někdo s pocitem hladu tak silným, že ho nutí řvát na celé kolo, bude po obdržení lahve s mlékem pít, až se od něj bude kouřit (mlaskat). No, není to tak. Expertka na vyvracení důkazů - Terezka - je schopná mě honit, abych připravil jídlo, abych jí přebalil a přichystal tak dlouho, až z toho při vložení potravy usne. A ze spánku jí pak nevzbudí nic. Dle lékařského nařízení nelze přistupovat ke krmení dítěte lidsky. Jsou dány tabulky, specifikovány dávky. A je striktně potřeba je dodržovat. Takže pokud Terezka nespolupracuje při krmení, je naším úkolem tekutou dobrotu do ní našťouchat. Nevěřili byste, jak dá zabrat přemístit 30ml řídké kapaliny z plastové, celkem měkké lahve do neviňátka. Zatímco Terezce je to naprosto ukradené a hoví si ve spánku, my se všemožně snažíme jí vzbudit a mléko do ní víceméně kapeme. Muchláme jí uši, lochtáme jí, šťoucháme a foukáme. Všechny tyto techniky jsou povoleny, ale většinou jejich použití je marné.

Na co jsem se těšil ještě než byly holky na světě a co mě rozhodně nezklamalo jsou projížďky kočárkem. Sice obě cestovatelky projevují jistou míru nespokojenosti, když je dáváme do korbiček (je to malé a neznámé) a hlasitě doprovází naše pomalé konání, ale když jsme venku, jsou jako vyměněné. Při našich jízdách se zpod peřinek sem tam ozve nějaké to pobrouknutí, ale jinak jsou ticho. Holkám dopřáváme čerstvý Pražský smog a my děláme něco pro své zdraví. Navíc tím vyřešíme potřebu drobných nákupů, kdy jeden hlídá a druhý vtrhne mezi regály.

Jak jsem vypozoroval, malý človíček má jediný indikátor mimořádného stavu a tím jsou hlasivky. Moc nechápu, proč příroda silně vybavila zrovna tento orgán, ale beru to jako fakt. Už jsem se nechal poučit, že kontrolka začne signalizovat v případě, kdy je jeden z bodů krátkého seznamu v nepořádku. Některé potřeby lze celkem snadno identifikovat, jako hlad, potřeba přebalení, zima. U některých je to obtížnější, těmi jsou například bolení bříška (alias prdíky) a něco nejde odhalit vůbec. Tím je znuděnost, samota a touha po mazlení. S poslední skupinou mám hrozné potíže. Holka si pobrečí, já přilétnu a kontroluju. V hlavě si odškrtávám. Dcerka přestane plakat, já jsem spokojený nad dobře odvedenou prací a vracím jí do postýlky. Chvilku je ticho a pak se ozve ten samý pláč. Letím tam znovu, kontrolu opakuji, dítě ukládám. Když se tenhle maraton opakuje počtvrté, předávám starost Lucce. Moje nervy jsou na pochodu a ona zvládá tyhle stavy levou zadní. Jak s tímhle bojovat, netuším.

Za každou námahu, stres a nevyspání však přijde pokaždé velká odměna. Není krásnějšího pohledu, než spokojené a usměvavé, ať už spící, anebo koukací dítě. Mohl bych na holky koukat hodiny. Je to lepší než televize a v ní pouštěný, několikaoskarový film. Říkám si, proč já vlastně nadávám, když jsou tak hodné. Ale pak se ozve řev a já se na té houpačce dostávám zase na druhý konec :D.