Moje první mateřská dovolená

1. díl: Jak jsme přivezli holky

Nedá se nic jiného, nežli souhlasit s Káťou, která kdysi prohlásila: "Zajímalo by mě, který blbec dal mateřské název dovolená". Já jsem si v minulých dvou týdnech (a to ještě ne po všechny dny) vyzkoušel na vlastní kůži (spíš ruce a uši), jaké to je starat se o děcka. Všem matkám, které se svému dítěti věnují, skládám hlubokou poklonu, protože se jedná o věc fyzicky a hlavně duševně náročnou.

neděle 19.06.2016 publikovaný z rodinné kroniky Jenda

Jakmile jsem věděl termín, kdy budou moje holky pouštět z nemocnice, došel jsem s prosíkem za svým šéfem (oběma, pro jistotu) a požádal je o dovolenou. Jelikož jsou tu na mě hodní, bylo mi vyhověno a já dostal schválených 5 + 5 pracovních dní, kdy se budu moci věnovat dcerkám a pomoci manželce. I když Julinka, Terezka a Lucka opustily zdi nemocnice již v pátek, doopravdy jsem nastoupil do role otce až v neděli (na víkend jsem dostal ještě volno a mohl to zapít).

Někteří otcové si den, kdy přivezli své ratolesti domů, pamatují jako velmi emocionální zážitek. Někdy je toto datum doprovázeno slzami, v jiném případě zhroucením (to když Vám v porodnici ukáží syna, který jako když z oka vypadne sousedovi). Já jsem si opepřil tento zážitek jiným způsobem. Více hmotným. Bez jediné kapky alkoholu v krvi jsem orval auto, když jsem v zúžení brknul (v 80ce) o betonová svodidla. Naštěstí to bylo krátce před obědem, protože jinak bych ještě ušpinil sedačku. Auto jsem po ukončení omezení zkontroloval. Vytvořil jsem na levém boku šrám od předního blatníku až k zadnímu nárazníku. Naštěstí jsem neprorazil pneumatiku, takže jsem poté, co mi přestaly drkotat zuby, mohl pokračovat v cestě.

První otázka babičky (Lucčiny maminky) byla, jestli mi může holky svěřit, jestli jsem střízlivý. Přisvědčil jsem, že samozřejmě a o nehodě jsem se rozhodl prozatím pomlčet. Když jsme nosili věci do auta, nikdo si ničeho nevšiml, ale Michal (brácha s motorem v srdci) si bílého pruhu na tmavě modrém laku všiml hned. Musel jsem s pravdou ven. Místo kárání jsem dostal slova útěchy (je to jen auto a není to tak hrozné) a rodina mi svěřena byla. Musím ale říct, že byl tento zážitek pro mé řidičské zkušenosti velmi důležitý. Už jsem objevil, co to znamená ztratit na chvilku pozornost.

Chtěl jsem sice napsat, že jsem jel jako s pokladem, ale nebyla by to pravda. Já jel s pokladem. Oddechl jsem si až na parkovišti, když jsem vyndaval sedačky z auta. Jelikož pro nás byly všechny postupy nové, zabralo stěhování věcí z auta podstatně delší dobu, než je tomu při sobotním velkém nákupu. Bez správného postupu to nepůjde. Moje úkony musely spíše připomínat pomatence v záchvatu, než počínání uvědomělého otce. Vyndal jsem jednu věc, na tu položil druhou, pak jsem zjistil, že tu první potřebuji, tak jsem tu druhou dal zase do auta. Prostě komedie. A to radši nebudu popisovat, jak jsem se cítil (přesně, jako blbec), když jsem dával kočárek dohromady.

Tak jsme je měli doma. Obě malá stvořeníčka, vměstnaná v autosedačkách, pozorovala nové okolí. Zatímco Lucka lítala jako profík (přeci jen, už měla přede mnou měsíční náskok), já se jí významně a kvalitně pletl pod nohy a překážel. Díky radám a usměrňování ležely holky za chvilku v postýlkách a vesele šmátraly ručičkami a nožičkami. Kolotoč začal a s ním i spousta nových příběhů a zážitků.

Pokračování příště...

Hodnocení

Zpracování článku (jak je článek čtivý)

vynikající

178.209.137.13 hodnotil(a) 19.07.2016 10:18:52

vynikající

Lukáš hodnotil(a) 08.07.2016 07:39:00

vynikající

Lucík hodnotil(a) 07.07.2016 19:15:10

vynikající

článek je starší 3 měsíce a nelze jej hodnotit

Věrohodnost článku (jak odpovídá článek skutečnosti)

slovo od slova

Lucík hodnotil(a) 07.07.2016 19:14:52

slovo od slova

článek je starší 6 měsíce a nelze jej hodnotit

Komentáře

Komentář můžete vložit i jako nepřihlášený uživatel.

CAPTCHA Image

K tomuto článku dosud nikdo nevložil komentář.

Seriál a související články

1. díl: Jak jsme přivezli holky

Nedá se nic jiného, nežli souhlasit s Káťou, která kdysi prohlásila: "Zajímalo by mě, který blbec dal mateřské název dovolená". Já jsem si v minulých dvou týdnech (a to ještě ne po všechny dny) vyzkoušel na vlastní kůži (spíš ruce a uši), jaké to je starat se o děcka. Všem matkám, které se svému dítěti věnují, skládám hlubokou poklonu, protože se jedná o věc fyzicky a hlavně duševně náročnou.

2. díl: Radosti a starosti otcovství

Starání se o malého človíčka je donekonečna se opakující rituál několika úkonů. A když jsou ty človíčkové dva, znamená to dvojnásob práce. Některé operace lze provádět paralelně, pokud jsou dospěláci dva, jako to bylo v našem případě. U některých je nutné pracovat v krátkém časovém posunu (máme jeden přebalovák, jednu vaničku). A někdy nám sami mimča stanoví co a kdy se dít.

3. díl: Čas letí, holky rostou

Zítra tomu budou dva měsíce, co nám do života vstoupila dvojice děvčátek a zcela ho změnila. Zatímco já jsem se již zařadil zpátky do pracovního procesu, Lucka si užívá mateřských radovánek plnými doušky. S každým přibývajícím dnem jsou na holkách vidět změny. Některé jsou pozitivní a některé bohužel na klidu a odpočatosti nepřidají. Jelikož jsem byl na týdenním otužovacím kurzu, nařízeném jedním pražským podnikem, stal se ze mě po tuto dobu slaměný vdovec i otec.