svátek má Nikolapondělí 20. listopad 2017
článek
18.06.2016 události s kamarády a přáteli dobrá práce ★★★☆☆ Hodnocení 1 / 2 Fotogalerie 1 Komentáře 5

Seriál: Chlapská jízda po páté

2. díl: Jak jsme se šli provětrat

Chvilku před devátou hodinou ranní jsem poprvé procitl a zběžně kontroloval stav. Spal jsem v chatce (aspoň, že tak), hlava mě nebolela a žaludek nezlobil. Vzpomněl jsem si na to, jak Lukáš večer upozorňoval, že musí brzo ráno odjet, aby včas nastoupil k bojovým úkolům. S obavami, že zaspal jsem se obrátil na druhou polovinu manželského lože a chystal se budit. Marně. Lukáš byl pryč. Z doručené zprávy jsem se dočetl, že Lukáš je již v plné zbroji a všechno stihl. Navíc nám zanechal vysílačku, abychom mohli dál prohánět vzduchem nesmysly. Nebýt zvuků ozývajících se z vedlejšího domku (ihned jsem rozeznal Mírovo a Zdendovo chichotání), nejspíše bych propadl panice, že jsem naprosto osiřel.


JAK (prostředky a způsoby): auto / pěšky /
KDE (polohy a umístění): Česká republika / sever /
KDO (osoby a obsazení): Jiřík / kolega(ové) / Zdenda /
KDY (období a interval): léto / víkend /
PROČ (důvody a účely): kultura / sraz, setkání / svátek, narozeniny, oslava / výlet, procházka, turistika / zábava /

Ten depresivní pocit se mě pustil okamžitě, co jsem vlezl ke klukům. I oni nenesli žádné známky společenské unavenosti a jejich dobrá nálada byla na rozdávání (já dostal koňskou dávku). Bohužel na všem to pozitivnu (je sobota, je hezky, je ráno) se stejně nacházela jedna špatná věc. A totiž odjezd Míry. Včerejší akce ho nakonec nepřesvědčila o tom, že by nás neměl opustit. Samozřejmě jsem to chápal. Svatba je svatba. Když nám Míra zmizel z dohledu, nastěhoval jsem se ke Zdendovi. Klíče vyklizeného pokoje, přesně podle striktních nařízení kempu, jsem utíkal odevzdat na recepci. Nechtěl jsem ani pomyslet na to, co by se mi stalo, kdybych tak neučinil do desáté hodiny (vzpomínka na rozvášněnou sestru Báry byla ještě živá). Za pultem jsem našel mírně pomuchlanou, neusmívající se a unavenou recepční (tu s přednostmi). Položil jsem klíče na desku a oznámil ukončení pobytu v jedné z chatek. Slečna něco zabručela a já pádil za klukama.

Když jsme se na asfaltu před chatkami sešli všichni, hodnotili jsme noc. Martin byl mírně nevyspalý, Mildovi bylo trochu blbě. S největším překvapením však přišel Jiřík. Fotkou úlovku (co to bylo nevím, nějaký rybák) nám dal jasný důkaz o tom, že dodržel svého slibu a nad ránem (pár hodin po našem odchodu do postelí) se vydal na lov. To chtělo opravdu hodně velkou dávku odhodlání a sebeobětování.

Naprostý souhlas nastal mezi námi v tom, že máme hlad a bylo by dobré se jít najíst. Protože se od včerejška nic nezměnilo (co se týče poskytování občerstvení) a zakoupenou snídani (tu obstaral Milda s Jiříkem) jsme zakusovali (a nakonec sežrali) k rumíčku, museli jsme ke krmelcům. Milda cestou vypadal hůře a hůře. Skoro nemluvil, což je jasný příkaz toho, že je to s tím člověk hodně nahnuté :). Dorazili jsme ke stolkům a dlouhým pohledem na vývěsní tabuli zkoumali, čím bychom si mohli zaplácnout žaludky. Stejně jako včera se nabízelo mraky možností. Bohužel ani jedna nebyla pro nás tou ideální, lehkou (natož zdravou) snídaní. Nakonec jsme si objednali smažený sýr v housce, nějaký ten čajík. Studentka, jakožto jediná obsluha, měla najednou plné ruce práce. Navíc bylo vidět, že se blíží prázdniny. Přeci jen, je to trochu zapeklitý matematický úkon, když si pět lidí objedná pětkrát to samé.

Cpali jsme se. Vlastně všichni kromě Mildy. Ten si jednou kousl a musel si jít zatelefonovat (jakože skutečně zatelefonovat). My jsme zatím plánovali program dnešního dne. Možnosti byly dvě. Jednak výstup na Sněžku, anebo návštěva pevnosti. Krásné počasí a teprve dopolední hodina přidávala na váhy zdolání nejvyšší hory republiky. Do pevnosti můžeme jít zítra, cestou domů. Výsledek byl jasný. Čtyři ruce pro vrchol, nikdo proti, Milda se nezúčastnil, pořád ještě telefonoval. Já jsem byl s výběrem spokojen. Snad dostanu podruhé šanci koupit si magnetku, když to minule (s Martinem a Luckou) nevyšlo.

Oblíkli jsme se, vystrojili a čekali na odjezd. Mildova nevolnost, očividně způsobená včerejším přísunem přepáleného tuku, ho nakonec s námi nepustila. Bílý jako stěna odcupital do postele a šel se kurýrovat. Čtyřčlenný tým se naskládal do Martinova auta a přesunul se (v tom autě) do Pece pod Sněžkou. Na parkovišti jsme zapnuli měřáky, navlékli se do mikin (zcela jiné klimatické podmínky, než v kempu) a vstoupili na červenou trasu. Byla totiž méně schůdná, ale zato prudší než ostatní. Máme prostě rádi výzvy.

Výstup jsme nebrali jako pokus o vytvoření nového rekordu, anebo důkaz o našich fyzických možnostech. Právě naopak. Užívali jsme si to, kochali se krajinou, tvořili dále nepublikovatelné snímky a debatovali o tom, co jsme nestihli včera (a toho bylo mnoho). Trasa pochodu, kterou zvolil Martin, vedla přes Milíře, Richtrovy boudy, Výrovku, Luční boudu až k Slezské boudě na Obřím sedle, odkud to byl jen kousek k samotnému vrcholu Sněžky. No, ale zpátky na start, tak rychle nám to zase nešlo.

Prvních pár kilometrů bylo do kopce, ale cesta vedla lesem. Kombinace těchto dvou faktorů z nás udělala blázny. Každých pár metrů jsme si hráli na modelky a svlékali se, anebo oblékali. První orientačním bodem byly Milíře. Chata to byla pěkná, ale vzhledem k tomu, že jsme před minutkou vyšli, potřebu odpočinku anebo doplnění tekutin jsme necítili. Co se ale nedalo přehlédnou byl vyhlížející psík. Další cesta, jak tomu tak bývá, když jdete z údolí na hřeben, byla vzhůru. Úzká pěšina nabízela kromě neustálého zakopávání o kameny a kořeny nádherný výhled na patu pohoří. Stezka nás dovedla až k prvnímu odpočinkovému bodu. Richtrovým boudám. Jelikož na obloze jasně vyhrávalo sluníčko a teplota stoupala, odebrali jsme se do útrob na krátké schlazení a odfrknutí. Já jsem si pořídil zmrzku, Martin se Zdendou koláč a Jiřík si poručil lahev (jen limonádu). Cesta před námi byla ještě dlouhá, nebylo radno se dlouho zdržovat. Zvlášť, když Jiřík pár minut po začátku výletu prohlásil, že se blíží déšť.

Znovu jsme se vydali na cestu a znovu do kopce. Jiřík překonával sám sebe a přes viditelnou bolest se nezastavil a šel. Možná právě v tu chvíli mu nasadil Martin brouka do hlavy a začal mu vypracovávat tréninkový plán. My se Zdendou jsme (taky zadýchaní) rekognoskovali terén pár metrů před nimi a informovali o následujících změnách ve výšlapu. Bohužel, změn moc nebylo. Buď to bylo pořád do kopce, anebo byla na obzoru jen zatáčka a za zatáčkou pokračoval stoupáček. I když jsme se snažili Jiříka povzbudit, že k vrcholu nám toho už moc nezbývá, našli se i tací (například náhodný sedící - důchodce), který naši snahu negoval. Pro Jiříkův sluch zcela nepřeslechnutelně prohlásil, že je to nahoru ještě pořádný kus a nejlehčí kus máme právě za sebou. Nechali jsme staříka sedět a dál chrlili pozitivní slova. Spíše než naše přesvědčivost mohla za bezpřestávkové Jiříkovo šlapání jeho vlastní vůle.

Kolem Výrovky jsme se jen mihli. Kolem se totiž potulovalo spousta lidí, psů, dětí a dalších individuí. Přestávka zde by byla spíše utrpením. Ze zelené jsme přešli na červenou stanuli tak na trase závodu. Když kolem nás proběhl desátý člověk s cedulkou (a číslem) na zádech, Martinovi to nedalo. Jednoho závodníka vyzpovídal a my jsme se dozvěděli, že má v nohách již 45 kilometrů a nějaká ta desítka ho ještě čeká. S jasným označením, že se jedná o blázny jsme pokračovali naším tempem. O skutečnosti, že jsou na světě ještě větší šílenci nás přesvědčilo několik cyklistů, kteří kolem nás prošlapali. Stačilo mi jen se dívat na jejich nohy, jak zabírají a ubývaly mi síly.

Dalším orientačním bodem a poslední zastávkou před Sněžkou byla turistická chata Luční bouda. Jak jsme se k ní blížili, pohrávali jsme si s myšlenkou, jestli se nezastavíme na polévku. Tu navíc posiloval i pohled na blížící se černý mrak. Nevzdali jsme to však, nezalekli se a pokračovali jsme k Úpskému rašeliništi. Občerstvení v chatě nám ale bylo nejspíše souzeno, protože jen jsme vstoupili na dřevěný chodník, Jiřík začal větřit déšť. Obával se o nás, ale hlavně o fotografickou výbavu, kterou nesl. Chvilku jsme Jiříka přesvědčovali o tom, že z ohyzdného mraku pršet nebude. Přesvědčování skončilo s dopadnutím první kapky na naše trika. Otočili jsme se na podpadkách a juchali zpátky.

Jiřík a já jsme zabrali místa, kterého tam sice bylo dost, ale také chata obsahovala hodně turistů a kluci byli tak hodní a postavili se do nekonečné fronty na jídlo. Po několika minutách se na našem stole objevila mimo jiné maxiklobása a maxirohlík (kdo tam byl, ví o čem mluvím). Doslova a do písmene jsme se natláskli, přečkali déšť (jestli skutečně pršelo, nemám tucha) a znovu vykročili. Obloha nad našimi hlavami vypadal o poznání příznivěji. Čekaly nás poslední tři (a kousek) kilometry. Cesta po hřebeni byla nádherná. Šli jsme po rovince, navíc široké cestě. Změna přišla až pod schody, které vedly k vrcholu. Několikrát lomená cesta nevypadala nejsnáze. Vydali jsme se se Zdendou jako předvoj, hned následovaný Martinem a Jirkou. Nahoru, ani dolů jsme se radši nedívali. Dávali jsme jen jednu nohu před druhou. Trvalo to, zdálo se to nekonečné, ale nakonec jsme všichni čtyři překročili poslední schod a vstoupili na nejvyšší bod naší republiky. Pro mě to byla premiéra. Třikrát hurá, stálo to za to.

Prolezli jsme budku se suvenýry, prošli jsme si okolí a já ten nádherný výhled zvěčňoval foťákem. Milda, jako by to vycítil, že jsme na místě, zavolal a oznámil nám, že jeho žaludeční potíže jsou vážnějšího charakteru a pojede domů se kurýrovat. Přeci jen, doma ho kromě klidu a vlastní postele čekala i zásoba léků. Chtít po personálu kempu medikamenty by bylo asi hodně troufalé (možná i odvážné). Dolů se nám pěšky nechtělo. Využili jsme tedy technickou vymoženost a dolů se nechali svést kabinovou lanovkou. I taková běžná věc se pro nás (a v našem podání) stala zážitkem. Několik hodin výstupu a sebetrýznění se anulovalo během několika minut. Dole, když odeznělo fyzické vyčerpání, začala Jiříka trápit otázka, jak a kam vměstná své rybářské vybavení. Samozřejmě se nejednalo o neřešitelný problém. Pruty se povezou v největším a nejprostornějším autě - Zdendově Getzu :).

Již v kabině lanovky jsme dostali společně chuť na ovocné knedlíky s tvarohem. V Peci jsme restauraci (klobása byla dávno strávená) hledali podle jasného indikátoru. Svou nabídkou nám vyšel vstříc hotel Krokus. Na jídelním lístku byly knedlíky borůvkové. Nebylo co řešit. Dorazivší číšník obdržel objednávku na čtyřikrát stejné jídlo a spokojeně odešel. Skvělé a vymodlené knedlíky jsme někteří vylepšili ještě kafem. Prostě dokonalá relaxace.

Vrátili jsme se do kempu, přioblékli se a vyrazili na pivko. Stejně báječná a vtipná (ironie) atmosféra vládla u stánku i dnes. Navíc byla vylepšena setkáním pseudo-Nissanářů. To byli lidé (snad), kteří si na své vozy jakékoliv značky, připnuli (nejčastěji páskami) znak Nissan. K vidění tak byl Volkswagen Nissan, Škoda Nissan, Hello Kitty Nissan. Neuvěřitelnost party (a trochu i chlad) nás zahnala po dvou pivkách do chaty. Přeci jen, zbývalo ještě pár kapek v obou lahvích a já dostal od Lucky jasně nařízeno, že Hydroonovici nemám vozit zpátky. Žádné dlouhé ponocování nebylo a před půlnocí jsme se odebrali na kutě. Před tím jsem se ale dobrovolně přihlásil na první Jiříkův trénink. Nástup v sedm před chajdama.

Krátce před sedmou ale přišla od Martina (trenéra) zpráva, že start se kvůli špatnému počasí (tak trochu pršelo) odkládá o půl hodiny. K dalšímu posunu už díky vítězství sluníčka nad mraky nedošlo. Na pětikilometrový okruh jsme nakonec vyrazili všichni (Zdenda si to nakonec rozmyslel). Původní procházku kolem rybníku Martin změnil na putování po okolí kempu. Zhruba v půlce se role vůdce zhostil Jirka a tempo začal určovat on.

Okruh jsme zakončili před restaurací. Jelikož jsme dorazili v čase snídaně a netoužili jsme po dalším přísunu mastnoty do žaludků, nebylo co řešit. Vstoupili jsme, zaplatili a jedli co se do nás vešlo. Protože jsem zdlábl všechno, co jsem mohl (přece to tam nenechám, když je to placené), o zdravé a vyvážené snídani nemůže být řeč. Ale bylo to rozhodně lepší, než smažák.

Cesta na bunkr se nakonec nekonala. Zdenda i já jsme potřebovali být v Praze brzo a jízda na opačnou stranu by nám to neumožnila. Vydali jsme se tedy rovnou k hlavnímu městu. Samozřejmě jsme si rozhodili vysílačky, abychom udržovali komunikaci mezi vozidly. Ta probíhala velmi intenzivně, hlavně kvůli kalorickým radám Martina pro Jiříka. Samotné téma mi nevadilo, i pro mě to bylo zajímavé. Strach jsem měl jen když jsme projížděli kolem lomu a u silnice na nás bafla cedule zakazující používání radiových zařízení. Ale nic nevybuchlo, ani nikdo kolem neprolétl.

Poslední rozloučení proběhlo na benzínce kousek před Prahou. Pak se naše cesty zcela rozešly. Doufám však, že se zase sejdou. Mnohokrát děkuji všem zúčastněným za skvělý zážitek, parádní víkend, mnoho legrace, trochu toho dobrodružství a to, že jste se mnou zapili holky. Doufám, že se za rok sejdeme alespoň ve stejné sestavě znovu.

... a to je asi tak všechno


pdf

Článek si můžete vygenerovat a uložit jako PDF dokument.

články seriálu

Jak byla Hydroonovice konečně otevřena (1. díl)
Jak jsme se šli provětrat (2. díl)
Zobrazit celý seriál

fotogalerie

Pátá Chlapská jízda do Krkonoš

20.07.2016

přejít na fotogalerii

hodnocení

Ohodnoťte zpracování článku. Je článek čtivý, anebo by to malé dítko sesmolilo lépe?

Tento článek je starší než 3 měsíce (1 rok, 4 měsíce) a proto jej nelze hodnotit.

Ohodnoťte věrohodnost článku. Je článek pravdivý, anebo výplodem autorovi fantazie?

hodnocení věrohodnosti článku

komentáře

obrázek hosta 22.07.2016 08:09
Jenda odpověděl(a)
Milda: Jojo poradneho buclateho cerva ????
Jasně. A možná bychom si mohli něco vést i ve skleničce. Přeci jen, když přijedeme večer, špatně se bude hledat hmyz v zemi.
Nějaký střevlíky bychom mohli přibalit :)
obrázek hosta 20.07.2016 17:47
Milda odpověděl(a)
Jenda: Mildo, to jednoznačně. Ale jestli se sejdem zase za rok (a já doufám, že ano), bude me ztravovat zdravě a hlavně svědomitě.
Nic mastného, nic tučného. Jen samé přírodní zdroje, rostlinky, kořínky a červíčci.
Jojo poradneho buclateho cerva ????
obrázek hosta 20.07.2016 08:05
Jenda odpověděl(a)
Milda: Skoda ze jsem to problil ????????????
Mildo, to jednoznačně. Ale jestli se sejdem zase za rok (a já doufám, že ano), bude me ztravovat zdravě a hlavně svědomitě.
Nic mastného, nic tučného. Jen samé přírodní zdroje, rostlinky, kořínky a červíčci.
obrázek hosta 17.07.2016 21:33
Milda napsal(a)
Skoda ze jsem to problil ????????????
obrázek hosta 06.07.2016 14:22
Jenda napsal(a)
PS: tůra nakonec vyšla na 13,01km a šli jsme jí 4:23:07. Sice pro někoho výsledek nic moc, ale já byl nadšen.
Chcete vytvořit komentář?

Tento článek je starší než 6 měsíců (1 rok, 4 měsíce) a proto jej nelze komentovat.

vizitky

Chcete přiřadit vizitky?

Bohužel nemáte právo zobrazit formulář: přiřazení vizitek článku.