svátek má Nikolapondělí 20. listopad 2017
článek
21.05.2016 z rodinné kroniky vynikající ★★★★★ Hodnocení 4 / 2 Fotogalerie 1 Komentáře 9

Jak jsem se stal tátou

Jak jednou řekl můj tatík, otcovství nezáleží na inteligenci, moudrosti, ani jiných mentálních schopnostech. A právě z toho důvodu mám i já to štěstí, že jsem se mohl stát tátou. Co tomu předcházelo, asi vysvětlovat nemusím. Většina dospělých tuší, že děti vznikají mimo jiné po velmi důležitém okamžiku. Po svatbě. Chtěl bych se s Vámi podělit o několik posledních dní, které předcházely příchodu Julinky a Terezky na svět.

Asi měsíc před narozením daly holky vědět, že už by rády na svět. Pravidelní čtenáři si teď nejspíš spojí (a správně), proč jsem opustil předčasně vojenské cvičení a upaloval do Prahy. Nebylo to kvůli strachu ze tmy (i když...), ale kvůli přemístění Lucky k Apolináři. Naštěstí profesionalita a přístup doktorů, doktorek a sestřiček hrozbu odvrátili a vysvětlili holkám, že by při váze půl kilogramu na hlavu na světě nebyly moc šťastné. Holky si to vzaly k srdci a ležely dál u mamky. Já, stejně jako rodina, příbuzní a kamarádi, jsme za ní chodili a děkovali za každou hodinu, kdy zůstala Lucka 3v1.

Když se nastávající mamka vyloudila z kategorie rizikových a stala se normální těhotnou paní, pobyt v Pražské nemocnici jí byl ukončen. Byla propuštěna do domácí péče. Jelikož moje absence doma přes den a nutný automobilový přesun přes centrum hlavního města v případě "požáru" by byl komplikovaný, odjela Lucka k mamce. Města středních Čech nejsou (většinou) sužovány zácpami v ulicích a nemocnice je od domu vzdálena pár kilometrů. Navíc tam je člověk nejbližší, mamka a další psychiku uklidňující faktory. Vlastně osm faktorů. Číčáci.

Takže si Lucka hověla u mamky, já jsem měl, stejně jako doposud, na starosti byt coby slaměný vdovec a všechno se zdálo býti skvělé. V pátek jsem šel s kamarádem Danem na pivko. To, že jsem usínal jako bezdětný a probudit jsem se měl jako rodič jsem ještě netušil. S bezstarostnou hlavou jsem se položil do postele a usnul.

V šest hodin ráno mi do uší pronikl rušivý zvuk dorazivší SMSky. Ještě hodně rozespalý jsem tomu nevěnoval pozornost, zprávu nechal zprávou a spal jsem dál. Nastavení opakovaného upozornění mě ale nenechalo dlouho spát a po třetí jsem již otevřel oči a zprávu letmo přečetl. Na rozdíl od předešlých zpráv, upozorňujících mě o příznivé situaci vývoje těhotenství od Lucky byla autorem Lucčina mamka. Začínala takto:

"Ahoj tatínku Honzo. Dnes 21.5.2016 ve 3.50 se ti narodila dcera Julinka 1770g a ve 3.52 dcera Terezka 1570g. Všechny tři holky jsou v pořádku...". Následovalo několik informací o průběhu.

Nechápal jsem a displej dál sledoval. To, že jsou vedle v pokoji vyskládány krabice s dětskými postýlkami a přebalovákem jsem chápal. To, že už osm měsíců trneme, aby bylo všechno v pořádku jsem chápal. Lucčino břicho jsem taky chápal. Ale zprávu ukončující čekání mě překvapila. Nejspíš s myšlenkou, že se mi to zdá a všechno bude v pořádku, až se vzbudím, jsem ještě usnul (to nebyla necitelnost, ale lehká alkoholová únava). Když jsem se znovu probral po dvou hodinách a přečetl si doručené zprávy, nic nezmizelo. Oznámení o Julince a Terezce na mě vykouklo znovu. Nikdy dříve jsem do této role nebyl postaven, takže jsem nevěděl, co mám dělat. Jako první jsem poslal oznámení rodičům. Abych se o tu radost podělil. Kdybych řekl, že mi to začalo postupně docházet, lhal bych. Nedocházelo mi vůbec nic.

Začal jsem trochu fungovat, trochu poklidil a dostal první zprávu od Lucky. Ta mě znovu ujistila o tom, že holčičky i ona je v pořádku a že mám přijet až po druhé hodině odpolední. Přeci jen, byla to pro ní náročná noc (a to nechlastala). Do oběda se mi pořád honilo hlavou, co mám prožívat, jak se mám projevovat. Zatím mi otcovství nepřipomínalo vůbec nic. Naobědval jsem se a chystal se za čerstvou maminou. Napadlo mě taky, že oznámení odeslané po několika dnech od narození nevypadá zrovna dobře. Tak jsem sesmolil SMSku a na blízké to odeslal. Na mém čísle nastala nevídaná komunikace. Kamarádi volali, psali a gratulovali.

Zaparkoval jsem před Hořovickou nemocnicí a nechal rozhodovat instinkt (já vím, že to nebyl dobrý nápad, ale vyplatilo se to). Došoural jsem se na správné podlaží správného nemocničního bloku a hledal recepci. Ta tam sice nebyla, ale zvonek umístěný na dveřích bez kliky mě nenechal tápat. Zazvonil jsem a ohlášenému hlasu jsem vznesl svou prosbu. Přišel jsem se podívat na dcerky. Dveře se otevřely a já prošel chodbou, po které se nesl miminkovský pláč. Od sestry za recepčním pultem jsem se informoval o pokoji Lucky. Zaklepal a vstoupil.

Protože mi pohled na mojí ženu na nemocniční posteli je poslední dobou celkem blízký, nezaznamenal jsem změnu. Co ale bylo jiné, byl chybějící balon pod peřinou. Břicho zmizelo. Lucka mě informovala o průběhu té perné noci a poslala mě za holkama. Dostavil jsem se ke dveřím sálu, v němž probíhala péče o mrňata. Oblékl jsem se do pláště (připomínající husté záclony), umyl si ruce a čekal na pokyny. Velmi milá sestřička mě pozvala dál, ukázala na strašně malou postýlku a oznámila mi, že tady spí Julinka. Velmi pomalu a co nejtišeji (nevím proč) jsem se přesunul k pelíšku, na němž leželo nejmenší tělíčko, jaké jsem kdy viděl. Julinka, oblečená v proužkovaných dupačkách, spala na bříšku a spokojeně oddechovala. Nevěřícně jsem na ní koukal. Byl to zázrak. Konečně jsem stál nad vlastním dítětem. Je ze mě táta.

Abych Terezku hned nešidil, samozřejmě jsem šel i za ní. Ta ale, protože byla menší než ségra, spala ve skleněném domečku. Spokojený výraz měly ale holky stejný. Protože jsem tam asi stál jako sloup, přišla ke mě sestra a řekla mi, že mám Julinku pohladit. Bál jsem se. Její dlaň je velká jako můj palec. A moje šikovnost by člověk pohledal. Tak jsem tam stál pozoroval šrumec, poslouchal přístroje a koukal na doktorky a sestry. Nakonec mi sestra dodala takové odvahy, že jsem si v sedě Julinku pochoval. Když beru do ruky pytlík mouky, neřeším, co s ním můžu a nemůžu dělat. Tady jsem měl strach, jako kdybych držel cukrovou vatu. Julinka se chvilku vzpouzela, trochu mi zabrečela do ucha, ale pak usnula.

Domů jsem jel až večer a v autě pořád přemýšlel o tom, co se dneska událo. Rozhodně jsem nebyl osvícen vkročením do otcovství, ale rozhodně mě dostal pohled na ta malá stvořeníčka.

Moc děkuji Lucce, že přivedla na svět naše dcery, děkuji doktorům, sestrám i dalšímu personálu za pomoc a starost, děkuji rodině, příbuzným a přátelům a pomoc, pochopení a gratulace. První kapitolu nového života mám tedy za sebou.


pdf

Článek si můžete vygenerovat a uložit jako PDF dokument.

fotogalerie

První týden Julinky a Terezky

02.06.2016

přejít na fotogalerii

hodnocení

Ohodnoťte zpracování článku. Je článek čtivý, anebo by to malé dítko sesmolilo lépe?

Tento článek je starší než 3 měsíce (1 rok, 6 měsíců) a proto jej nelze hodnotit.

Ohodnoťte věrohodnost článku. Je článek pravdivý, anebo výplodem autorovi fantazie?

hodnocení věrohodnosti článku

komentáře

obrázek hosta 30.05.2016 17:22
Lucík napsal(a)
Ještě sem dej fotky našich malých slečen.
obrázek hosta 28.05.2016 15:42
Maca odpověděl(a)
Jenda: Slzy v očích... Ty si zase krosil na motorce bez helmy :). Pochybuju, že chlapa jako hora tohle rozhodí.
Nepočkáš s tím ožráním i na nás, anebo si střihneš samotku?
Nekrosil. Od te doby, co jsem byl u porodu, tak se v takovejhle situacich neudrzim. Jsem proste plačka.
obrázek hosta 28.05.2016 10:04
Lucík napsal(a)
Krásně jsi to popsal taťko. A děkujeme za gratulace.
obrázek hosta 28.05.2016 06:43
Jenda odpověděl(a)
Máca: mám slzy v očích. Musím se ožrat.
Slzy v očích... Ty si zase krosil na motorce bez helmy :). Pochybuju, že chlapa jako hora tohle rozhodí.
Nepočkáš s tím ožráním i na nás, anebo si střihneš samotku?
obrázek hosta 28.05.2016 06:41
Jenda odpověděl(a)
Lukáš: I ja se pridam jeste jednou ke gratulaci. Muj kamarad Jenda je tatou. Az budou holky vetsi ukazu ti jaky jsem strejda. Co ty s myma klukama,to ja stvyma holkama. To je samozrejmne vtip. Opatrujte se rodinko.
Dobré je, že mám krátkou paměť, takže i kdybys to myslel vážně (jako že doufám, že to tak myslíš), netrnulo by mi, protože si na své kousky nepamatuju.

Možná bych vynechal to zavírání do lednice... ale o tom Vy vlastně nevíte. No, jako bych nic neřekl :)
obrázek hosta 27.05.2016 14:14
Máca napsal(a)
mám slzy v očích. Musím se ožrat.
obrázek hosta 27.05.2016 13:07
Lukáš napsal(a)
I ja se pridam jeste jednou ke gratulaci. Muj kamarad Jenda je tatou. Az budou holky vetsi ukazu ti jaky jsem strejda. Co ty s myma klukama,to ja stvyma holkama. To je samozrejmne vtip. Opatrujte se rodinko.
obrázek hosta 27.05.2016 07:09
Jenda odpověděl(a)
Milda: Jendo veka gratulace a uz i chapu, proc jste s nama nemohli na to podhradi. Vy tajnustkari :-) za necelej mesic to zapijem!!! At se vsem trem holkam dari co nejlepe. 
No jo Mildo, je to tak. Bylo to tajemství nejvyšší. Za gratulace děkujeme a na akci se samozřejmě moc těším :).

Jen to nesmí probíhat jako loučení se svobodou. Rád bych šel spát později, než v deset a hlavně si z toho něco pamatoval .
obrázek hosta 26.05.2016 16:07
Milda napsal(a)
Jendo veka gratulace a uz i chapu, proc jste s nama nemohli na to podhradi. Vy tajnustkari :-) za necelej mesic to zapijem!!! At se vsem trem holkam dari co nejlepe. 
Chcete vytvořit komentář?

Tento článek je starší než 6 měsíců (1 rok, 6 měsíců) a proto jej nelze komentovat.

vizitky

Chcete přiřadit vizitky?

Bohužel nemáte právo zobrazit formulář: přiřazení vizitek článku.