svátek má Jaromírneděle 24. září 2017
článek
15.05.2016 události s kamarády a přáteli vynikající ★★★★★ Hodnocení 2 / 1 Fotogalerie 1 Komentáře 1

Seriál: Pětatřicátníci, kluci jako skála

2. díl: Jako dárek bolest

Grilovací sešlost se nekonala jen tak pro nic za nic. Důvodem nebylo nic menšího, než oslava Lukášových polokulatých narozenin. I když on vzdalující se rok svého narození špatně nese, není pro to důvod. Muži přece nestárnou, ale zrají. A zrovna Lukáš je jeden z těch, kteří nepatří do starého železa. Konec konců, kdo by si jako dárek k oslavě nadělil stehenní bolest a celodenní šichtu s mlácením?


KDO (osoby a obsazení): Lukáš /
KDY (období a interval): víkend /

Jak jsem psal, z pochodu jsme s jednou nákupní zastávkou jeli k Lukášovi. Během jízdy se počasí několikrát změnilo, takže nebylo jasné, jestli požitek z grilovaného masa nebude narušen drobným sprchnutím. Ale dobře to dopadlo a když jsme projeli bránou, obloha byla suchá. Vyhrabal jsem si věci z auta a odkráčel do sprchy provést očistu. Se zmuchlanou hlavou, ale čistý, jsem se přivítal s právě dorazivšími Kátinými rodiči (a Roxinkou samozřejmě). Téma k diskuzi nám nabídli kluci, kteří nám referovali o právě probíhající stavbě na koberci. Mezi tím, co jsem rozjímal nad kostičkami proklouzl Lukáš pod sprchou a pak i na zahradu roztopit gril.

Už v autě mě Lukáš upozorňoval, že tentokrát nebude porce tak bohatá, jako mou minulou návštěvu. Dodal, že na každého připadá "jen" kuřátko, vepřátko (odborný výraz pro kus prasete), hermelín, grilovaná zelenina a mleté. Když jsem vytřeštil oči (nad tím, že se to nedá sníst), upozornil mě, že k jídlu se u nich ještě něco najde, pokud budu mít hlad. Všechno ze seznamu jsme pomalu, v několika vlnách, donesli ke grilu. Kluci nadšeně zaujali vyčkávací, sedící, pozice u svého nového stolečku. Já jsem zaujal tu samou pózu, jen u stolu pro dospěláky. Mým jediným přínosem k hostině bylo nakrájení cibule (to já dělám strašně rád) a příprava "blivajze" (další odborný název pro omáčku k masu). Lukášovi šlo grilování od ruky a porce sázel tak rychle, že jsme nestíhali dodávat talíře. Jakmile jsem dojedl jedno maso a připravoval si na talíři další, z vidličky se přiřítilo další.

V tomhle tempu jsme trávili celé odpoledne. Kluci se místo funění (oni se na rozdíl ode mě nepřežrali) honili po zahradě a "mečovali" se pěnovými housenkami. My, dospělí jsme je pozorovali, vyprávěli si o dobrých a špatných řemeslnících a útrapách s nimi. Já si navíc získal náklonnost Roxinky (čivaví slečny) nabízeným párkem. Samozřejmě až po odsouhlasení paničkou. Nestalo se, že by nebylo co přiložit na rošt, ale nebylo úst, která by byla schopna ještě nějaké jídlo pozřít. Proto uhlíky začaly pomalu pohasínat a obědo-večeře byla u konce.

Lukáš nám předvedl (mnou již zmiňovaný) model železnice. Novou radost, do které se pustil poté, co byl zraněním přinucen odpočívat. Původní krajinu vylepšil o kopce (odjímatelné) a jednosměrný kolejový ovál upravil tak, aby mašiny mohly upalovat oběma směry. Předvedl nám vláčky, domečky, mosty a představil další plánované terénní i designové úpravy. Poté jeli Kátiny rodiče domů. Hodina pokročila a venku se pomalu smrákalo.

Pak přišla otázka, na kterou jsem i přes svůj stav nemohl odpovědět ne. Káťa mi nabídla kávu a (to hlavně) kus nádherného mašinkovského dortu, který dostal oslavenec. Znovu jsem tak zasedl a začal se cpát. Už při prvním soustu jsem děkoval sám sobě, že jsem neodolal a nabídku přijal. Dort byl vynikající. Opět jsem se tak dostal do stavu přežranosti, ale naprosté blaženosti. Přesunuli jsme se do obýváku a oddávali se gaučovému relaxu. Protože dávali v bedně oblíbený pořad celé rodiny, sledovali jsme pěvecké, choreografické i módní kreace soutěžících pořadu "Tvoje tvář má známý hlas". Naprosto kuriózní činností, na kterou bych málem zapomněl (díky Lukáši) bylo enjoyment-toilet-sharing. Omlouvám se za nedokonalý a cizojazyčný paskvil, ale hezky to vyzní :). V kostce se jednalo o sdílení zážitků pomocí datového přenosu vysílaných z oné místnosti. Na rozdíl od ostatních sezení je toto ukončeno spláchnutím, ne odhlášením.

V neděli ráno čekala Lukáše pracovní povinnost. Coby voják Strakonické posádky musel být k dispozici pro "Den otevřených dveří". My jsme samozřejmě akci chtěli navštívit taky. Proto se večerní program netáhl až do pozdních večerních hodin, ale šli jsme spát přijatelně.

Ráno, když jsem se probral byl už Lukáš pryč. Ostatní byli samozřejmě na nohou. Nasnídali jsme se, oblékli a vypravili se za tátou vojákem. Rodinku jsem měl na místo (překvapivě do Strakonic) dopravit já. S lehkými obavami z letu do škarpy (jako předchozí ročník) jsem nastartoval a řídil. Naštěstí nenastala cestou žádná komplikace. Tedy až na to, že během noci zřejmě přestěhovali jednu vesnici. Káťa to zjistila, když pátrala po názvu vísky, ve které jsme čekali na další návštěvníky. Místo bylo správně, ale cedule oznamovala něco jiného. Že netrpí halucinacemi jí potvrdila i hlava spřízněné rodiny. Pod Katčiným vedením jsme bezchybně zaparkovali u Strakonického letiště a tentokrát již po svých vešli dovnitř.

Nejdůležitější atrakcí nebyl radar, rakety či jiná bojová vozidla. Byl to skákací hrad. Právě tam směřovaly naše kroky jako první. Nebylo to ale způsobeno nezájmem kluků o vystavenou techniku, ale prozatímní absencí lidí. Domča, Davídek i Štěpánka (Davídkova snoubenka) i její bratr Štěpán se dosytosti vyskákali a my mohli koukat na armádní prostředky. Po chvilce si nás našel Lukáš a přivítal se s námi. Na dlouhé rozhovory nebyl moc čas, protože ho čekala první ze tří ukázek Musada. Vyzbrojen nožem, pistolí, teleskopickým obuškem a bojovným výrazem se po chvilce odpoutal a šel ke svým. Hlasová průvodkyně (na tak obrovském areálu nebyla skoro vidět) nám po chvilce oznámila, že už je čas se jít podívat na to, jak bojují chlapi. Jak když do nich uhodí blesk utíkali oba synátoři k ohraničené ploše a vyhlíželi svého rodiče. Davídek poučil jednoho pozorovatele, že "... tam bojuje můj táta, hustý". Z repráků spustila akční hudba a po pozdravu se pustili chlapi do sebe. Žádné obštrukce, žádné patlání. Sem tam něco zlomit, uříznout, anebo probodnout a hotovo. Hned při prvním výstupu Lukáše, který byl za agresora a ničemu, s ním obránce mrštil tak vysoko a tak prudce, že nešlo přehlédnout bolestný výraz. Noha dostala zase na zadek. Prapodivný dárek k narozkám.

Po ukázce si nás Lukáš zase vyhledal, provedl nás po areálu a podrobně nás seznamoval s technikou. Konečně jsem dostal možnost se na vlastní oči seznámit s jeho pracovištěm. Vlastně máme hodně podobnou práci. On i já sedíme na otáčecí židli, koukáme do monitoru, jednu ruku máme na klávesnici a druhou držíme polohovací zařízení. Jen rozdíl je v tom, že já hledám chybky, on letadla. Samozřejmě tím veškerá podobnost končí. On používá stohy vysílaček a elektroniky, navazuje spojení. Ukázal nám i další vozidla, s jejichž spoluprací plní úkoly. Radiolokátor a odpalovač raket. Právě na tom posledním mě nejvíce zaujali nápisy v azbuce na raketách. Sice staré, původní, ale pořád ještě funkční.

Při výkladu jsme poslouchali nejen my, ale povídání zaujalo i několik kolemjdoucích. Na konci osvěty stál kolem Lukáše celkem slušný hlouček. Kluci se dmuli pýchou, že je to jejich táta. Protože musel Lukáš zmizet (zase ty služební povinnosti), znovu jsme si prošli vystavenou techniku, tentokrát detailněji. Já jsem dostal na starosti Davídka. Zjistil jsem, že uhlídat malé dítě na veřejné akci. Klučina je to mrštný, drobný a pohotový. Chvilku někde stál, rozhlížel se a najednou byl pryč. Lítal jsem za ním jak pometlo. Vlezli jsme do jednoho auta, pak do druhého, pak za kulomet, pak do pásového vozidla. Prostě všechno bylo potřeba prošmejdit. Když jsme se znovu potkali s maminou, Davídek se usmíval jako sluníčko a já byl ufuněný a i přes chladné počasí ze mě lilo.

Zbývalo jen projít stánky. Sladkosti jsme přecházeli bez povšimnutí. Ale u Policie ČR jsme se zastavili. Kluci tam úspěšně vyplnili test a dostali svou odměnu. Pak jsme se zastavili ještě u záchranky a nakonec i na rekrutačním místu Armády České Republiky. Odtud si kluci neodnesli kontrakt, ale obrázek vojenské techniky. Dominikovo bystré ucho zaregistrovalo, když konferenciérka oznamovala druhou ukázku Musado. Skoro jsme utíkali, abychom přišli o co nejkratší program. Scénář byl sice stejný, ale scénu jsme pozorovali z opačného úhlu. Navíc se boj beze zbraně, alespoň mě, moc neokouká, takže jsme znovu koukali až do konce. Lukáš znovu, podle výrazu tváře, trpěl bolestmi nohy při pádech na zem.

Po ukázce jsme honem spěchali podívat se na vrtulník (kvůli jeho příletu nás musel Lukáš opustit). I když na trávníku už notnou dobu seděl, stejně byl obsypán dětmi, ale i dospělými (ne ovšem tak, jako po přistání). Emíčko čtyřiadvacítku jsme dle možností prolezli a zase utíkali (skutečně utíkali) na betonovou plochu. Tam probíhala ukázka srdcové záležitosti Davídka - hasičů. Viděli jsme jen, jak chlapci v přilbách rozstříhali na kusy auto. Víc toho nebylo. Program bojovníků s ohněm však ještě nekončil, opodál jsme měli možnost vidět, jak se hasí plamen pěnou. Na scéně se objevila postava v kosmonautické kombinéze, táhla za sebou hadici a jeho společník, stejně oblečný, nesl jakési uděláko. Když hadici připojili k udělátku a mávli na obsluhu (ten už nebyl kosmič), z hadice začala stříkat voda, ale požárník proud nesměřoval do plamenů. Kropil trávník. Po několika vteřinách se voda změnila v pěnu a tímto skupenstvím již zasahující kropil plameny. Jakožto nezkušený jsem si myslel, že hašení takovýmto vynálezem bude otázkou okamžiku. Hluboce jsem se mýlil. Když se na nádrži s hořící kapalinou nesla celkem slušná čepice z pěny a rozlívala se po okolí, chtěl jsem zakřičet "hrnečku dost!". Stále to nestačilo. Hasiči svůj zákrok zakončili až když pěna pomalu začal vyhánět přihlížející.

Zima a občasný vítr nás začal trápit čím dál více. Při plánování dalšího působení na tomto dnu jsem se vnutil s myšlenkou, že bychom mohli jít domů. Naštěstí byla moje slova vyslyšena a my nabrali směr východ (myslím bránu, ne světovou stranu). Šli jsme již sami, protože Davídkova snoubenka, tchýně s tchánem a švára už nás opustili dříve. Poslední zastávkou byl výběr něčeho památečního u stánku se zbraněmi (hračkami). Zatímco Davídek měl vybráno skoro okamžitě, Dominikovi dalo identifikování té nejlepší zbraně pořádně zabrat. Chvilku držel pistoli, pak si pohrával se samopalem, ale nebylo to ono. Nakonec mu šla pomoct mamka (já totiž o zbraních nic nevím) a vybrala s ním kulomet, který nejenže vydával hlasité zvuky střelby, ale navíc svítil, hýbal se a konzumoval nábojový pás. Bylo vyřešeno.

Povedlo se nám ještě rozloučit se s Lukášem a já rodinku odvezl domu, v pořádku, bez jediného dopravního incidentu. Káťa byla tak hodná, že mi nabídla ještě oběd, po obědě kafíčko a ke kafíčku dortíček :). I když jsem měl v plánu počkat na Lukáše, nakonec jsem to vzdal. Hodinová cesta domů, nějaké ty povinnosti a příprava na následující pracovní den převážily můj úmysl a já vyrazil ku Praze.

Na závěr si dovolím ještě jednou popřát krásné narozeniny, moc děkuji za pohostinnost, pozvání a další příjemný víkend.

... a to je asi tak všechno


Následující článek
Jak jsem se stal tátou

pdf

Článek si můžete vygenerovat a uložit jako PDF dokument.

články seriálu

Jak jsme zdolávali (Šumavský) Everest (1. díl)
Jako dárek bolest (2. díl)
Zobrazit celý seriál

fotogalerie

Den otevřených dveří, Strakonice

14.06.2016

přejít na fotogalerii

hodnocení

Ohodnoťte zpracování článku. Je článek čtivý, anebo by to malé dítko sesmolilo lépe?

Tento článek je starší než 3 měsíce (1 rok, 4 měsíce) a proto jej nelze hodnotit.

Ohodnoťte věrohodnost článku. Je článek pravdivý, anebo výplodem autorovi fantazie?

hodnocení věrohodnosti článku

komentáře

obrázek hosta 20.05.2016 18:30
Lukáš napsal(a)
Krasny a pravdivy clanek. Dekuji,ze jsme mohli spolu takto stravit vikend. Tesim se na dalsi.
Chcete vytvořit komentář?

Tento článek je starší než 6 měsíců (1 rok, 4 měsíce) a proto jej nelze komentovat.

vizitky

Chcete přiřadit vizitky?

Bohužel nemáte právo zobrazit formulář: přiřazení vizitek článku.